Praha – Vladimír Mlynář, někdejší novinář a politik s vládní zkušeností pod několika premiéry, prožívá nyní dočasný comeback. Od převzetí moci úřednickou vládou je totiž šéfem poradního týmu premiéra Jana Fischera a s dlouhodobou zkušeností pomáhá šéfovi statistického úřadu v politické orientaci. Svůj vliv na rozvážného předsedu vlády však Mlynář nijak nepřeceňuje. Přináší prý do vzájemných dohod pouze náměty a argumenty, jejichž zásadnost je plně na posouzení člověka, který se vyhodnocováním zabývá převážnou část svého života.
Bývalý šéfredaktor časopisu Respekt a exministr školství i informatiky v současnosti šéfuje menšímu kolektivu, vyrovnává to však důležitostí práce. „Premiér má kolem sebe malý tým sedmi stálých a dalších tří externích poradců, kteří připravují podklady pro jednání vlády nebo shromažďují materiály, které jsou zasílány z jednotlivých resortů. Někdo z našeho týmu je vždycky u jednání, když má premiér nějakou pracovní návštěvu. Pokud během setkání někomu něco slíbí, tak se to potom musí vykonat, na což také dohlížím,“ odpověděl Mlynář na dotaz ohledně hlavní náplně své práce.
Se současným premiérem se Mlynář zná již dlouhou dobu, o úzkém přátelství však nikterak nehovoří. „Vycházíme spolu dobře, ale skutečných přátel má člověk za život opravdu málo,“ glosoval Mlynář. Fischera potkával již během své novinářské kariéry. Častým místem setkání se stávala volební studia České televize – Mlynář jako komentátor politických výsledků a Fischer jako zástupce Českého statistického úřadu. Po krátké odmlce se opět začali potkávat na úřadu vlády v době, kdy Mlynář obýval ministerské křeslo.
Jaký je pracovní vztah Mlynáře a apolitického premiéra? „Říkám mu i věci, které by asi nerad slyšel a které se řeší mezi čtyřma očima. Lidé však měli určité dotazy, proto říkám: Nejsem ani jako Šlouf, ani Dalík. Vliv mám přiměřený argumentům, které přinesu. Pan premiér k těm argumentům buď přihlédne, nebo ne,“ vysvětluje Mlynář. „Předpokládám, že si mě vybral proto, že mám zkušenosti se světem politiky, které on tehdy moc neměl“.
Politici by spolu měli více mluvit
Před květnovou nabídkou dohlížet na premiérovu agendu se Mlynář nějaký čas věnoval odbornému konzultanství pro telekomunikační firmy. Po pauze a opětovném kontaktu s politickou realitou proto nabídl v pořadu Interview ČT24 srovnání. „Obraz politiků jako celku je mizerný, ale jsou tam i lidé více pracovití, čestní, idealističtí i méně inteligentní nebo nečestní. Je to stejný vzorek jako jinde ve společnosti. Není to tak, že se tam koncentrují všichni gauneři v zemi. Nicméně, podle mého názoru politika zhrubla. Můj pocit je, že lidé v politických stranách spolu mnohem méně mluví. Když jsem odcházel z aktivní politiky, tak končila vláda Stanislava Grosse. Tam už se mi to zdálo hodně ošklivé. Tehdy se však například Topolánek s Grossem sešli a byli schopni spolu mluvit a řešit věci ve jménu dobra pro stát, třeba se i domluvit a najít nějakou shodu,“ hodnotí Mlynář.
Mlynář o příčinách zániku Unie svobody:
„Byly to systémové důvody. Ta strana vznikla v rámci provozních problémů ODS a nevytvořila si vlastní ideový fundament. Neustále se vztahovala k ODS. Nikdy ve svém čele navíc neměla skutečného vůdce. Zahynula na vnitřní rozdrobenosti, byla strašně malá. Dva tisíce členů je opravdu malý počet. Někdo si přivede 20 členů a už je silný, protože má zkrátka tu dvacetičlennou podporu.“
Některá média však Mlynáře před nedávnou dobou spojovala s možností vstoupit do nově vzniklé TOP 09 Karla Schwarzenberga a Miroslava Kalouska. „Rozhodně se k tomu nechystám v příštích dnech. Vstup do politické strany pro mě není sranda, je to vážné rozhodnutí. Jestli někdy v budoucnu do nějaké strany vstoupím, tak to budu hodně zvažovat. Pravdou je, že mě pan Kalousek přemlouval,“ dodal bývalý člen již zaniklé Unie svobody.
Vladimír Mlynář:
Jako mladý se angažoval v chartistickém hnutí, pomáhal především v tajném přesunu zakázané literatury z exilu i samizdatových vydání. Své první novinářské zkušeností sbíral těsně před revolucí v tajně vydávaných Lidových novinách, ve kterých pokračoval oficiálně i na začátku devadesátých let. Po návratu z pobytu v USA nastoupil jako redaktor magazínu Respekt, kde se později stal šéfredaktorem. S politikou začínal jako poradce premiéra Josefa Tošovského Na konci roku 1997 byl jmenován ministrem bez portfeje. V březnu následujícího roku vstoupil do nově utvořené Unie svobody. V roce 2003 se stává ministrem vzniklého resortu informatiky. V dubnu 2005 podává demisi na protest proti neodstoupení své strany z vlády. Po roce vystupuje také z Unie svobody-Demokratické unie. Z poslední doby má zkušenosti jako osobní poradce Miroslava Kalouska v době řízení ministerstva financí.
