Otakar Svoboda přivítal 7. ledna v pořadu Události v kultuře dirigenta Libora Peška. Ten se nedávno mimo jiné podílel na ztvárnění operního představení Dobře placená procházka na jevišti Národního divadla, které režijně připravil Miloš Forman. Byl to velký návrat Semaforu do největšího možného divadla, na nejvyšší možnou formu – sedm malých forem se stalo osmou, velkou národní formou. Libor Pešek absolvoval Akademii múzických umění pod vedením takových profesorů jako Karel Ančerl, Václav Neumann a Václav Smetáček. V roce 1958 založil orchestr Pražská komorní harmonie, kde se vyprofiloval jako dirigent, v roce 1980 se stal šéfem Slovenské filharmonie. Od roku 1987 do roku 1997 působil jako hlavní dirigent a umělecký poradce Royal Liverpool Philharmonic Orchestra. Dnes působí jako hlavní hostující dirigent Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK.
„Lidská zralost není na škodu,“ míní dirigent Libor Pešek
Miloš Forman je filmový režisér, ale teď dělal divadlo. Byly v práci s ním nějaké zádrhely?
Se mnou určitě ne, protože ani já nejsem divadelní dirigent. Takže jsme k tomu oba přistupovali amatérským a ostýchavým způsobem.
Jak daleko ostych došel? Dobře placená procházka se hraje více než půl roku, jak ji vidíte dnes? Dirigujete ji ještě vůbec?
Střídám se pravidelně s Markem Ivanovičem, který je autor hudební verze. Představení neustále sleduji a je vidět, jak zraje za předpokladu, že prodlevy mezi jednotlivými představeními nejsou moc velké, což je bolest Národního divadla obecně.
Jaká bývá divácká návštěvnost? Jsou nadšení, nebo se ošívají v křeslech?
Lidí chodí hodně. Dostal jsem od přátel i negativní kritiky a divil bych se, kdyby ne, protože je to otázka vkusu. Show však běží dál a dál, takže to asi živé je.
Zajímá se Miloš Forman o osud svého představení?
Velice. Dokonce si od kluků Formanů nechává posílat každé představení na DVD. Každé zhlédne a každé zkritizuje, takže mu na tom asi hodně záleží. Také mi neustále posílá esemesky nejrůznějšího druhu, většinou komické a legrační, ale někdy i věcné. Na podzim tu Miloš Forman dokonce byl, ale byl jsem bohužel v cizině, takže jsme se nepotkali. Doufám však, že se sem zjara zase vypraví.
Je to vaše poslední spolupráce, nebo tajně s něčím dalším počítáte?
Obávám se, že poslední. Když se podíváme na náš věk: Milošovi bylo pětasedmdesát, mně bude pětasedmdesát letos. Nevím, co bychom si měli spolu ještě vymyslet.
Kolik se toho stalo v muzice nového od doby, kdy vznikla tato opera (i když tehdy to úplně opera nebyla)? Muzika se přece nikam nepohnula?
Stačím to sledovat jen po ránu na Radiožurnálu, kde člověk zaslechne ledacos. Hlavně mi připadá, že minimalismus (a to se týká i vážné hudby) je tak nenáročný, že se někdy obávám o osud kultury vůbec.
Minimalismus vzniknul jako jakási odpověď na přebujelost klasiky. Toto ale asi nebude záměrný minimalismus?
Buď je to styl, nebo omluva. A v tomto případě to bude spíše omluva.
Od roku 1987 do roku 1997 jste dirigoval Liverpoolský královský orchestr, jeden z nejstarších v Británii. Liverpool je město, kde vyrostli a žili Beatles. Málem jste se dostal k tomu, že jste dirigoval jedno z oratorií beatla Paula McCartnyho. Podařilo se to nakonec?
Šlo o Liverpoolské oratorium. McCartney přišel s tímto nápadem v době, kdy jsem byl v Liverpoolu šéfem. Pravda je, že protože neovládá notový zápis, nepsal to on. To však není důležité, důležitější je, že mi celá věc připadala hrozivě banální, takže jsem se jejího dirigování vzdal.
Navíc dlužím tolika seriózním skladatelům provedení jejich skladeb. Takže mi bylo hloupé, že bych takovouto ptákovinu dirigoval v Praze právě na Pražském jaru, když za tím dílem nestojím.
Přesahům se však nevyhýbáte: Dobře placená procházka, není vám cizí jazz…
Nejen to. Zrovna teď jsme dělali s Českým národním symfonickým orchestrem dvě jazzové skladby Chrise Brubeckra, a to mne hrozně bavilo a dirigoval jsem to s nadšením. Čili nejde o to, že bych byl striktně klasicky zakotvený dirigent, ale konkrétně Liverpoolské oratorium jsem prostě dělat nechtěl.
Zažil jsem vás na pódiu Smetanovy síně v Obecním domě, kde jste dirigoval FOK za zády Ute Lemper, německé zpěvačky žijící v New Yorku, která zpívá písně Kurta Veila a je jakousi post Marlene Dietrich. Jaké to s ní bylo?
Celá léta jsem se snažil s ní pracovat. Dokonce jsem se tomu přiblížil za mojí éry v Liverpoolu, ale pak jsem musel vzít jinou zpěvačku, protože Ute Lemper měla naprosto nepřiměřené finanční nároky (zajímavé je, že pak přijela hrát s FOK, kde dostala určitě mnohem méně).
Tehdy jsme v první polovině koncertu předvedli songy Kurta Veila a v druhé polovině Mahlerovu 4. symfonii. Připadá mi totiž, že oba skladatelé k sobě mají velmi blízko.
Dnes jsem četl rozhovor s Jiřím Koutem, vaším vrstevníkem a kolegou dirigentem, který řídí orchestr FOK. V rozhovoru tvrdil, že mladí dirigenti mají dnes mnohem větší šanci dostat se k slavnému orchestru, něž jak tomu bylo za vás, protože konkurence je menší – chybí střední generace. Má pravdu?
To určitě pravda je. Otázka je, jestli je to dobře. Samozřejmě, že když je někdo tak úžasně nadaný jako Simon Rattle (současný mladý anglický dirigent) a začne jako mladý kluk, je to báječné a všem moc přeji. Jen mi připadá, že velký symfonický orchestr si zaslouží také osobnostní zralost dirigenta. Přál bych si proto, aby se dirigenti dostávali k šéfovským místům až lehce po překročení čtyřicítky, aby už věděli, o čem je řeč, a aby po padesátce, kdy je dirigent v nejlepších letech, dotáhli orchestr ke kvalitě, po které (všichni dirigenti) toužíme.
Můžou mít tito mladí dirigenti vůbec autoritu u orchestrů, které jsou „nafrněné“ na to, jak jsou dobré?
To je otázka psychologie. Musím vás však ujistit, že mladí dirigenti jsou dnes skvěle připraveni, takže bych je vůbec nepodceňoval. Jakási lidská zralost však není škodu.
Velká Británie se stala odbytištěm velmi dobrých českých dirigentů. Po vás přišel do Liverpoolu Petr Altrichter, Jiří Bělohlávek dnes šéfuje orchestru BBC v Londýně. Proč zrovna Británie? V Německu nebo Francii tolik naši dirigenti nepůsobí. Je to náhoda?
Na to vám nemohu odpovědět. Vtip je v tom, že Angličané jsou velmi vnímaví a citliví na všechno, co je nové, nezvyklé. Přisuzuji to jejich koloniálnímu dědictví, kdy čerpali všechny možné vlivy z mnoha kontinentů. Takže třeba neznámé české skladby se prosazují v Anglii daleko snáze než kdekoliv jinde. S nimi pak přicházejí i čeští dirigenti. Možná, že to je jeden z důvodů, proč jsme se tam tak poměrně rychle etablovali.
Kterého dirigenta by si zasloužila Česká filharmonie, až skončí Zdeněk Mácal?
To bude velký problém, protože Česká filharmonie je velice vybíravý orchestr a to právem, protože zažila mnoho špičkových dirigentů. Být jejím šéfem není až tak jednoduché, protože je lepší být s ní v kratších časových úsecích. Je to i proto, že dirigent se v České filharmonii poměrně rychle okouká. Osobně bych takové dobrodružství nikdy nepodnikl.
Třeba v Liverpoolské filharmonii jsem pocit nebezpečí, že je člověk neustále pod palbou přísné kritiky, neměl.
Mají Angličané pocit, že jejich muziku (i když jí tolik nemají) zvládají nejlépe oni sami?
Mají a celkem oprávněně, protože oni své „Elgary“ umějí hrát způsobem, který se těžko dá napodobit. Mám s tím dokonce zkušenost, protože když jsem se ptal jako nováček v anglické hudbě koncertního mistra, jak to budeme hrát, říkal: „Elgar se neinterpretuje, ten se prostě hraje.“ Je to stejné, jako kdybyste se ptal, jak se hraje Dvořák.
(redakčně kráceno)