Česko patří k zemím s největší závislostí na ruském plynu. Ta vznikla ještě za socialismu a po roce 1990 jsme věřili, že Rusko už není nepřítel. I tehdy však byli lidé, kteří před ním varovali a dokázali na určité období prosadit menší závislost. Od roku 2017 se však vazba opět zesílila, což způsobila celá řada faktorů, od těch politických až po ekonomické. Pro Reportéry ČT natáčeli Jana Neumannová, Adéla Paclíková a Michael Fiala.
Závislost na ruském plynu řadu let snižovala smlouva s Norskem, skončila ale před několika roky. A není ani Stork II
Reportéři ČT – Proč jsme tak závislí na ruském plynu? (zdroj: ČT24)
Na Západě je Česko jednou ze zemí, které jsou na ruském plynu závislé nejvíc. Podobně jako my je na tom Lotyšsko, Maďarsko nebo Slovensko. „Plyn k nám skutečně teče v devadesáti osmi procentech z Ruské federace,“ popisuje náměstek ministra průmyslu a obchodu Petr Třešňák (Piráti).
„Čím více jdeme na západ v Evropské unii, tím více je závislost na ruském plynu nižší. Důvod je historický, tam do těch zemí už nevedl plynovod Bratrství a Sojuz,“ dodává ekonomka a bývalá zástupkyně České republiky ve Světové bance Jana Matesová. Podle ekonoma a bývalého guvernéra České národní banky Mojmíra Hampla Česko nedělalo rozhodnutí třeba jako Poláci, kteří systematicky a za nemalé náklady vytvářeli alternativu, která se jim nyní vyplácí v těžkých časech.
Právě sousední Polsko nebo Litva už se závislosti na ruském plynu zbavují. Aby si mohly pomáhat, propojily se Polsko a Litva před týdnem novým plynovodem. Pro Česko je to nepříjemné zrcadlo, protože závislost na ruském plynu řeší už pětadvacet let neúspěšně. První pokusy dovážet plyn odjinud než z Ruska se datují do poloviny devadesátých let.
Co se dělo v devadesátých letech
„V roce 1996, kdy vládl Boris Jelcin, si určitě nikdo nepředstavoval, že jednou přijde Vladimir Putin, ale prostě jistá míra přirozené nedůvěry vedla k tomu nebýt totálně závislí na jednom zdroji,“ přibližuje Hampl. Cesta ze závislosti na ruském plynu přesto nebyla jednoduchá a v kabinetu Václava Klause (tehdy ODS) kvůli tomu vznikl vážný spor. „Na vládě s premiérem Klausem v čele byly názory, že nic takového není potřebné,“ sděluje ministr v Klausově kabinetu mezi lety 1996 a 1998 Pavel Bratinka.
Část ministrů chtěla uzavřít smlouvu o dodávkách plynu s Norskem. Kromě premiéra byl proti tomu ale i tehdejší ministr průmyslu Vladimír Dlouhý. „Já nezakrývám, že v té době jsem možná byl ze začátku blíže třeba řešení přes nizozemskou Gasunii,“ uvádí bývalý ministr a nynější prezident Hospodářské komory Dlouhý.
Jenže nizozemský dodavatel jménem Gasunie by nám dodával zase ruský plyn. Dlouhý i Bratinka byli ve stejné vládní straně, kterou byla Občanská demokratická aliance. „Byl ostrý konflikt uvnitř ODA a řekli jsem mu (Dlouhému, pozn. red.), že když to neprojde, tak budeme muset uvažovat o tom, zda zůstat ve vládě, respektive navrhnout jeho odvolání. Takže konflikt byl velmi ostrý, nakonec tedy ustoupil,“ popsal Bratinka. Dlouhý dodal, že nakonec vláda rozhodla, že bude uzavřen kontrakt s norskou státní firmou Statoil.
Norové dodávali tuzemsku zhruba čtvrtinu veškerého plynu. Smlouvu jsme uzavřeli v roce 1997 na dvacet let. Skončila tedy před pěti lety. Česko ji pak neprodloužilo a znovu se stalo plně závislé na ruském plynu. Náměstek Třešňák míní, že v roce 2017 zde byla vláda, která energetickou bezpečnost příliš neřešila. Podle Matesové hrál velkou roli i výrazný příklon české politiky ke spolupráci s Ruskem a od tématu energetické bezpečnosti tuzemská politika odešla.
„Nejsme schopni ovlivňovat bezpečnost dodávek“
Smlouva s Nory vznikla v době, kdy české plynárenství ovládal státní podnik Transgas, a vypršela pak za vlády Bohuslava Sobotky (tehdy ČSSD). Mezitím stát Transgas zprivatizoval, a proto ztratil přímý vliv na tento kontrakt. O privatizaci Transgasu se rozhodlo v roce 2001 za vlády Miloše Zemana (tehdy ČSSD).
„Tady jsme prostě prodali téměř vše. To znamená, že my dneska nejsme schopni ovlivňovat nejenom cenu, ale ani bezpečnost státu, myslím tím bezpečnost dodávky plynu,“ popisuje bývalý předseda představenstva Pražské plynárenské Pavel Janeček. I podle Matesové byla chyba, že se stát nepokusil vyjednat další smlouvu s Norskem. „Nemuseli bychom se bát o teplárenství, nemuseli bychom se vůbec bát o spotřebu domácností a nemocnic,“ říká.
Snažili se politici Sobotkovy vlády přimět soukromého majitele, aby kvůli energetické bezpečnosti Česka dál odebíral plyn z Norska? Expremiér Sobotka na žádost o rozhovor nereagoval, bývalý ministr průmyslu a obchodu Jiří Havlíček za ČSSD se neměl zájem vyjádřit. Podle Matesové mohl stát smlouvu prodloužit. Plynárenství sice zprivatizoval, ale zůstala mu elektrárenská společnost ČEZ. „Stát by řekl: My budeme používat ČEZ pro odběr toho norského plynu,“ nastínila.
Že bylo možné nakupovat norský plyn dál přes ČEZ, potvrzuje i bývalý šéf této společnosti Jaroslav Míl. A stát podle něj mohl použít i jiné podniky. „Stát má řadu státních podniků, které by mohly požádat o licenci jako obchodník nebo nákupčí a koupit to přes ně. To určitě nebyl problém. To znamená, že tahle cesta existuje,“ vyjmenovává Míl.
Česko ročně spotřebuje zhruba osm až devět miliard kubíků plynu. Víc než polovina z toho jsou firmy: chemické a petrochemické, sklářské, potravinářské, jsou to strojírny, pekárny nebo pivovary. Asi čtvrtinu plynu spotřebují domácnosti a zbytek se používá hlavně na výrobu elektřiny.
Kdo může za to, že Stork II neexistuje?
Konec smlouvy o dodávkách norského plynu nebyl bohužel jediný příběh, který způsobil, že dnes máme znovu jen ruský plyn. V minulých dnech se rozpoutala debata o obnovení zapomenutého projektu plynovodu Stork II, který měl spojit Česko s Polskem.
Už v roce 2016, za Sobotkovy vlády, se ale projekt začal zadrhávat, protože Poláci o něj ztráceli zájem. Sobotka se situaci pokusil zachránit tím, že uzavřel memorandum o spolupráci na plynovodu s polskou premiérkou. Přesto plynovod nemáme dodnes a politici se přou, kdo za to může.
„Bohužel v roce 2019 ztratil projekt šanci na zisk evropské dotace. To byla chyba. Pokud to takhle Evropská komise vyřadila, nepředpokládám, že by se tak stalo bez konzultací s českou vládou. Obávám se, že vláda Andreje Babiše se na to vykašlala,“ sdělil v dubnu bývalý premiér Sobotka Seznam Zprávám.
Babiš: Nejednalo se. Havlíček: Jednalo se
Bývalý premiér Andrej Babiš (ANO) s pořadem Reportéři ČT dlouhodobě nekomunikuje. Nyní ale každé pondělí zve na kafe do své poslanecké kanceláře. Štáb se za ním tedy vypravil, aby mohl reagovat na slova Sobotky. „Já jsem v životě o tom nejednal, v životě jsem o tom neslyšel. Pokud to dneska Sobotka kritizuje, tak to byl jeho projekt,“ říká Babiš.
„Tento plynovod je potřeba právě kvůli diverzifikaci zdrojů, abychom měli přístup i k jinému než ruskému plynu,“ říká zástupkyně šéfredaktora Hospodářských novin Jana Klímová. Spojením s Polskem bychom totiž získali přístup k plynu, který se vozí po moři do tamních přístavů. Zkapalňuje se proto, aby se ho na každou loď vešlo co nejvíc.
Plyn, který Česko potřebuje na rok, by vezlo zhruba šedesát plně naložených největších tankerů. Když tanker připluje do přístavu, přesune zkapalněný plyn do LNG terminálu, kde se zase zplyní a pustí do potrubí. Právě takhle by k nám přicházel z Polska, kdybychom měli plynovod Stork II. „Budu jednat s Polskem o obnovení diskuze o výstavbě plynovodu Stork II a posílení propojení například české a polské plynárenské soustavy,“ sdělil na konci dubna premiér Petr Fiala (ODS).
Stork II byl zařazený mezi evropsky významné projekty a Unie ho byla ochotná podpořit zhruba třiašedesáti miliony eur. V roce 2016 však byl projekt pozastaven, když o něj Poláci, jak bylo řečeno, ztratili zájem a postupně se na Stork II zapomnělo. „Nikdy se o tom nejednalo, protože Poláci řekli, že to nechtějí,“ odpovídá Babiš na otázku, zda o tom neměl jednat posléze jako premiér.
„Tvrdit, že to je záležitost Poláků a zodpovědnost Němců, je prostě výsměch. To je náš problém. My musíme mít diverzifikované zdroje a měli jsme je mít diverzifikované a na to, že jsme to nerealizovali, si můžeme stěžovat sami sobě,“ uvádí někdejší generální ředitel ČEZu Míl.
Karel Havlíček (ANO), bývalý ministr průmyslu a obchodu v Babišově kabinetu, ale tvrdí, že se o projektu ještě za jeho éry jednalo. Evropské unii zasílal souhlasné vyjádření. „Bylo to tenkrát oficiálním stanoviskem České republiky, tenkrát ministerstva průmyslu a obchodu, ale jaká byla ta procedura, už teď přesně nevím,“ říká Karel Havlíček.
„Ne, nejednalo se. Já jsem to v životě neslyšel,“ tvrdí Babiš. „Ano, to ale byla resortní záležitost. To znamená, že to už nebylo diskutováno potom na úrovni třeba premiéra,“ vysvětluje Havlíček.
„Ten projekt spadl pod stůl z jednoho jediného důvodu, a to, že Andrej Babiš na to přestal tlačit a přestal Poláky žádat, aby Stork II skutečně společně vzniknul,“ myslí si prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza.