Praha – Jmenování Mariána Čalfy předsedou vlády v prosinci 1989 nebylo politickým manévrem Gustáva Husáka ani Václava Havla, kterým jsou přičítány více či méně vědomé snahy vyšachovat Alexandra Dubčeka či Jána Čarnogurského. Čarnogurský totiž v Hyde Parku ČT24 upozornil, že se jménem Mariána Čalfy jako vhodného kandidáta na premiéra přišel právě on. Považoval to za vhodné řešení politického uspořádání, kdy se dočasně měli ve významných funkcích párovat nejenom Češi a Slováci, ale také komunisté a nekomunisté.
Uplynuly pouhé dva týdny od chvíle, kdy ho pustili z vězení, a Ján Čarnogurský stál na Pražském hradě, kde ho československý prezident jmenoval prvním místopředsedou vlády Mariána Čalfy. Že mohl být premiérem sám, někdejší disident a politik, který jako jeden z prvních ve vysoké politice začal hovořit o slovenské samostatnosti, odmítá. Popřel, že by jmenování Mariána Čalfy do čela vlády národního porozumění bylo pletichou Gustáva Husáka, který tak chtěl vymanévrovat Alexandra Dubčeka z prezidentské funkce, nebo důsledek slov Václava Havla, který krátce předtím označil jmenování čerstvě propuštěného politického vězně za příliš silnou kávu. S Čalfou totiž přišel sám Čarnogurský. „Na předběžných poradách v Laterně Magice jsem právě já navrhl Mariána Čalfu na funkci předsedy vlády, když jsme ještě interně v té disidentské části diskutovali, kdo by to mohl být,“ řekl někdejší federální vicepremiér v Hyde Parku ČT24.
Jméno Mariána Čalfy bylo naopak důsledkem složitého systému, podle kterého bylo tehdy potřeba obsazovat nejvyšší funkce, a všeobecného očekávání, že novým prezidentem bude Václav Havel. „Tehdy byla dvojitá provázanost funkcí. Jednak komunisti a nekomunisti a na druhé straně Češi a Slováci. A tak to vyšlo, že když prezidentem měl být Václav Havel, tedy měl být prezidentem Čech a nekomunista, tak předsedou vlády měl být Slovák a komunista. Do tohoto rámce nejlépe zapadal Marián Čalfa,“ popsal Ján Čarnogurský. Čalfu znal ze studií práv. „Byl to slušný člověk a dobrý právník. Jak by řekla Margaret Thatcherová, bylo možné dělat s ním byznys,“ charakterizoval někdejší vicepremiér svého tehdejšího nadřízeného.
Husák 10. prosince jednal v zájmu republiky, věří Čarnogurský
Jmenování Čalfovy vlády bylo posledním činem, který udělal Gustáv Husák jako prezident. Vzápětí odstoupil. Ján Čarnogurský přitom hodnotí muže, který měl po dvě desetiletí v Československu jen sotva omezovanou moc, mimořádně smířlivě. Poukázal, že skupina komunistů, která iniciovala invazi vojsk Varšavské smlouvy, chtěla vytvořit režim, který by byl oproti Husákovu mnohem tvrdší. Nakonec také právě Husák učinil rozhodující krok, který přímo vedl k ukončení vlády jedné strany a obnovení liberální demokracie. „Znal jsem Gustáva Husáka z vyprávění svého otce, který se s ním znal osobně. Hodnotil ho jako chladného a více nebo méně tvrdého politika jdoucího kvalifikovaně za svými cíli. Tak se ukázal i 10. prosince. On viděl politické rozložení v republice, přizpůsobil se mu a jednal podle něj. Dalo by se to i pozitivně vyhodnotit, že jednal podle něj, protože tak to bylo v zájmu republiky, tedy vnitřního klidu republiky a rychlého a plynulého přechodu na novou vládu,“ shrnul Ján Čarnogurský.
O čem mluvil Husák s Čarnogurským 10. prosince na Hradě?
„Ne o otci, jak se uvádí v televizním seriálu České století, ale řekl mi, že on mě nedal zavřít. A já jsem mu to věřil.“
O slovenské samostatnosti Čalfova vláda nikdy nejednala
Den, kdy se disident, který sotva vyšel z vězení, stal jedním z nejmocnějších lidí v Československu, byl také Dnem lidských práv a toho se týkalo první zasedání. „Už jsme měli připraven návrh prohlášení ke Dni lidských práv. Tehdy začala řádná vládní práce, protože mnoho členů vlády začalo velmi zapáleně diskutovat o některých větách navrhnuté rezoluce, i když nešlo v podstatě o nic,“ přiblížil. Za hlavní odkaz svého vicepremiérského působení ale považuje zákony o občanských právech, které připravoval vedle legislativy související se změnou režimu. „Některé tehdy přijaté zákony – mám na mysli zákon o sdružování občanů, zákon o svobodě projevu – pokud vím, platí i v České republice. Každopádně na Slovensku ještě platí,“ poukázal Ján Čarnogurský.
Čalfova vláda naopak podle Čarnogurského vůbec nejednala o budoucím uspořádání – či dokonce zániku – Československa. Sám Čarnogurský přitom byl jedním z iniciátorů debat, připomněl, že o slovenské samostatnosti poprvé veřejně promluvil již před revolucí, zdůraznil však, že tak vždy činil jako občan nebo předseda strany KDH a ne jako místopředseda vlády.
