Na území, které patřilo před mnichovskou dohodou Československu, dorazily jednotky americké armády 18. dubna 1945 u Hranic poblíž Aše. Dorazila sem předsunutá hlídka 3. praporu 358. pluku 90. pěší divize brigádního generála Herberta Earnesta, která se později stala součástí XII. sboru Pattonovy třetí armády. Už za dva dny 2. motoskupina 90. divize s úspěchem bojovala o město Aš.
První průzkumníci třetího praporu strávili u Hranic asi dvě hodiny, po kterých se stáhli zase zpátky rozšířeni o 36 zajatých německých vojáků. Ten samý den se další průzkumy dopracovaly k tehdejšímu Rossbachu, jak se tehdy Hranice jmenovaly. Několik Němců odmítalo složit zbraně, po pár ranách amerických dělostřelců ale jejich odvaha vzala za své. Hranice si tedy 18. dubna připsaly primát mezi Američany obsazenými obcemi předmnichovského Československa.
Hlouběji na území Sudet se americké divizní jednotky vydaly 20. dubna směrem k Aši. Sem tam se potkaly s projevy odporu německých vojáků, bez potíží ale město obklíčily. Velitel Američanů poslal německým obráncům zprávu s ultimátem požadujícím složení zbraní, jinak bude Aš bombardovat.
Na přímluvu jednoho z místních nakonec po vypršení ultimáta od bombardování upustil a došlo k boji. Na osm stovek obránců města odolávalo americkým vojákům několik hodin. Němci se opevnili kolem ašského nádraží, kde se bojovalo nejvíce. V podvečer už ale Američané Aš plně kontrolovali. V boji zemřela stovka obránců města a tři Američané.
S ovládnutím Aše se jednotkám s bílou hvězdou otevřela cesta ke kolébce Sudetoněmecké strany (SdP). Eger, česky Cheb, už se jevil jako tvrdší oříšek snad právě proto, že vůdce SdP Konrad Henlein si na jeho obraně až fanaticky zakládal.
„Cheb musí být držen do posledního kamene, i kdyby pod tímto kamenem měli zahynout Chebští do posledního!“ prohlásil údajně Henlein den po dobytí Aše na loveckém zámečku Kladská, kde v tu dobu přebýval. Boje o opevněný Cheb nijak jednoduché nebyly. Trvaly několik dní a ztráty na straně Američanů byly mnohem vyšší než v boji o Aš - zahynulo jich na sedm desítek oproti dvou stovkám německých obránců města.
Česnekové klobásy, šnaps a krásná děvčata ve vzpomínkách amerického styčného důstojníka:
V řadách armády Spojených států se do Československa dostal jako styčný důstojník i Harry Feinberg, který se sám narodil v Minsku, ale jeho rodina zanedlouho prchla před bolševickou revolucí do USA. Po překročení hranice s Německem už americké vojáky lidé vítali podél silnic. "A pořád jenom: Nazdar! Nazdar! Nikdy na to nezapomenu. Na všechna ta krásná děvčata, co nám lezla na tanky. I hasiči nám udělali slavnostní představení. Oblékli se do uniforem, vzali sekery a přivezli takový vozík s nádrží uprostřed. Koně neměli, ani auto. Pumpovali a stříkali hadicí. Přišlo nám to legrační, nic takového jsme nikdy neviděli, ale bylo to od nich milé. Chtěli nám ukázat, jak umějí hasit oheň," vzpomínal v rozhovoru v rámci projektu Paměť národa Harry na spontaneitu lidí v západních Čechách.
A také se mu vybavovaly hromady domácích klobás, které od lidí vojáci s bílou hvězdou dostávali. Sám si je musel odpírat, protože byly hodně česnekové a to mu nedělalo dobře. Ostatní si ale dopřávali. „A když jsme jednou někde na chvíli zastavili, přinesli nám spoustu kořalky: likéry, šnaps. A místní ženy nám uvařily kafe a i do něj lily kořalku. Nebyli jsme na to zvyklí, dávali jsme si do kávy mléko. No ale mělo to velký úspěch. Radovali jsme se, že je po válce,“ popsal atmosféru na západě Československa na konci války.
(zdroj: www.pametnaroda.cz)
