Bohuslavu Sobotkovi již do Strakovy akademie jistě dorazilo srdečné blahopřání ke jmenování premiérem od jeho polského protějška Donalda Tuska. Poláci však mají důvody, proč se nové vlády obávat. Minimálně tři „nepříjemnosti“ se dají vyjmenovat už teď.
Česko-polským vztahům v posledních letech nepomohla hysterie kolem dovážených potravin. Některá média vytvořila takový obraz, že jedinou touhou Poláků je otrávit ubohé Čechy. Ať už se jednalo o důmyslné tažení českých potravinářů, kteří levnější polské produkci nedokázali konkurovat, či o vlastní iniciativu bulvárních médií, svůj vliv tento virvál měl. Nejedna partaj před volbami slibovala pomoc českým zemědělcům a producentům potravin. Nepřekvapí, že v koaliční dohodě najdeme zmínku o postupném dosažení potravinové soběstačnosti v základních komoditách nebo o vytváření většího prostoru pro české potraviny v obchodních řetězcích. Ačkoli přímý protekcionismus zapovídají unijní pravidla, i pouhé výroky ministra mohou některé země popudit.
V tomto ohledu je obzvlášť snadné popudit Poláky, pro které je zemědělství a potravinářství důležitou součástí hospodářství výrazně se podílející na polské zaměstnanosti. Do Česka navíc hojně dovážejí a pouhá mediální kampaň stačila na to, aby import potravin začal stagnovat. A to se české ministerstvo chovalo umírněně, když správně usilovalo o lepší vzájemnou informovanost potravinářských inspekcí a do žádných soudů o obecné kvalitě českých či nečeských produktů se nepouštělo. V loňském roce byli dokonce polští ministři interpelováni v Sejmu, kde museli vysvětlovat, jak se brání kampani českých médií proti potravinám dováženým z Polska. Lze snadno odhadnout, že v případě jakýchkoli aktivit vlády proti dováženým výrobkům by byla polská reakce ostřejší.
Druhým problémem může být Unipetrol, největší polská investice v České republice. Není tajemstvím, že se o něj pokoušel i Andrej Babiš. Nakonec ale polskému koncernu PKN Orlen pomohl při jeho koupi, což mu mělo zajistit vlastnictví některých chemiček. Orlen se však raději pustil do vleklých sporů s Agrofertem, než aby dohodě dostál. Obě společnosti jsou navíc nejvýraznějšími hráči v českém chemickém průmyslu, což zadělává na střet zájmů.
PKN Orlen si často stěžoval, že jeho podnikání v ČR kazí černý trh s motorovými palivy a vysoké ceny za přepravu ropy, které určuje státní společnost MERO. Zatímco problém černého trhu se snad podaří odstranit díky zákonné iniciativě z dílny Ministerstva financí (!), která vešla v platnost na konci loňského roku, problém poplatků přetrvává. Proč je to tak důležité? Unipetrol a další chemické závody navázané na litvínovskou rafinérii jsou jedním z velkých zaměstnavatelů a polští vlastníci vloni ohlásili po letech nejisté budoucnosti nové investice. Pokud se jim však v ČR nebude dařit, zavřou krám a své chemičky u nás prodají včetně strategické rafinérie. Nutno dodat, že Unipetrol můžou prodat komukoli. I vlastníkovi, který by představoval bezpečnostní riziko.
Zatřetí Polsko tradičně počítalo s Českou republikou jako s partnerem při demokratizaci a transformaci východoevropského prostoru. Poslední výroky Jan Mládka v rozhovoru s MF DNES však naznačují, že bychom se měli především starat o byznys a na kvalitu lidských
práv nedbat. Jakkoli si ve Varšavě mohou pochvalovat prointegrační tón nové vlády v evropské politice, absence podpory při snahách o demokratizaci Běloruska či Ukrajiny může zastavit léta budovanou spolupráci nejen mezi ministerstvy zahraničních věcí, ale také mezi neziskovými organizacemi.
Uvidíme, jak se Sobotkův kabinet uvede. Premiér i ministr zahraničních věcí by však měli co nejdříve vyrazit na přátelskou návštěvu do Varšavy.
