„V polské společnosti jsou historické stereotypy zásadní, je z nich složena polská identita,“ řekl mi jeden diplomat ze země, která s Polskem sousedí. Ačkoli lze toto tvrzení v nějaké míře přisoudit každému modernímu národu, pro naše severní sousedy platí několikanásobně. Odráží se to také v odvaze točit filmy o moderních historických osobnostech.
Historie, či lépe řečeno historiografie, je v Polsku všudypřítomná. Společenské týdeníky se neobejdou bez rozboru událostí (polských) dějin na několik stran a hned několik vydavatelství nabízí i mutaci přibližující dějiny. Dovedete si představit, že na stánku narazíte kromě Respektu, Reflexu a Týdne ještě na Respekt – historie, Reflex – dějiny a na Týden – historické osobnosti? V Polsku je to běžný úkaz. Píše se především o moderních dějinách, které byly pro Polsko velmi bolestné. Klíčové události často nacházejí zrcadlo v současné politice, která s nimi dokáže manipulovat. Nic se nemění tak často jako historie.
Po výkladu dějin je v Polsku poptávka. Užitečným nástrojem je kinematografie, a právě film o vůdci Solidarity a pozdějším prezidentovi, Lechovi Wałęsovi, představuje zajímavou ukázku, jak lze moderní dějiny zpracovávat. Významný polský režisér Andrzej Wajda vyobrazil Wałęsu jako člověka, který je energický, odvážný, silný a tvrdohlavý, ale zároveň jako muže pyšného, bezohledného, bojácného i přistupujícího na kompromisy. Film samozřejmě zjednodušuje, ale (zejména český) divák by v něm mohl najít zalíbení. My totiž, na rozdíl od Poláků, své historické osobnosti zpracovat ve dvouhodinové podívané nedokážeme.
Nedávno se v Polsku představil film Jack Strong. Pojednává o plukovníkovi Polské lidové armády Ryszardu Kuklińském, který od 70. let spolupracoval s americkou tajnou službou CIA. Přes pád režimu (a zhroucení železné opony) zůstal pro řadu Poláků jeho čin kontroverzním. Podle mých polských známých se jedná o skvělou akční podívanou. Jiný biografický snímek, Generál Nil, přiblížil příběh hrdiny odboje II. světové války, Emila Fieldorfa, který zemřel v 50. letech rukou polských komunistů. A filmy o Janu Pavlu II. bychom mohli pokračovat. Polská kinematografie se jednoduše svých historických osobností nebojí.
Ačkoli se zlomové události našich dějin filmového zpracování dočkaly, biografický snímek postrádáme. Čeští režiséři si umí pohrávat s interpretacemi a vykládat dějiny zjednodušeně či nepřesně v zájmu děje (např. projekt Českého století), ale představit historickou osobnost českých moderních se nikdo neodvážil. Jsou pro nás některé postavy příliš velké a nezpracovatelné do stodvacetiminutové podívané a jiné zase příliš nezajímavé pro celovečerní film? Nebo je to obava z nepřijetí zvolené interpretace domácím publikem? Možná i oprávněná. Koneckonců i ten Wałęsa má v hodnocení polských fanoušků o 10 % méně než na českých filmových serverech.
