Z hlediska světové ekonomiky existuje jen málo tak důležitých míst, jako je Hormuzský průliv. Představuje totiž jedinou možnost, jak se dá tankery přepravovat ropa z Perského zálivu, kde se těží, do zbytku světa. A jeho severní část kontroluje Írán, který by ho mohl v reakci na útoky Izraele a USA uzavřít.
Agentura Reuters v neděli večer informovala, že uzavření Hormuzského průlivu už schválil íránský parlament, nicméně konečné rozhodnutí musí učinit íránská Nejvyšší rada národní bezpečnosti, která tak do pondělka neučinila.
Už to ale stačilo, aby začaly stoupat ceny ropy a takzvané futures – tedy dohody o budoucích nákupech ropy. Je to tím, jak klíčovým místem Hormuz pro obchod s touto „krví globální ekonomiky“ je. Průlivem se totiž dopravuje okolo dvaceti procent vytěžené ropy na světě a více než třicet procent ropy přepravované po moři. Kromě toho přes něj ale proudí také asi třetina světové spotřeby zkapalněného zemního plynu (LNG).
Dosvědčují to data analytické společnosti Vortexa, podle níž mezi začátkem roku 2022 a letošním květnem projíždělo průlivem denně 17,8 až 20,8 milionu barelů ropy a kondenzátu. V roce 2024 činil tok ropy průlivem podle amerického Úřadu pro energetické informace (EIA) v průměru dvacet milionů barelů denně. Pro srovnání: podle odhadu Mezinárodní agentury pro energii (IEA) celková spotřeba ropy v loňském roce činila více než 102 milionů barelů denně.
Vizualizace pohybu tankerů Hormuzským průlivem během jediného dne:
Tepna globálního byznysu
Hormuzský průliv připomíná tepnu nejen metaforicky, ale i geograficky – je totiž velmi úzký; při délce asi 165 kilometrů má šířku jen mezi 33 až 96 kilometry. Současně není ani všude dostatečně hluboký: jeho maximální hloubka sice dosahuje asi 220 metrů, ale to se týká jen jeho malé části, což dále komplikuje pohyb obrovského množství lodí přes něj.
Šířka 33 kilometrů zní sice jako dostatečná, ale pro tak obrovská plavidla, jako jsou tankery určené pro transport ropy a plynu, lze využít jen malá část. Plavební trasy pro obrovské supertankery jsou široké jen asi tři kilometry v každém směru, což vyžaduje, aby plavidla proplouvala jak íránskými, tak ománskými teritoriálními vodami.
Aby se snížilo riziko srážky, řídí se lodě proplouvající úžinou takzvaným systémem oddělené dopravy (TSS): příchozí lodě používají jeden pruh, odchozí plavidla druhý, přičemž každý pruh je široký už zmíněné tři kilometry. Pruhy jsou od sebe odděleny stejně širokým „středním pásem“.
Následující grafika ukazuje, jak využívané jsou k dopravě různé části průlivu. Snímek intenzity zobrazuje počet signálů přijatých z lodí z daného místa za rok, takže říká, jak frekventované jsou různé trasy. Druhý snímek nabízí porovnání s hloubkou mořského dna: obě grafiky spolu do značné míry korelují. Velké tankery totiž mají velký ponor, takže potřebují pro bezpečnou plavbu dostatečně hluboké moře:
Dodávky paliva přes Hormuzský průliv směřují hlavně na asijské trhy. Podle odhadu EIA tudy loni směřovalo 84 procent veškeré přepravy ropy a 83 procent přepravy LNG do Asie, hlavně do Číny, Indie, Japonska a Jižní Koreje. Podle údajů společnosti Vortexa přepravuje nejvíc ropy a kondenzátu Hormuzským průlivem Saúdská Arábie. V roce 2024 tvořil vývoz těchto paliv ze Saúdské Arábie 38 procent celkového toku ropy přes průliv. Nejvíce LNG zase přepravuje průlivem Katar, který patří k největším světovým vývozcům LNG na světě.
Spojené státy tak závislé jako asijské země nejsou. Podle EIA v roce 2024 dovezly ze zemí Perského zálivu přes Hormuzský průliv přibližně 0,5 milionu barelů ropy a kondenzátu denně, což tvoří asi sedm procent celkového dovozu ropy a kondenzátu do USA a dvě procenta spotřeby ropných kapalin v USA.
V roce 2024 byl dovoz ropy do USA ze zemí Perského zálivu na nejnižší úrovni za téměř čtyřicet let, protože se v posledních deseti letech díky frakování výrazně zvýšila domácí produkce, ale také dovoz z Kanady.
Hrozba infarktu
Vzhledem k výše popsanému významu Hormuzu není divu, že analytici přirovnávají jeho možné zablokování k cévní příhodě, po níž následuje infarkt. Pokud by se někomu podařilo dopravu tímto průlivem opravdu zastavit, mělo by to zásadní dopad na světový obchod s fosilními palivy, na nichž zase závisí spousta dalších odvětví.
Írán zatím nikdy v dějinách Hormuzský průliv nezablokoval, přestože tím opakovaně hrozil od roku 2011, kdy na něj byly uvaleny mezinárodní sankce. Přesto zde už k řadě konfliktů v minulosti došlo.
Tím nejznámějším byla „válka tankerů“, jak se přezdívá konfliktu z 80. let dvacátého století mezi Irákem a Íránem. Za této války lodě amerického námořnictva eskortovaly kuvajtské tankery Perským zálivem a Hormuzským průplavem, protože Íránci začali minami poškozovat plavidla. Napětí vyústilo v jednodenní námořní bitvu mezi Íránci a Američany a následně sestřelením civilního letadla, které si Američané spletli s íránskou stíhačkou. Zabili tehdy 290 lidí. Incident na dlouhou dobu zhoršil už tak špatné íránsko-americké vztahy.
V Ománském zálivu, poblíž Hormuzského průlivu, bylo zase na jaře 2019 poškozeno šest obchodních lodí, pravděpodobně minami. USA útoky připsaly Íránu, ten jakoukoli účast odmítl a věc označil za „íránofobní kampaň“ ze strany Spojených států. Írán poté sestřelil americký bezpilotní letoun, který byl údajně nad jeho územím. Následně se Írán v Hormuzském průlivu zmocnil britského tankeru s 23člennou posádkou, který propustil po 45 dnech.
Řešení jménem bypass
Když se ucpou tepny v srdci a může to ohrozit pacienta na životě, sahají lékaři po zákroku, který se jmenuje bypass. Při něm přemostí poškozené nebo zacpané tepny, aby krev mohla proudit dál. O podobné řešení se snaží i státy Perského zálivu, které ropu produkují.
Saúdská Arábie i Spojené arabské emiráty (SAE) využívají i ropovody, které Hormuzský průliv obchází. Saúdskoarabská ropná společnost Saudi Aramco provozuje ropovod vedoucí do rudomořského přístavu Janbu s kapacitou pěti milionů barelů denně s možností navýšení na sedm milionů. Touto cestou dodává Saúdská Arábie ropu na evropské trhy. SAE využívají od roku 2012 ropovod s kapacitou 1,8 milionu barelů denně vedoucí přes písečné duny na západě Emirátů do města Fudžajra v Ománském zálivu.
EIA v červnu loňského roku uvedla, že v případě přerušení dodávek ropy přes Hormuz by se dalo využít kapacity přibližně 2,6 milionu barelů denně navíc z dosavadní nevyužité kapacity z ropovodů SAE a Saúdské Arábie.
Tato řešení by nedokázala problém vyřešit, ale zmírnila by dopady na mezinárodní obchod s ropou, zejména pro Evropu. Problém je, že tato trasa by mohla být vystavena útokům ze strany Íránem podporovaných hútíů v Jemenu, kteří v posledních letech vážně narušili lodní dopravu Suezským průplavem. Irák, Kuvajt a Katar navíc v současné době nemají k průlivu žádnou jasnou alternativu.
Íránské možnosti
Pro Spojené státy představovalo v době, kdy byly na ropě z Perského zálivu závislé více než nyní, potenciální uzavření Hormuzského průlivu tak velkou hrozbu, že mu věnují už řadu let náležitou pozornost. Už roku 2002 proto chtěly ověřit, jestli by dokázaly takovou krizi, kdyby nastala, vojensky vyřešit. Uspořádaly vojenské cvičení Millenium Challenge, které zůstává dodnes tím nejdražším v dějinách americké armády: v přepočtu na dnešní kurzy se jeho cena odhaduje na necelých deset miliard korun.
Generál, který simuloval teoretické chování Íránu, dokázal v této válečné hře USA zcela rozdrtit tím, že využil asymetrické vojenské prostředky, zejména malé lodě a primitivní rakety, jimiž zahltil americkou obranu. Se zanedbatelnými vlastními ztrátami dokázal simulovaná vojska protivníka připravit o letadlovou loď, deset křižníků a pět ze šesti obojživelných lodí. Celkové ztráty USA tak v pokusu překonaly dvacet tisíc mužů a velení simulaci raději restartovalo a v opakovaném pokusu pak Američanům výrazně pomohlo.
„Pokud by Írán v reakci na hospodářské sankce Západu splnil svou hrozbu zablokovat průjezd ropných tankerů Hormuzským průlivem, jednalo by se o porušení mezinárodního práva, neboť by zasáhl do práva na tranzitní průjezd podle úmluvy UNCLOS (Úmluva Organizace spojených národů o mořském právu) i do práva na neškodný průjezd, který nelze pozastavit, podle Ženevské úmluvy z roku 1958. Uvalení hospodářských sankcí nemá žádný vztah k fyzickému aktu průjezdu plavidel Hormuzským průlivem. Zákonné právo pobřežního státu bránit tranzitu nebo nezastavitelnému neškodnému průjezdu lodí je omezeno na jednání, k němuž dojde v době, kdy loď proplouvá průlivem, a které představuje hrozbu silou nebo skutečné použití síly proti svrchovanosti, územní celistvosti nebo politické nezávislosti států sousedících s průlivem, nebo na jednání, které je v rozporu se zásadami mezinárodního práva zakotvenými v Chartě OSN,“ píše ve své analýze turecký expert na námořní právo Nilufer Oral.
„Na druhou stranu, pokud by kterýkoli stát zaútočil na íránské území bez rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN, vyvstala by otázka, zda by se nadále uplatňovala ustanovení o tranzitním průjezdu podle úmluvy UNCLOS, nebo zda by se Írán mohl odvolat na válečné právo a zakročit proti tankerům, zejména pokud by byly považovány za pomoc nepříteli. I kdyby se však namísto práva na nerušený tranzitní průjezd uplatnilo obyčejové právo námořní války, jakýkoli nárok na sebeobranu, který by Írán mohl uplatnit jako ospravedlnění blokování průjezdu ropných tankerů v Hormuzském průlivu, zejména kladením min, by pravděpodobně nesplňoval požadavky nezbytnosti a přiměřenosti,“ dodává právní vědec.
Podobné válečné cvičení uspořádal o devět let později také Írán. Nebyl ani zdaleka tak transparentní jako Spojené státy, ale během desetidenního cvičení se podle armády právě na tento scénář úspěšně připravil.
Velitel operace prohlásil, že zablokování průlivu by bylo pro íránské jednotky velmi snadné. O rok později tyto schopnosti Íránu potvrdil i generál Martin Depmsey, v té době předseda sboru náčelníků štábů americké armády, když pro agenturu Bloomberg uvedl, že Írán „investoval do schopností, které by mohly na určitou dobu zablokovat Hormuzský průliv“. Současně ale vyslovil přesvědčení, že USA by dokázaly Írán v boji o Hormuz porazit.
Kdyby se Írán rozhodl zakázat pohyb úžinou, mohl by ho také vynutit snadno tím, že by ji zkrátka zaminoval. Podle analýzy z roku 2012 by to trvalo jen několik hodin a znemožnilo by to plavbu na značně dlouhou dobu: cena tankerů a zranitelnost jejich nákladu (plus případné ekonomické i ekologické následky katastrofy) představují takovou hrozbu, že by lodě nevypluly, dokud by nebyla oblast zcela vyčištěná, což ale může trvat i řadu měsíců.
Další možností by byly i přímé útoky na cizí plavidla, což je varianta, kterou si Írán už v minulosti také vyzkoušel.
Případné dopady
Dopady možného zablokování Hormuzského průlivu se jen těžko odhadují, zřejmě by ale nebyly tak dramatické, jako kdyby k blokaci došlo o dvacet let dříve – zejména vzhledem k větší diverzifikaci těžebních kapacit.
Podle analýzy agentury Reuters by tedy na „infarktové scénáře“ zřejmě nedošlo. Historie navíc opakovaně ukázala, že vážná narušení celosvětových dodávek ropy měla obvykle jen krátké trvání. Například irácká invaze do sousedního Kuvajtu v srpnu 1990 způsobila, že se cena ropy Brent do poloviny října zdvojnásobila na čtyřicet dolarů za barel. Ceny se vrátily na původní úroveň ale ještě před invazí v lednu 1991, kdy koalice vedená USA zahájila operaci Pouštní bouře, která pak vedla k osvobození Kuvajtu následující měsíc.
Začátek druhé války v Perském zálivu mezi březnem a květnem 2003 měl ještě méně výrazný dopad. Růst o 46 procent v období před válkou mezi listopadem 2002 a březnem 2003 se ve dnech předcházejících zahájení vojenské kampaně vedené Spojenými státy rychle obrátil.
A také zahájení ruské plnohodnotné invaze na Ukrajinu v únoru 2022 vyvolalo prudký růst cen ropy; tehdy ceny stouply dokonce až na 130 amerických dolarů za barel. Nicméně do poloviny srpna se zase vrátily na úroveň 95 dolarů před invazí.
Podle Reuters k těmto relativně rychlým zvratům v růstu cen ropy přispěla především dostatečná volná těžební kapacita, která byla v té době k dispozici, a skutečnost, že rychlý růst cen ropy omezil poptávku.
