Minulý pátek si Varšava a celé Polsko připomínaly 70. výročí Varšavského povstání. Ozbrojený odpor proti nacistickému Německu, který neměl za 2. světové války obdoby, je něčím více, než jen vzpomínkou na zničené město a stovky tisíc mrtvých. Odkaz povstání formuje i polskou současnost.
„Nemám to muzeum rád. Říká, že povstání bylo skvělé,“ řekl mi můj polský známý, když jsem se ho zeptal, co si myslí o Muzeu varšavského povstání. Tato instituce není pouhým muzeem, ale plnohodnotným vzdělávacím, kulturním a, chcete-li, zážitkovým centrem. Vzniklo před deseti lety na popud tehdejšího primátora Varšavy a pozdějšího polského prezidenta, Lecha Kaczyńského. Oslavuje hrdiny, ale neklade si tu základní otázku, kterou slýcháte při každém výročí a kterou si snad položil každý Polák i návštěvník Varšavy – mělo to povstání smysl?
Poláci zůstávají v této otázce rozděleni. Oba tábory mají široký argumentář ke svému výkladu. Jedni poukazují na zničené město a civilní oběti. Jiní na hrdinství a samozřejmou snahu vybojovat si svobodu samostatně a nenechat se osvobodit Sověty, kteří již v té době likvidovali odbojáře na dobytých územích předválečného Polska. Hlavní otázka povstání nezůstane nikdy plnohodnotně zodpovězena a nadále se o ní vášnivě diskutuje mezi historiky, intelektuály, politiky i obyčejnými Varšavany. Jelikož je (stereotypizované) vnímání vlastní moderní historie důležitým elementem dnešní polské identity, je i polemika o povstání jedním z obrazů dnešní „Polskosti“.
Jak ukázalo 70. výročí začátku povstání, jedná se o stále živou historii. Kromě vážných a protokolem svázaných oficiálních slavností připomíná tuto událost řada popkulturních akcí, které městu složenému povětšinou ze čtvrtí plných socialistické architektury a moderních prosklených věžáků dávají neopakovatelný ráz. Povstání ovlivnilo tisíce lidí, kteří díky němu formovali své názory a životní postoje. V příloze Gazety Wyborcze vyšel před výročím povstání pozoruhodný text s výpověďmi vnuků a vnuček povstalců – fascinující čtení o tom, jak se předává národní paměť mezi generacemi.
Jak odpovídá Marcin, jehož tehdy náctiletá babička válčila o Varšavu, na otázku, co pro něj povstání znamená? „Dívám se na Krakov, českou Prahu a porovnávám, jak je Varšava zkalená povstáním a poté socrealismem. V babičce zůstalo povstání celý život. Střepiny jí poškodily oko. Hůře četla knížky, nemohla řídit. Dnes jsme chytřejší, když si tu sedíme a popíjíme pomerančový džus. Oni nic netušili. Byly to děti, které neřešily důsledky svých rozhodnutí. Děti, které musely rychle vyrůst. Asi díky tomu má babička takovou důvěru v mladé. Myslí si, že jsou nejdůležitější.“
Řekl bych, že přesně něco takového tu v Česku chybí. S našimi diskuzemi o poslání a zadání ÚSTRu jsme deset-patnáct let za Poláky.
Ještě něco Polákům závidím. Muzea. Třebaže zůstává Muzeum varšavského povstání poněkud kontroverzní institucí, myslím si, že právě jemu Poláci vděčí za to, že mají snad nejlepší síť muzeí věnujících se poutavou a interaktivní formou moderní historii. Zajděte si do Muzea poznaňského povstání z června 1956 nebo na gdaňskou expozici „Cesty ke svobodě“, na níž naváže nové Evropské centrum solidarity. Velká očekávání lze vkládat do varšavského Muzea historie polských Židů, jehož expozice se má otevřít na konci října.
Nemysleme si, že polský přístup k historii je jen romantickým či patetickým adorováním vlastního heroismu. Od Poláků se máme při práci s vlastní historií co učit.
