Praha – Čeští důchodci pomalu zjišťují, jaké výhody má společné bydlení, které velmi dobře funguje ve Skandinávii. Svépomocný model bydlení neboli senior cohousing by mohl leccos vyřešit v situaci, kdy se podle demografů kolem roku 2050 stane Česká republika spolu se Slovenskem a Polskem nejstarší populací na světě.
Hrozivá demografická predikce otevírá mnoho otázek, třeba kde a jak budou budoucí senioři stárnout. „Lidé, kterým začíná být přes 50 let, si uvědomují, že by se měli starat, kde budou žít a bydlet za deset let. Pod vlivem okolí nebo vlivem tradice odpověď na tuto otázku pořád odkládají,“ říká architekt MS Group Michal Šourek.
Už dva roky se senior cohousing v Česku snaží propagovat skupina mladých architektů. Zatím je postoj Čechů vlažný, přestože tento koncept ve světě funguje. Vůbec poprvé se objevil ve Skandinávii.
Architektka Jana Zezulová o senior cohousingu
„Nabízí to další formu, kde by mohli senioři nebo lidé v druhé půlce života bydlet. Je to chybějící článek mezi životem v domácnosti a v různých institucích (domovy seniorů).“
Svépomocný model bydlení zatím nemá v Česku mnoho opravdových zájemců - jednou z mála je architektka Pavla Grunerová: „Manžel po úrazu zůstal na vozíčku, takže my, přestože máme byt, ve kterém žijeme rádi, tak máme problém, protože není bezbariérový.“ A současně dodává: „Další věcí, která visí ve vzduchu, je každoroční zvyšování nájmu, takže nevíme, jak dlouho tady vydržíme. To byl důvod, proč jsem se začala zajímat o cohousing.“
Jedním z rysů senior cohousingu je to, že se lidé mohou zapojit už do projektování domů a jeho okolí. Jako optimální počet účastníků se uvádí asi padesát lidí. „Jedná se o nájemní způsob bydlení. To znamená, že buď městská samospráva, nebo nějaký investor vlastní dům a oni si pronajímají bytové jednotky. Spočívá to v principu vlastních jednotek a nebo společného vlastnění jednoho patra, kde je kuchyně, společné prostory, sklepy, obývák či počítačová učebna,“ doplňuje architektka Jana Zezulová.
Pavla Grunerová, architektka
„Na cohousingu se mi libí, že se člověk může sám podílet na tvorbě prostředí, protože kromě soukromé části, která obsahuje byt, existují ještě polosoukromé a veřejné sekce, které může skupina, která se pro něj rozhodne, utvořit.“
„Společenství se stará samo o sebe. Všechno většinou funguje v principu konsensus. Vše se točí kolem vaření a toho, aby se ti lidé sešli, vařili jako v normální rodině, která se stýká při nedělním obědu nebo večeři. Ale nemusíte tam být, když nechcete,“ říká Zezulová.
V Česku v pravém slova smyslu senior cohousing neexistuje. Asi nejvíce se mu blíží projekt v Lysé nad Labem, který má propojit několik generací. Postrádá ale mnoho důležitých věcí, třeba sdílení prádelny nebo kuchyní. Jenže zatím je v Lysé nad Labem pouhá díra v zemi. Zájem mezi lidmi existuje, přesto se tvůrci zatím nemohou pohnout z místa.
Stárnoucí česká populace je navíc lákadlem pro velké developery, kteří mají v současné době problém s prodejem běžných bytů. Začínají se proto soustřeďovat na domovy, které mají být dostupné pro běžné důchodce.
