Vít Dostál

Rok 2015 znamenal pro Jarosława Kaczyńského obrovskou satisfakci. Téměř deset let se svojí stranou Právo a spravedlnost (PiS) nevyhrál žádné volby. Vloni ale nejdříve jím vybraný Andrzej Duda porazil v prezidentském měření sil dosavadní hlavu státu a politického matadora Bronisława Komorowského a na konci října zvítězilo PiS i v parlamentních volbách. Poprvé byla v Polsku sestavena jednobarevná vláda, která se rychle pustila do zásadních změn.

Právo a spravedlnost vyhraje nedělní polské parlamentní volby. Podle posledních průzkumů má získat 36 procent hlasů. Osm let vládnoucí Občanská platforma by měla dosáhnout na 23 procent. Excentrický rocker Paweł Kukiz a Sjednocená levice mají získat 8 procent. Pětiprocentní volební práh pravděpodobně překročí ještě liberální uskupení Moderní (6,5 procenta) a Polská lidová strana (6 procent). Těsně za hranicí pěti procent číhá výstřední libertarián Janusz Korwin-Mikke s odhadovaným ziskem 4,5 procenta podle průměru posledních průzkumů nejdůležitějších agentur.

Hned v prvních týdnech svého prezidentského mandátu se Andrzej Duda zaměřil na zahraniční politiku. Po zvolení bývalého poslance a europoslance národně-konzervativní strany Právo a spravedlnost (PiS) se objevovaly obavy, zda nebude v diplomacii prosazovat podobně konfrontační styl, jakým se zapsalo PiS v letech 2005-2007, kdy zahraniční politiku řídilo. Hned jeho první kroky ukázaly, že obavy byly přehnané. Dudův styl bude jiný než jeho předchůdce Bronisława Komorowského. Nebude se ale jednat o návrat deset let nazpět.

Čekalo se, že hned po prezidentských volbách nastoupí v Polsku kampaň před volbami parlamentními, které proběhnou v říjnu. Nečekalo se ale, že díky vítězství opozičního Andrzeje Dudy v prezidentském „předkole“ nabere souboj takovou dynamiku. Jak si stojí hlavní politické strany a kdo má dnes šanci vést Polsko?

Polské prezidentské volby vstupují do velkého finále, ve kterém se utká úřadující Bronisław Komorowski s kandidátem opozičního Práva a spravedlnost, Andrzejem Dudou. Šance jsou vyrovnané a výsledek bude těsný.

Polsko se rozloučilo s Władysławem Bartoszewským. Jeho životní příběh je velikým vyprávěním a měl by být v Česku připomenut. Nezaznamenal jsem v našem tisku žádný nekrolog a myslím, že to je vzhledem k jeho odkazu velká škoda. Bartoszewski prošel tíživou polskou historií 20. století. O kolik více příkoří viděl a zažil, o to více usiloval o nápravu a porozumění mezi evropskými národy.

Češi znovu vyhráli polskou anketu o nejoblíbenějšího souseda. I v letošním průzkumu veřejného mínění těsně předstihli Slováky. Na třetím místě se možná překvapivě umístili Němci. Na české straně je situace opačná. Zatímco jak k Němcům, tak k Rakušanům jsme si v posledních pětadvaceti letech cestu našli, Polsko se na žebříčku českých sympatií nachází na nelichotivé dvanácté příčce. Za pranýřovaným Řeckem i těžko srozumitelným Maďarskem.

Radosław Sikorski dlouho představoval ve středoevropském prostoru jedinečný politický úkaz. Nejenže byl symbolem vzestupu Polska do vyšších pater mezinárodní politiky, ale lákal také svým osobním příběhem. Ten měl v sobě řadu prvků polského postkomunistického snu.

V neděli večer Polsko slavilo - volejbalisté porazili v katovickém finále Brazílii 3:1 a stali se po čtyřiceti letech mistry světa. Hned druhý den ráno byla jmenována nová vlády Ewy Kopaczové. Změnu v křesle polského premiéra slaví ale jen málokdo. Co tedy můžeme od nové varšavské vlády čekat?

Minulý pátek si Varšava a celé Polsko připomínaly 70. výročí Varšavského povstání. Ozbrojený odpor proti nacistickému Německu, který neměl za 2. světové války obdoby, je něčím více, než jen vzpomínkou na zničené město a stovky tisíc mrtvých. Odkaz povstání formuje i polskou současnost.

V rámci projektu zaměřeného na výzkum problémů česko-polského příhraničí jsem procestoval 796 kilometrů severní hranice ČR od Frýdlantska po Těšínsko. Naše hranice s Polskem má hned dvě podoby. Na východě český a polský element komunikuje a to jak díky polské menšině na Těšínsku, tak díky dlouhé historii společného soužití. Naopak od Frýdlantska po Opavsko se jedná o hranici novou, kde po obou stranách žili před rokem 1945 Němci. Dalo by se čekat, že vstup do EU znamenal reintegraci těchto periferních oblastí. Je tomu ale skutečně tak a jsou důsledky členství v Unii veskrze pozitivní?

Zveřejnění odposlechů čelných představitelů polského státu minulý týden rozpoutalo největší aféru vlády Donalda Tuska. Dynamika zdejšího politického života je v posledních dnech neuvěřitelná. Opozice volá po předčasných volbách. Koaliční lidovci zatím nevědí, zda svého partnera podpoří (a za jakou cenu). Zadrželi manažera podniku, kde se konaly nahrané schůzky. Prokuratura se pokusila získat další nahrávky přímo v redakci týdeníku, který je zveřejnil, což se setkalo s odsouzením novinářské obce. Týdeník Wprost navíc se svými odhaleními nekončí.

Všechny polské volby od roku 2006 vyhrála Občanská platforma. Platí to i po letošních volbách do Evropského parlamentu, které u našich severních sousedů proběhly 25. května. Únava z dlouhé vlády Donalda Tuska, která postrádá reformní dynamiku i – dle průzkumů veřejného mínění – podporu společnosti, přesto k jeho první prohře nevedla. Stejný počet voleb (sedm) po poslední květnové neděli naopak prohrál předseda hlavní opoziční strany Právo a spravedlnost Jarosław Kaczyński. Platforma však zvítězila jen o několik desetin procenta. Volební kalendář dalších měsíců naznačuje, že souboj těchto dvou osobností spěje do velkého finále, po kterém jeden z nich vrcholnou politiku opustí.

Barack Obama přijede na začátku června do Varšavy. Zúčastní se oslav pětadvacetiletého výročí kontraktových voleb, které nastartovaly Polsko i celou střední Evropu ke změně politického režimu. Není náhodou, že si americký prezident vybral zrovna polské výročí. Přes uplakané řeči o americkém stahování z Evropy zůstává Polsko nadále klíčovým spojencem Washingtonu, což potvrzují i kroky Obamovy administrativy.

„V polské společnosti jsou historické stereotypy zásadní, je z nich složena polská identita,“ řekl mi jeden diplomat ze země, která s Polskem sousedí. Ačkoli lze toto tvrzení v nějaké míře přisoudit každému modernímu národu, pro naše severní sousedy platí několikanásobně. Odráží se to také v odvaze točit filmy o moderních historických osobnostech.

Polsku se v Soči nebývale daří. Se čtyřmi zlatými medailemi se jedná o jejich nejúspěšnější zimní olympijské hry. Kromě skokana na lyžích Kamila Stocha a běžkyně Justyny Kowalczykové, od kterých se medaile čekaly, zazářil i rychlobruslař Zbygniew Bródka, který vyhrál závod na 1 500 metrů. Za zády nechal celou nizozemskou bruslařskou elitu. Čerstvý zlatý medailista si však na tiskové konferenci posteskl, že nemůže trénovat v Polsku. Ani naši severní sousedé totiž nemají krytou rychlobruslařskou dráhu. Úspěch Bródky i dalších sportovců však oživil polský zájem o zimní sporty.

Bohuslavu Sobotkovi již do Strakovy akademie jistě dorazilo srdečné blahopřání ke jmenování premiérem od jeho polského protějška Donalda Tuska. Poláci však mají důvody, proč se nové vlády obávat. Minimálně tři „nepříjemnosti“ se dají vyjmenovat už teď.

Když se polský ministr zahraničních věcí Radosław Sikorski na svém twitterovém účtu vysmál lídrovi národně-konzervativní opozice Jarosławovi Kaczyńskému za jeho cestu do demonstrujícího Kyjeva, bylo z toho pozdvižení. Jiná média naopak kritizovala Kaczyńského za setkání s představiteli strany Svoboda, která se netají obdivem k volyňskému vyvražďování Poláků za druhé světové války.

Národní divadlo Brno uvedlo v této sezóně klasiku polského dramatu: Veselku Stanisława Wyspiańského. V Polsku často hraná inscenace je kritikou planého heroismu, lidské malosti, naivního vlastenectví, iluze národní jednoty a politikaření. Na venkovské svatbě se setkávají rolníci s měšťany a ve verších hodnotí stav společnosti i vyhlídky polského národa. S pokračující zábavou a vypitým alkoholem vstupují na scénu mytické postavy, které vyzývají ke vzpouře-revoluci, o jejíž nezbytnosti nakonec nikdo nepochybuje. S probuzením do nového rána však odvaha bojovníků vyprchá, zůstává jen mlhavá vzpomínka na včera vedené řeči.

Několik posledních let se mi daří pravidelně navštěvovat Varšavu. Ač do českého stereotypu šedého a chudého Polska dobře zapadá obraz polského hlavního města jako ošklivá, z válečných ruin nahonem vystavěná, východoevropská metropole, nenechte se mýlit. Varšava je krásná a zelená s neopakovatelnou atmosférou. Pokud ji navštěvujete každoročně, vidíte, že město se mění před očima. Jednou vás překvapí další věžák v centru, jindy pouliční půjčovny kol, nové kavárny, národní fotbalový stadion, moderní muzeum nebo stavba nové linky metra. Přes tento rychlý rozvoj se zdá, že vedení města se důvěře Varšavanů netěší. V půlce října totiž proběhlo referendum o odvolání primátorky.

Bulvární i méně bulvární média se poslední měsíce podrobně věnují údajné ubohé kvalitě polských potravin. Na obranu svých výrobků posílají Poláci do České republiky jednu delegaci za druhou a přesvědčují nás, že situace není až tak vážná.