Několik let po jaderné havárii v Černobylu – konkrétně 25. dubna 1991 – přivítalo Československo krajany žijící na Ukrajině. Ti se obávali života v zamořeném regionu. Za návrat asi 1800 takzvaných černobylských Čechů se zasadil tehdejší prezident Václav Havel. „Bylo to trošku jako v pohádce,“ vzpomíná Boris Iljuk na situaci, kdy se ho jakožto představitele krajanské organizace Havel rozhodl přijmout.
Havlova návštěva přinesla naději na nový život. První černobylští Češi se vrátili před třiceti lety
„V Kyjevě, kde byli lidé z českých vesnic na Ukrajině, vznikla iniciativa, kterou jsem vedl,“ říká Iljuk. Domovem takzvaných černobylských Čechů byla Žytomyrská oblast, konkrétně vesnice Malá Zubovština, Malinovka a město Korosteň. Od Černobylu byla oblast vzdušnou čarou vzdálená asi jen sto kilometrů. Obyvatelé proto měli strach ze zdravotních dopadů jaderné havárie.
„Bylo lepší jednat v nějaké organizaci než jako jednotlivci. Utvořili jsme proto na Ukrajině společenství. Nazvali jsme ho jménem Jana Amose Komenského a navázali kontakt s Československým ústavem zahraničním,“ vysvětluje Iljuk. Poté, co tímto způsobem navázali komunikaci s tehdejším socialistickým státem, začala brzy alespoň výměna kulturních informací, například v podobě časopisů.
K výbuchu jaderné elektrárny došlo v dubnu 1986. Moskvě ale trvalo několik dní, než tragédii přiznala. Obyvatelé Malé Zubovštiny a Malinovky se celou pravdu o tom, co se v jejich těsném sousedství odehrálo, a v jakém rozsahu, dozvěděli až po čtyřech letech od neštěstí. „Naše skupina připravila výzvu, která byla později nazvaná Manifest osmnácti, který podepsalo 18 rodin krajanů,“ upřesňuje Iljuk, jenž vede Radu černobylských a novodobých reemigrantů.
Návštěva Václava Havla v Moskvě
Aby se mohli vrátit do země předků, poslali v prosinci 1989 výzvu prostřednictvím konzulátu. „V tu dobu ještě nebyl zvolen Václav Havel. A za pár týdnů jsme se dozvěděli, že se připravuje první návštěva nově zvoleného prezidenta do Moskvy. Tak jsem požádal jménem skupiny o setkání,“ popisuje Iljuk.
Po nějaké době přišel na konzulát, aby si vyzvedl dopis z Prahy odpovídající na prosbu o setkání. Českoslovenští diplomaté v něm ale konstatovali, že prezidentův program je příliš nabitý. „Bylo to trošku jako v pohádce. V ten moment volají z moskevského velvyslanectví, že pan prezident Havel přijme představitele našeho krajanského sdružení. Na těch vesnicích to byla euforie z možných nových událostí,“ přibližuje iniciátor celé akce.
V únoru roku 1990 tak proběhlo první setkání, kdy krajané předali onu žádost do rukou tehdejšímu prezidentu Havlovi. Z původních osmnácti rodin už v tu dobu o repatriaci žádalo asi 1800 lidí. Následně začala jednání. „Naše delegace přijížděla do Československa. Přesvědčovali jsme poslance o situaci, jaká v zamořených vesnicích je, a čekali jsme na legislativní kroky,“ přibližuje Iljuk. Federální vláda schválila usnesení o návratu těchto Čechů v říjnu téhož roku.
Osmdesát procent navrátilců změnilo povolání
Reemigrace odstartovala v roce 1991 a trvala tři roky. První skupina dvanácti rodin černobylských Čechů přijela 25. dubna. Po několikadenní aklimatizaci ve výcvikovém středisku civilní obrany v Hodovízi se usadila v obci Rovná na Sokolovsku. Skupina měla původně přijet už koncem března 1991, chybělo jí však povolení orgánů SSSR k výjezdu. Na Ukrajině museli přesídlenci nechat veškerý svůj majetek, a to prakticky bez náhrady.
Do začátků v Československu dostali tito lidé bezúročnou půjčku 30 tisíc korun. Připravené měli také byty. Mnohé ale byly ve značně zdevastovaných domech po odcházejících sovětských vojácích. Na jejich opravu poskytla vláda prostředky místním samosprávám. „Začátky nebyly takové, jaké mají naši krajané teď, byly horší,“ podotkl Iljuk.
Dostalo se jim také pomoci při hledání zaměstnání. „Po deseti letech jsme dělali takový rozsáhlý výzkum. Bylo zjevné, že 80 procent těchto lidí změnilo obor zaměstnání,“ upozornil Iljuk. Z ukrajinských vesnic podle něj přicházeli nejvíce rolníci a zemědělci. Dobře se uplatnily zdravotní sestry.
Právě Iljukovi, který na Ukrajině působil na Státní lingvistické univerzitě, se práci v oboru najít podařilo. Po stážích na vysokých školách v Hradci Králové a Liberci dostal místo na univerzitě v Pardubicích. „Učil jsem psychologii a francouzský jazyk. Většina té výuky byla francouzština, protože v té době lidé opouštěli ruský jazyk, takže ten zájem tu byl,“ říká.
Na Univerzitě v Hradci Králové pracoval do důchodu. „V důchodu mě ještě pozvali na výpomoc na Slezskou univerzitu v Opavě, tam jsem pracoval pět nebo šest let. Poslední dva roky jsem vedle toho pracoval na ostravské univerzitě jako docent psychologie,“ dodává.
Občanství až za čtyři roky
Některým lidem ale získání práce komplikovalo neexistující občanství. Přes původní sliby federální vlády totiž dostali ukrajinští Češi pouze povolení k dlouhodobému pobytu namísto okamžitého udělení českého občanství. „Slibovali nám, že to občanství bude hned, já jsem se v tom taky angažoval, obraceli jsme se na poslance i novináře,“ podotýká Iljuk.
Nakonec ale čekali čtyři roky. Teprve v polovině roku 1995 totiž parlament schválil novelu zákona o nabývání a pozbývání českého občanství, která jim umožnila prominout pětiletou čekací lhůtu.
Také jazykové kurzy pro černobylské Čechy nebyly připravené. „Já si pamatuji, že byla setkání na ministerstvu vnitra. Šlo o vytvoření nějaké státní politiky vůči krajanům,“ popisuje Iljuk dobu, kdy se zásady pomoci teprve rodily. „Tehdy to bylo všechno v procesu,“ dodává.
Navrátilcům pomáhá sdružení
Krajané byli rozmístěni v přibližně 70 lokalitách, především v pohraničních oblastech nebo místech s volnými byty po stažení sovětských vojáků. Někdy se potýkali i se slovními útoky. Například starousedlíci je nazývali „Rusáky“. ČTK také v minulosti informovala, že z úst některých zastupitelů místních úřadů v Ralsku na Mladoboleslavsku a České Lípě vzešly spekulace, že část přistěhovalců byla údajně řízena ruskou tajnou službu, která měla mít zájem na ovládnutí bývalých vojenských prostorů Ralsko a Mladá.
Mezi organizacemi, které pomáhaly nově příchozím, figurovalo i Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, které bylo založeno v roce 1990. Tvořili jej bývalí volyňští Češi, kteří se v počtu téměř 40 tisíc navrátili do vlasti po druhé světové válce.
Pod Sdružení spadá i Rada černobylských a novodobých reemigrantů. „Pomáháme jak těm, co přicházejí po řízené migraci, tak i neřízené. Jakožto krajané mají právo na to se vrátit,“ zdůrazňuje Iljuk.
Ukrajinští Češi z celé republiky se také v pětiletých intervalech setkávají. Nejbližší akci plánují, pokud to bude s ohledem na pandemickou situaci možné, na podzim. Celostátní setkání má doprovodit i výstava Tvorba černobylských a novodobých reemigrantů. „Kromě toho připravujeme knihu vzpomínek – o návratu a životě našich krajanů v Čechách,“ říká Iljuk.
Volyňští Češi
Do Československa směřovaly ve 20. století dvě vlny krajanů z Ukrajiny. Zatímco druhá vlna černobylských Čechů přicházela mezi lety 1991 a 1993, první vlna přišla hned po druhé světové válce. Na základě mezivládní dohody o repatriaci se tehdy do Čech a na Moravu vrátilo zhruba 40 tisíc příslušníků již třetí generace původních emigrantů. Tito lidé bývají nazýváni volyňskými Čechy.
Ti odcházeli do tehdejšího carského Ruska většinou v 60. a 70. letech 19. století. Carská vláda lákala přistěhovalce do řídce osídlených oblastí především nabídkou levné a kvalitní půdy a dvacetiletým osvobozením od daní. Zaručila jim také právo na národní školství, vlastní samosprávu, náboženskou svobodu a osvobození od vojenské povinnosti. Kolonisté se usazovali především ve Volyňské gubernii.
Do osudů volyňských Čechů tvrdě zasáhla první světová válka. Volyňští Češi tvořili základ takzvané České družiny, předchůdkyně československých legií v Rusku. Po válce se část českých vsí ocitla v Polsku. Tam, ale především pak v SSSR, čelili diskriminaci. Mnoho volyňských Čechů bylo odsouzeno k trestu smrti nebo skončilo v gulazích.
Během druhé světové války se zhruba 12 tisíc volyňských Čechů přihlásilo do vznikajícího československého armádního sboru. Ti, co zůstali ve svých obcích, čelili nacistickému teroru. Dokladem tragického osudu je obec Český Malín, kterou v červenci 1943 vypálily, spolu se sousedním Ukrajinským Malínem, nacistické jednotky. Nacisté tehdy zavraždili 374 Čechů, z toho 105 dětí. Spolu s Ukrajinci a Poláky to bylo více než 500 lidí.
