Velká říjnová socialistická revoluce

Rusko v roce 1917: Válkou s centrálními mocnostmi vyčerpaná země se v únoru zbavila carského samoděržaví, bojuje ale nadále po boku západních velmocí proti ústředním mocnostem – Německu, Rakousko-Uhersku a jejich tureckému spojenci. Některé změny jako zavedení parlamentní demokracie nebo pozemková reforma se teprve připravují a na jiné prostě není čas. Tak v Rusku nadále platí starý juliánský kalendář. Když se svět v listopadu dozvídá, že v Petrohradě a Moskvě uchopila moc radikální frakce ruských sociálních demokratů – bolševici, ukazují kalendáře v Rusku konec října. Ozbrojená vzpoura, která v obou metropolích nastoluje vládu rad dělnických a vojenských zástupců pod vedením Vladimíra Lenina a Lva Trockého a která se postupně rozrůstá v občanskou válku, proto dostává přezdívku rudý říjen. Sovětští publicisté ji později glorifikují coby Velkou říjnovou socialistickou revoluci. Pod tímto názvem se převrat z podzimu 1917 vepsal také do paměti generacím školáků v komunistickém Československu. Historický magazín z 27. října se věnoval této události, která významně ovlivnila dějiny minulého století a která má citelné důsledky i dnes o devadesát let později a patnáct let po rozpadu Sovětského svazu. Svým způsobem se k ní hlásí i nynější ruský prezident a možná budoucí premiér Vladimir Putin, když oplakává rozpad sovětské říše jako největší geopolitickou tragédii 20. století. Není se čemu divit, vždyť Putin svou kariéru začal v bezpečnostní službě KGB, která svou legitimitu odvozovala od Říjnové revoluce a jako svého zakladatele vzývala Felixe Dzerzhinského, jednoho z nejbezohlednějších bolševiků. Co znamenala Říjnová revoluce pro samotné Rusko a různé vrstvy jeho obyvatel? Jak ovlivnila mezinárodní politiku? A jaký byl její dopad na dějiny Čechů a Slováků? To byly otázky Petra Broda na historiky specializované na ruské dějiny Michala Rajmana (MR) z Institutu mezinárodních studií Univerzity Karlovy v Praze a Zbyňka Vydru (ZV) z Filozofické fakulty Univerzity Pardubice.

V jaké situaci se Rusko nacházelo na podzim roku 1917? Jaká řešení jeho problémů navrhovali bolševici?
MR: To je základní otázka první světové války a jejích důsledků pro Rusko. Otázka tkví v tom, jak může stopadesátimiliónová říše s vyzbrojenou armádou, policí, obrovským byrokratickým aparátem najednou padnout za oběť straně, která měla na začátku revoluce asi 40 tisíc členů, z toho v hlavním městě dva, tři tisíce. Dojdeme nutně k závěru, že Rusko první světovou válku neuneslo. Státní mašinérie se začala rozkládat, ztrácela jistotu. Potom také proběhla vzpoura žen v hlavním městě Petrohradě, která byla vyvolána nedostatkem chlebovin. A protože byly fronty, způsobilo to, že přes noc bylo město zaplaveno demonstranty. Do nich vojáci odmítají střílet, nutno ale dodat, že úřady nejsou schopny vydat povely. Vojáci tak stojí v ulicích, začíná sbratřování s demonstranty, a tím se to celé pohne. Bolševici jsou v tu chvíli sice významnou, ale pouze jednou ze složek. Takže tady začíná rozklad.

ZV: Důležité je vidět, že země byla v sociální a hospodářské krizi, z toho pak vzniká krize politická – v únoru byl svržen car. V kontextu ruského vývoje jde i o rozpad impéria: národní aspirace Poláků, Finů, pobaltských národů apod. A přispívá k tomu i fenomén válečných uprchlíků, kterých bylo v zemi několik miliónů a o které se stát nedokázal postarat, z čehož pak vznikalo další sociální napětí. Primárně asi nešlo o získání politické moci, v únoru 1917 to byla spontánní, především sociální revoluce.

Bylo to proto, že bolševici měli nejpopulárnější hesla ve srovnání s ostatními stranami?
ZV: Tak úplně bych to neviděl. Bolševici se orientovali především na dělnictvo. Mimo velká města měli minimální podporu. Pro rolnictvo byli mnohem zajímavější stranou Eseři, socialističtí revolucionáři, kteří dlouhodobě požadovali agrární reformu a přerozdělení půdy rolníkům. Pravda ovšem je, že bolševici velmi operativně převzali od Eserů jejich heslo „Rozdělme půdu!“, čímž se jim podařilo na krátký čas získat podporu rolnictva.

Kromě postoje k agrární reformě byla pro bolševické vítězství rozhodující ochota vystoupit z války, kterou označovali za imperialistickou a v které Rusko nemělo co ztratit?
MR: Od revoluce zavládl klid na frontě, začalo sbratřování. Potom během léta začala nová, zpočátku Ruská ofenziva, které měla ulehčit západní frontě, než se tam dostanou američtí vojáci. To bylo plánované. Rusko však nebylo schopno tuto ofenzivu uskutečnit, takže následoval rozklad a německé protiofenziva. Stabilizace, které bylo dosaženo v létě, byla tak ztracená, protože Rusko ztrácelo rychle obrovská území – fronta se posunula až k blízkosti Petrohradu. Celá situace byle velmi destabilizovaná a docházelo k radikalizaci. Vláda byla v podstatě bezmocná. Řada historiků to charakterizuje tak, že moc ležela na ulici a záleželo jen na tom, kdo ji zvedne.

Moc zvedli bolševici, alespoň v Moskvě a Petrohradě. Jak se jim potom podařilo v průběhu občanské války svojí moc rozšířit i na oblasti, kde proti nim existoval velice silný odpor a kde byly úspěšnější jiné strany, například Eseři?
ZV: Bolševici postupují z centra Ruska. Od počátku občanské války kontrolují střed a mají pod svojí kontrolou cca. 70 miliónů obyvatel. Jejich oponenti, takzvaní bílí, což je velmi nepřesné označení pro tuto heterogenní skupinu, postupují z periferie: přes Ukrajinu generál Děnikin, respektive ze Sibiře admirál Kolčak. V každé z těchto oblastí žilo 8 až 10 miliónů lidí. Demografický potenciál byl tak na straně bolševiků větší, navíc bílí byli ve svém postoji dost nejednotní. Byli mezi nimi jak monarchisté, tak liberálové, konstituční demokraté nebo právě Eseři, socialističtí revolucionáři. Každý z nich sledoval trochu protichůdné směry, například Kozáci chtěli na Donu vybudovat autonomní republiku. Čili bolševici byli určitě ve výhodě, protože ovládali průmyslové centrum.

MR: Pokud jde o převahu. Jsou tam dva podstatné momenty. Když bílé armády postupovaly od krajů do středu, tak byly pro tyto národní oblasti cizím tělesem. Rusko bylo nacionální, takže pro Ukrajinu nebo Zakavkazsko to bylo nepřijatelné. Druhá věc byla sociální. Když se to u bílých posunulo na úroveň generality a důstojnictva, tak to pro vesnici nebylo nic atraktivního stejně jako u bolševiků. Takže sociální základna celého bílého hnutí zůstávala poměrně úzká. Hlavní část středních vrstev nebo intelektuálně silných vrstev žila totiž ve velkých městech – Moskva, Petrohrad a několik dalších.

Jakou roli v této revoluci hrály osobnosti, především Vladimír Iljič Lenin a Lev Davidovič Trockij?
MR: Nevím, jestli osobnosti na bolševické straně byly to nejvýznamnější. Obrovskou roli hraje charisma, pokud jde o armádu, je potřebná schopnost lidového tribuna a organizátora. A to byl Trockij. U něj velice podstatný prvek, že dovedl od počátku úspěšně prosazovat u Lenina to, aby do armády přicházeli noví příslušníci. Málo se ví, že na straně Rudé armády bojovalo v občanské válce na 20 tisíc důstojníků staré armády. A to je něco, co potom přináší do armády pořádek.

Odpůrci revoluce někdy poukazovali na značný počet revolucionářů židovského původu v řadách bolševické strany. Do jaké míry byly tyto výhrady vůči bolševické revoluci oprávněné? Někdy se tvrdilo, že bolševická revoluce byla židovským spiknutím proti Svaté Rusi.
ZV: Je fakt, že řada bolševiků měla židovský původ. Musíme však dodat velké „ale“. Musíme vzít v úvahu tradici ruského antisemitismu, která se táhne celým 19. stoletím a sílí s rostoucím nacionalismem v jeho druhé polovině. Navíc židovští revolucionáři byla dvojí skupina lidí. Jedni věděli, že postavení Židů v Rusku je velmi špatné, protože Židé jakožto národnostní menšina neměli až do roku 1917 nikdy plná občanská práva. To byli revolucionáři, kteří chtěli změnit politické a společenské podmínky a dosáhnout plnoprávnosti židovského obyvatelstva. A pak je tady skupina židovských revolucionářů, bolševiků (například Trockij vlastním jménem Bronštejn), kteří měli vztah ke svému židovství takřka nulový. Sami sebe nepokládali za Židy, byli v první řadě revolucionáři, marxisti, internacionalisti, takže vykládat pak ruskou revoluci jako židovskou je zcela absurdní.

MR: Nesmíme židovskou otázku přehánět, protože tam byly angažovány i jiné národnosti. Například Gruzíni, kteří byli silně zastoupeni jak v bolševické, tak menševické straně. Třeba Tsereteli, jedna z klíčových postav předrevoluční vlády, byl Gruzínec, předsedou petrohradského Sovětu byl Gruzínec Nikolay Chkheidze. V revoluci byli velmi významní také Poláci, Lotyšové. Židé hráli velkou roli, ale nesmí se to přehánět. A je pravda, že většina z nich vystupovala a cítila se jako příslušnici ruského národa.

Jak to bylo s dopadem revoluce na pravoslavnou církev, další církve nebo i židovské pospolitosti?
ZV: Pravoslavná církev představovala pro bolševiky ideologického nepřítele, na druhou stranu nevyvíjela žádnou výraznou politickou aktivitu. Po únorové revoluci byl obnoven úřad patriarchy a patriarcha Tichon vyzýval k nezasahování církve do politických záležitostí. Několikrát však protestoval proti občanské válce a krutostem, které se během ní děly. To posloužilo bolševikům jako vhodná záminka ke konfiskaci a rekvírování církevního majetku a později k dalšímu tlaku na pravoslavnou církev, kterou chtěli rozložit. Potom vzniká takzvaná živoucí církev, kam nalákali odpadlíky od pravoslavné církve. Živoucí církev nepřežila příliš dlouho – byla zlikvidována z vyšší moci na začátku 30. let. Sám patriarcha umírá v izolaci roku 1925. Pravoslavnou církev se podařilo výrazně potlačit, ale nikdy se nepodařilo vymítit víru a náboženské cítění obyvatelstva.

Jaký byl dlouhodobý dopad bolševické revoluce a vzniku Sovětského svazu na mezinárodní politiku?
MR: Bolševická revoluce vnesla do mezinárodní politiky určité štěpení, protože ruská realita byla nekompatibilní k okolnímu světu. To začínalo u ideologie, sociální a teoreticko-ideologické základny, ale i u státního hospodářství země. Takže komunikace těchto dvou světů byla velmi obtížná.
Poznamenal bych k tomu: Rusko prochází dvěma stádii, kde je jasný předěl druhá světová válka. Před tím bylo Rusko politicky značně izolované a vojensky slabé. Teprve druhá světová válka dělá z Ruska světovou velmoc. Takže vojenskou nebo hospodářskou váhu předválečného Ruska nemůžeme přeceňovat. Spíše se zkoncentrovala nespokojenost se sociálními poměry, které se vyvinuly jako produkt války. A nebyla to mimořádná věc, protože v řadě evropských zemí nabylo komunistické hnutí během války značného rozsahu, ať už jde o Německo, Francii, Československo nebo Itálii před Mussolinim.

Právě italský fašistický vůdce Benito Mussolini zahajoval svoji politickou kariéru jako socialista. Někteří historici tvrdí, že jak italský fašismus, tak německý nacismus jsou svým způsobem odpovědi na bolševickou revoluci. Vidíte to podobně, nebo je potřeba rozlišovat?
ZV: Není to tak jednoznačné. Určitý vliv tam byl. Výraznější byl asi u německého národního socialismu, který se ve své ideologii stavěl jednoznačně antibolševicky. Navíc jsme již zmínili mýtus o židovské revoluci v Rusku, což je silně obsaženo v nacistické ideologii, kde se hovoří o židobolševismu.
U italského fašismu si nejsem tak jist, protože tam to vyrůstá z určitých historických tradic, reflektuje to místní podmínky. Je samozřejmě pravda, že fašisté na přelomu 20. a 30. let vedli různé boje se vznikající komunistickou stranou. Stejně tak v Německu máme příklady ultralevicových povstání - Spartakovci v lednu 1919 v Berlíně, vznik Bavorské republiky rad podle sovětského vzoru. Takže tyto vlivy tam jsou, ale těžko je označit za hlavní.

MR: Podobnost některých mocenských forem a zejména problém mrtvých - zabitých, zavražděných vytváří relativně velkou základnu pro to, aby se tyto režimy srovnávaly. Ve skutečnosti to má velmi rozdílné obsahy, které se také přirozeně projevují potom ve válce, kdy tyto režimy netáhnou dohromady, a Rusko se ocitá ve svazku se západními mocnostmi. Není to náhodná konstelace sil, ale vyplývá to z historie, od první světové války.

Do občanské války vyvolané bolševickou revolucí zasáhli i čeští i slovenští vojáci. Ve středoruském městě Samaře, původním útočišti uprchlíků z bojových oblastí, byl svědkem dramatických změn brněnský technik Jan Brauner(přepis úryvku z dokumentu Zažil jsem pohřeb Lenina režisérky Zory Cejnkové):
Najednou jsem v noci slyšel bombardování a hučení protiletadlových střel, což jsem v životě nezažil. Potom, co to ustalo, přišlo vojsko. Byli to vojáci v ruských uniformách a na čepicích měli červenobílé pásky, podle toho jsem poznal, že to jsou čeští legionáři. Ti pak zůstali v Samaře a pomáhali organizovat armádu proti bolševikům. Zůstali tam delší dobu, někteří se i oženili, a pak jeli s manželkami přes Sibiř na východ pryč k Vladivostoku.
Když legionáři odjeli pryč, nastalo bezvládí. Objevila se ona čapajuvská jízda, to byla divoká jízda – na hlavách měli čapky s barevnými pentlemi a stříleli do vzduchu, bylo to velmi divoké. Pak přišla regulérní Rudá armáda, a to jsem poprvé viděl čepice s rudou hvězdou.

Komunisté u nás dlouho prosazovali tezi, že bez Velké říjnové socialistické revoluce by nebylo Československé republiky. Jak vidíte vzájemnou provázanost ruských revolučních dějin a vzniku československého státu?
ZV: Komunistickou interpretaci chápu jako ryze účelovou. Jisté vazby a vlivy tam samozřejmě vidíme, ale pokud vezmeme československé legie jako jednu z příčin vzniku ČSR, tak je třeba vzít v potaz, že legie jsou aktivní vojensky už před Říjnovou revolucí (Zborov je záležitost léta 1917). K uznání Československa západními mocnostmi by došlo i bez bolševické revoluce.

Jak se stavějí Rusové k dědictví Velké říjnové socialistické revoluce dnes?
MR: Dnes se u nás značně zjednodušuje, když se vytváří dojem, že dnešní Rusko je pokračování minulého, socialistického Ruska. Teritoriálně i národnostně, ale i ideologicky je to něco jiného. Dnešní vedoucí vrstva Ruska se z Říjnové revoluce a roku 1917 neodvozuje, Říjnová revoluce není státní svátek, vztah k předrevoluční monarchii je značně pozitivní – car Mikuláš II. byl prohlášen za ruského svatého, jsou slavnostně pohřbíváni generálové občanské války. Takže bych neviděl významnější návaznost u oficiální moci.

Mnohé z toho, co jsme se o Říjnové revoluci učili ve školách a co do nás nejen v listopadu, „měsíci zostřeného přátelství“, jak se tehdy mezi lidmi říkalo, vtloukala komunistická propaganda, se ukázalo jako lež či mýtus. Ať už třeba nebylo na dobytí sídla prozatímní vlády velkých vojenských šiků, a i když se lidé vracející se 25. října večer z divadla a opery nevšimli podstatných změn na petrohradských ulicích, ve svých důsledcích byl bolševický puč, povstání, vzpora epochálním výbuchem, jehož dozvuky jemné politické seismografy registrují i dnes.

(redakčně kráceno)