Že politika do sportu nepatří, zdůrazňuje leckdo – v čele s politiky a sportovními funkcionáři. Jenomže jedno od druhého lze oddělit jen sotva. Sportovci reprezentují svoji zemi občas i úspěšněji než politici a společnost k nim vzhlíží. A jak zdůraznil v rozhovoru pro Českou televizi historik sportu František Kolář, sportovci jsou také občané. Na své politické projevy tak mají plné právo.
Věra Čáslavská vstoupila do historie jako nepřekonatelná gymnastka, ale zároveň také jako žena, která v době pražského jara dala najevo své politické názory, neustoupila z nich a stala se terčem útlaku nového normalizačního režimu. Zdaleka to nebyla jediná sportovkyně, která dala najevo svůj politický názor a nějakým způsobem za něj zaplatila.
Podle Františka Koláře je ale pochopitelné, že sportovci vyjadřují svůj politický názor. Již u samotných kořenů moderního sportu totiž stály politické spory. „Politika by do sportu patřit neměla, ale od samých počátků novodobého sportu do něj patří. Politika je v moderní době součást každodenního života. Už když se zakládaly olympijské hry, tak se zakládaly bez Německa, protože tehdy bylo vyhrocené napětí mezi Francií a Německem,“ upozornil.
Zásadní otázka je, proč by sportovci své politické postoje vyjadřovat neměli. „Jsem přesvědčen, že je to správné, přestože zastávám stanovisko, že politika do sportu nepatří. Chtě nechtě se tomu vyhnout nemůžeme. Každý sportovec je nejenom sportovec, ale i občan, je to člověk veřejný. Své názory by měl prezentovat a zcela nahlas je říkat,“ podotkl František Kolář. U Věry Čáslavské dokonce považuje za nejdůležitější role jejího života nikoli její sportovní úspěchy, nýbrž podpis Dvou tisíc slov a to, že v roce 1968 „zaujala občanský postoj, na kterém setrvala i poté, co skončila sportovní kariéru“.
Upozornil, že ani dnes sportovci nedrží jazyk za zuby. Takřka každý se vyjádřil ke kauze ruského dopingu. I současní čeští sportovci se vyjadřují k politické situaci. Biatlonistka Gabriela Koukalová letos v rozhovoru pro server iDnes.cz kritizovala prezidenta republiky, nač se dočkala uštěpačné reakce jeho mluvčího.
Jen málokteré politické gesto sportovců působí tak silně, jako prosté sklopení zraku Věry Čáslavské, aby se na olympiádě v Mexiku 1968 nemusela dívat na sovětskou vlajku. Paradoxní je, že si to podle Františka Koláře řada jejích současníků v té době ani neuvědomila. „Domácí publikum to příliš nezaregistrovalo,“ míní. Do všeobecného povědomí dostal v Česku Čáslavské tichý protest až dokument Olgy Sommerové Věra 68.
