Praha – Na pultech českých knihkupectví se už počtvrté objevila kniha Dagmar Šimkové - Byly jsme tam taky. Vzpomínky ženy, která byla 14 let nespravedlivě vězněná komunistickým režimem, vyšly poprvé v nakladatelství ´68 Publishers manželů Škvoreckých. Výpověď o životě politických vězeňkyň v Československu padesátých let pokřtili spisovatelé Jáchym Topol a Ivan Magor Jirous. Knihu by si podle něj měl přečíst každý: „Aby věděl, co za zvěrstva se tady dělo.“ Topol by chtěl podle knihy dokonce napsat scénář pro celovečerní film. Česká televize natočila o Dagmar Šimkové dokument v rámci cyklu Neznámí hrdinové.
Pro Dagmar Šimkovou si přišla státní bezpečnost, když jí bylo třiadvacet let. Obvinili ji z šíření letáků a plakátů, které zesměšňovaly Gottwalda a Zápotockého. Poskytla navíc úkryt dvěma kamarádům, kteří zběhli z vojny a chtěli se dostat na Západ. Šimková byla v dokumentech označena jako reakční živel, který navíc ovlivňuje i další lidi a dostala 15 let. Brzy ji následovala i její matka, která dostala jedenáct let. Veškerý majetek byl rodině zabaven.
Ta krásná holka z vily nad řekou
Několikrát zažila i samotku, kam byly ženy zavírány nahé a bez jídla. Svůj boj proti režimu ale nikdy nevzdala. „Dávala jasně najevo, co si o nich myslí. Říkala jim do očí, že ji mrzí, že proti režimu nestačila udělat víc,“ řekla ČT historička Pavlína Formánková.
Spoluvězeňkyně Irena Vlachová Šimonová:
„Nesměly jsme mít ani teplé prádlo, bylo 20 stupňů mrazu, a nám se vůbec nezatopilo.“
Na svobodu se Šimková dostala ve 37 letech a spolu s matkou emigrovala do Austrálie, kam v roce 1950 uprchla i její sestra. Vystudovala dějiny umění a živila se jako výtvarnice a kaskadérka u filmu. Spolupracovala také s Amnesty International a snažila se o zlepšení podmínek v tamních věznicích. Zemřela roku 1995, je pochována v Perthu.
