Polsko se rozloučilo s Władysławem Bartoszewským. Jeho životní příběh je velikým vyprávěním a měl by být v Česku připomenut. Nezaznamenal jsem v našem tisku žádný nekrolog a myslím, že to je vzhledem k jeho odkazu velká škoda. Bartoszewski prošel tíživou polskou historií 20. století. O kolik více příkoří viděl a zažil, o to více usiloval o nápravu a porozumění mezi evropskými národy.
Vězeň osvětimského koncentračního tábora, voják Domácí armády pomáhající polským Židům, účastník Varšavského povstání, vězeň polského komunistického režimu, historik, novinář, spolupracovník Rádia svobodná Evropa, disident, člen Solidarity internovaný během stanného práva, velvyslanec, ministr zahraničních věcí, senátor a zmocněnec premiéra pro mezinárodní dialog.
Byl mužem tzv. generace 1920. Pokolení, jež kvůli nacistickému a komunistickému teroru přišlo v mladém věku o své nejvýraznější tváře, které se nebály zapojit do odporu vůči totalitám. Přežil jak věznění v Osvětimi, do které se dostal jako mladík ještě před tím, než se rozjelo masové vyhlazování, tak Varšavské povstání. Pomáhal pronásledovaným Židům, díky čemuž později získal čestné občanství Izraele.
Náležel i do generace intelektuálů, kteří hledali východisko z marasmu lidově-demokratického režimu. Věděl, že padne-li Sovětský svaz, povede cesta k mírovému soužití Evropanů přes polsko-německé usmíření. Už v 70. letech se skupinou spolupracovníků formuloval postuláty, kterými by se polsko-německé vztahy měly v případě znovuzískání nezávislosti řídit. Byl mezi nimi i předpoklad pevného ukotvení obou zemí v rámci Evropských společenství.
Když se v roce 1995 stal ministrem zahraničních věcí, nebál se kontroverzí. Ve svém bonnském projevu při příležitosti padesátého výročí konce 2. světové války připomněl nacistická zvěrstva, ale také vyhánění Němců nebo potřebu spolupráce při sjednocování Evropy.
Na příkoří a nespravedlnost odpovídal aktivitou a snahou přičinit se za svobodnější společnost. Měl i výrazné odpůrce a oponenty; často mezi těmi, kteří si nepřáli skutečné usmíření. Takové, ke kterému lze dospět, jen pokud nezůstaneme u připomínání chyb cizích, ale postavíme-li se i těm vlastním. Charakteristikou jeho patriotismu bylo, že nepovyšoval polský národ nad jiné.
Zemřel jen několik dní před polsko-německými vládními konzultacemi, na jejichž přípravě se jako zmocněnec premiérky pro mezinárodní dialog podílel. Úspěch pracovních jednání polských a německých ministrů, vedených v atmosféře vzájemné důvěry, byl dán i jeho celoživotním příspěvkem.
