Národní divadlo Brno uvedlo v této sezóně klasiku polského dramatu: Veselku Stanisława Wyspiańského. V Polsku často hraná inscenace je kritikou planého heroismu, lidské malosti, naivního vlastenectví, iluze národní jednoty a politikaření. Na venkovské svatbě se setkávají rolníci s měšťany a ve verších hodnotí stav společnosti i vyhlídky polského národa. S pokračující zábavou a vypitým alkoholem vstupují na scénu mytické postavy, které vyzývají ke vzpouře-revoluci, o jejíž nezbytnosti nakonec nikdo nepochybuje. S probuzením do nového rána však odvaha bojovníků vyprchá, zůstává jen mlhavá vzpomínka na včera vedené řeči.
Pochopit neprožité
Díky svému panoptikálnímu charakteru se Veselka v Polsku dočkává nových a nových interpretací. Režiséři a dramaturgové se předhánějí v tom, jak ve Wyspiańského věčných pravdách o osudu polského národa co nejlépe nechat vyznít aktuální politickou a společenskou realitu. Co však funguje v Polsku, kde jsou repliky z Veselky součástí běžné komunikace, zůstává v českém prostředí nepochopeno.
Veselka pod režisérskou taktovkou Břetislava Rychlíka je povedený kus. Ač nejsem divadelní kritik, hru jsem si opravdu užil. Bohužel jsem měl pocit, že jsem jedním z mála, který chápe, co se na jeviště děje. V přestávce hlediště opustila čtvrtina diváků a v rozhovorech u šaten či v tramvaji se hovořilo o neporozumění či zbytečně stráveném večeru. Představení v Mahenově divadle obvykle necílí na náročného diváka. Přitom k pochopení Veselky je zapotřebí buď slušná znalost polských dějin (ideálně se zvláštním důrazem na 19. století) nebo podrobné pročtení programu k představení. Nutno dodat – báječně zpracovaného.
Zesměšňování exaltovaného národního heroismu, což byla jedna z rovin, do které Rychlík Veselku položil, není ničím, s čím by se Češi mohli identifikovat. Oproti polskému veřejnému prostoru se v tom našem nevyskytuje heroismus, natož pak jeho karikování. Volání po národní svornosti či solidaritě také nenajdou u českého diváka vhodné zařazení. Proti komu bychom měli být svorní a koho se máme bát? Veselkou prostupuje sdílený pocit postav, že je nutné se konečně vzbouřit a s nakupenou nespokojeností zásadně zatočit. Revolučně! Ani toto není rovina, kterou bychom z českého prostředí znali. Když pak diváci nerozumí hlavnímu příběhu, nepochopí ani jeho zdařilé parodování.
Jsou ještě divnější…
Nepochopení Veselky je příkladem česko-polského míjení. Ve výsledku jsou Poláci ještě divnější, než když jsme o nich nevěděli vůbec nic. Do Česka často doléhají jen extrémy. Máme sice zakořeněn obraz Poláků jako bigotních katolíků, ale v českých médiích rezonoval úspěch antiklerikální strany Janusze Palikota.
Uvedení Veselky asi není nejlepší způsob, jak nenáročným divákům představit polskou kulturu. Jednoduše nejsme tak daleko. Schválně se podívejte do knihovny. Kolik v ní máte knih polských autorů? Začínat vzájemné poznávání od velkých děl polemizujících o duchu národa nelze. Poláci dnes české filmy a literaturu zbožňují. A svoji cestu k české kultuře začali od Hrabala. Tedy od člověka.
