Lidé, kteří se narodili v zemích Koruny české, patřili a patří mezi ty nejvýznamnější lékaře světa. Díky jejich výzkumu a objevům se medicína úplně změnila a zachraňuje teď životy mnohem účinněji.
Co dalo Česko světové medicíně: Příběhy lidí a léků, které zachránily miliony životů
Dějiny lékařství jsou zamotané a je těžké oddělit, kde končí šamanství nebo náboženství a začíná medicína. Tyto oblasti se odjakživa propojovaly – péče o duši byla vždy spojená s péčí o tělo. Medicína se nejčastěji vyvíjela na základě desítky a někdy i stovky let zaběhlých postupů, které se jen málokdy měnily.
Přelomy v poznání způsobovali nejčastěji odvážní lidé, kteří si troufli experimentovat, postavit se tradicím a mnohdy i společnosti. Jejich práce pak zachránily stovky, tisíce a v důsledku i miliony lidských životů, případně lidem až zázračně zvedly kvalitu jejich životů.
Mnoho těchto odvážných mužů a žen pocházelo z území Čech, Moravy a Slezska. Tady jsou ti nejvýznamnější.
Zakladatel urologie pocházel z Fulneka
V devatenáctém století se začala medicína specializovat na spoustu oborů, které se věnovaly jednotlivým orgánům nebo tělesným funkcím – v této tradici zdravotnictví pokračuje až do současnosti. Jedním z těchto nových polí bádání byla urologie, tedy léčba chorob vylučovací soustavy a také pohlavních orgánů.
Stopy tohoto odvětví vedou na pomezí Moravy a Slezska – do Fulneka. Tady se totiž narodil moravský Němec Leopold von Dittel, který je považován za zakladatele urologie. Byl typickým zástupcem lékařského stavu své doby a geografického prostoru – po studiích ve Vídni, která byla výukou medicíny v monarchii proslulá, začal pracovat jako praktický lékař a v létě pomáhal v Uhrách v lázních. Právě tam, v dnešních Trenčianských Teplicích, narazil na pacienty trpící urologickými problémy a začal se jejich léčbě věnovat více.
Rytíř Leopold von Dittel
Většinu svých objevů na poli medicíny, včetně definování urologie jako specializovaného oboru, provedl, když působil jako primář chirurgického oddělení ve Vídeňské všeobecné nemocnici. Právě tam zaváděl nové postupy v oboru, využíval nové nástroje a vymýšlel inovativní diagnostické postupy.
Prosadil například použivání cytoskopu, pomocí nějž dokázali lékaři včas odhalit nejrůznější poruchy močového systému, včetně možných nádorů. Dodnes je po něm pojmenováno několik druhů lékařských zákroků a nástrojů, jež se v oboru používají.
Na konci života byl von Dittel za své zásluhy povýšen do šlechtického stavu a dodnes je po něm ve Vídni v obvodu Donaustadt pojmenována ulice Dittelgasse.
Psychiatrie se zrodila v Příboře
Tím bezesporu nejznámějším příkladem talentovaného lékaře, který se pustil do zkoumání neznámých fenoménů lidského zdraví, se stal Sigmund Freud, který se narodil v židovské rodině v tehdejším Freibergu, dnešním Příboře. Přestože je s českými zeměmi spojován, ve skutečnosti v tuzemsku strávil jen krátkou část života – jeho rodina se přestěhovala do Vídně už v době, kdy mu byly pouhé tři roky.
Po studiích na vídeňské medicíně se začal intenzivně věnovat vědě, jeho první práce se věnovala pohlavnímu ústrojí úhořů – a u pohlavního pudu už pak zůstal navždy. Nešlo to ale úplně snadno, práce ve vědě tehdy vynášela ještě méně než v současnosti, a tak musel Freud pracovat i jako lékař ve Vídeňské všeobecné nemocnici.
Sigmund Freud
Start vědecké kariéry mu zkomplikovala i kauza, kdy se pokoušel léčit svého přítele pomocí opiátů a místo toho mu na nich způsobil těžkou celoživotní závislost. Při pobytu v Paříži pak narazil na téma, které mu uhranulo – na rozdíl mezi vědomím a nevědomím a vlivu těchto stavů na lidské zdraví.
Po návratu z Francie si otevřel soukromou praxi, kde se věnoval především léčbě různých duševních stavů, zejména neuróz, které tehdejší lékařství neumělo v podstatě nijak řešit. Freud se pokoušel zpočátku nasazovat elektrošoky, ale postupně zjišťoval, že jeho pacientkám se nejvíc uleví, když mohou o svých problémech bez zábran hovořit – a tak se zrodila psychoanalýza.
Před 70 lety zemřel Sigmund Freud (zdroj: ČT24)
Tento obor byl kontroverzní už ve své době a rozporuplným zůstal dodnes. Freud analýzou svých pacientů (i sebe sama, když si například diagnostikoval latentní homosexualitu) dospěl k popisu řady příčin úzkostných stavů, odhaloval nejrůznější traumata, jako třeba slavný Oidipův komplex.
Přestože řada Freudových poznatků je neprokazatelných nebo v současnosti už překonaných, měl klíčovou roli v rozvoji péče u duševní zdraví, zejména v individuálním dlouhodobém přístupu k pacientovi a zkoumání nevědomí.
Otec dermatologie se narodil v Brně
A do třetice – dalším oborem, jehož základy položil lékař pocházející z českých zemí, je dermatologie, tedy věda o kožních onemocněních. Jméno Ferdinand rytíř von Hebra je v současnosti sice už téměř neznámé, ale ve své době patřil mezi lékařskou elitu.
Narodil se v Orlí ulici v centru Brna, kousek od slavné kamenné panny. Také on se vydal do Vídně, kde úspěšně vystudoval a poté tam začal působit ve Všeobecné nemocnici – tamní internu vedl Josef Škoda, rovněž český rodák. Hebra se tam začal věnovat úkazům, s nimiž měli tehdy lékaři problémy.
Tím prvním byl svrab. Jen Hebrova nemocnice musela řešit přes dvě tisícovky vážných případů této nemoci ročně, ale protože ještě neexistovala dermatologie, museli ji léčit internisté. Hebra našel původce choroby, zákožku svrabovou. A to byl začátek řešení problému.
Ferdinand von Hebra
Hebra se stal prvním primářem nového kožního oddělení a poté i profesorem dermatologie. Roku 1856 vytvořil první obří atlas kožních chorob. Zejména díky němu se stala Vídeň centrem světové dermatologie.
Za zmínku stojí i několik dalších zajímavostí z Hebrova života. Kromě založení úplně nového oboru také vymyslel vodní lůžko k léčbě proleženin. Jeho odkaz pokračoval v jeho rodině dál – Hebrova dcera si vzala za muže maďarského lékaře Moritze Kaposiho, který se stal jedním z vůbec nejslavnějších dermatologů – jeho jméno nese například Kaposiho sarkom.
Hebra byl za své zásluhy povýšen do rytířského stavu a také po něm je pojmenována ulice ve Vídni. „Slušný výkon na nemanželského kloučka z brněnské Orlí ulice,“ jak poznamenává jeden z Hebrových životopisů.
Sanitky by bez Moravana nevyjely
V Brně a okolí zůstáváme – hrad Veveří sice možná nepatří mezi nejslavnější památky v republice, má ale jednoho veleslavného rodáka. Právě tam se totiž roku 1822 narodil Jaromír Mundy, potomek šlechtice a průmyslníka, jenž si hrad koupil.
Jaromír Mundy
K medicíně a záchraně lidských životů se Mundy dostal oklikou: nejprve studoval teologii a filozofii, ale když se dostal s lékaři do nemocnic mezi pacienty s cholerou, změnilo to jeho životní poslání. Až maniakálně energický mladý muž vystudoval medicínu a stal se lékařem, zpočátku ve vojsku.
Tam založil rakouskou vojenskou sanitní službu a na světové výstavě v Paříži předvedl roku 1867 prototyp upraveného nákladního železničního vozu pro transport raněných z bojiště. Právě doprava zraněných do bezpečí lékařské péče se stala hlavním tématem jeho života – mimo armádu ho posunul i do civilní sféry.
Motivem se pro něj stal nechvalně proslulý požár vídeňského divadla, při němž zahynulo 386 osob – řada z nich proto, že nedostali včas lékařskou péči. Mundy společně s několika bohatými partnery prakticky obratem založil dobrovolnou záchrannou službu, která fungovala podobně jako dnešní dobrovolní hasiči. Téměř do konce života pak tuto záchranku řídil a spravoval.
Vídeňská sanitka z roku 1880
Během toho se stačil ještě roku 1863 zapojit do založení Červeného kříže. Bohužel stavy jeho až šílené aktivity byly vykoupené dobou, kdy byl doslova ochromen pasivitou – teprve o století později dostal tento zdravotní problém pojmenování: maniodepresivní psychóza. Roku 1894 Mundy ve Vídni u Dunaje v těžké depresi spáchal sebevraždu výstřelem do spánku.
Nedoceněný genetik Mendel
Řada vědců s kořeny u nás sice nebyla přímo lékaři, ale jejich objevy změnily poznání natolik, že měly na pozdější vývoj medicíny zcela klíčový vliv. Asi nejvíc mezi nimi vyniká Gregor Johann Mendel.
Mnich augustiniánského kláštera v Brně byl po otci čtvrtinový Čech, sám se cítil být „Moravanem německé řeči“. Získal velmi rozsáhlé univerzitní vzdělání, což mu umožnilo, aby spojoval znalosti z různých vědeckých oborů a díval se na ně z nečekaných úhlů.
Gregor Johann Mendel (20. 7. 1822, Hynčice – 6. 1. 1884, Brno)
Využil to v letech 1856–1863, kdy se věnoval křížení hrachu a sledování jeho potomstva. Na základě těchto pokusů formuloval tři pravidla, která později vešla ve známost jako Mendelovy zákony dědičnosti. V nich jako první popsal základy oboru, který později dostal jméno genetika.
Jeho práce natolik předběhla svou dobu a její důsledky byly natolik nepředstavitelné, že Mendel i jeho dílo zůstali nepochopeni a na nějaký čas zapomenuti. To se odrazilo i na jeho vědecké kariéře – nejvyšším odborným ohodnocením jeho práce se stalo jmenování viceprezidentem Přírodovědeckého spolku v Brně.
Výzkum ostatků G. J. Mendela (zdroj: ČT24)
Teprve na začátku dvacátého století jiní vědci pochopili, jak zásadní Mendelův vhled do problému genetiky byl. Jeho práce nechal do angličtiny přeložit William Bateson, muž, který jako první pojem genetika použil a bývá považován za zakladatele oboru. Viděl sice dál než Mendel, ale to díky tomu, že stavěl na již postavených základech.
Genetika dnes zprostředkovává široké spektrum lékařských zákroků od léčby dědičných chorob, přes léky na míru, až tak vyspělou technologii, jako jsou genetické nůžky CRISPR umožňující úpravu samotných stavebních kamenů člověka.
Očkování proti skvrnitému tyfu z Přerova
Už od antiky se celá Evropa bála takzvané shnilé zimnice. Ta roku 430 před naším letopočtem zasáhla Athény, kde zdecimovala většinu tamní elity, včetně státníka Perikla. Během dějin se objevila mnohokrát, zejména tam, kde byly vši, špína a nečistota.
V současnosti se této chorobě říká skvrnitý tyfus, v našich zeměpisných šířkách ale přestala být takovou pohromou, jakou přinášela v historii. Hlavní příčinou je zlepšení hygieny, ale také práce přerovského rodáka Rudolfa Weigla.
Dítě německých rodičů v rodném městě dlouho nevydrželo, s rodinou se brzy přesunul do Polska. Právě tato země byla za první světové války, tedy v době, kdy Weigl studoval ve Lvově přírodní vědy, skvrnitým tyfem extrémně zasažená. Umírala na něj až třetina nemocných, ve vysílené východní Evropě se tato nemoc stala metlou chudých i bohatých.
Stefan Weigl
Weigl začal studovat vši, nejvíc se věnoval parazitům, které na svých tělíčkách přenášejí – tedy také bakterii Rickettsia, jež je původcem tyfu. Podílel se na vývoji první vakcíny proti této nemoci, aplikoval ji pak na nejrůznějších misích, například v Číně, ale také třeba v Africe. Právě tam ho zastihla druhá světová válka. Místo, aby zůstal v bezpečí, nebo se jako světově respektovaný vědec uchýlil do některé válkou nezasažené země, vrátil se do Lvova, tehdy už obsazeného Rudou armádou.
I tam pokračoval v masivním očkování, protože si byl dobře vědom toho, jak moc válka přeje nemoci, jako je tyfus. Po dobytí Lvova Němci pokračoval v práci a produkci očkovacích látek ještě rozšířil. I pro nacistické okupanty byl nenahraditelný, takže mohl ochránit řadu svých spolupracovníků včetně těch židovského původu. Válečný nedostatek řešil improvizací – například k výzkumu nutné vši krmil vlastní krví.
Weiglova vakcína
Režimy se měnily i po válce, Weigl ale dál zachraňoval životy. Komunisté ho sice vinili z kolaborace, ale nějakou dobu jej ještě nechali pracovat. Roku 1948 se Weigl dočkal nominace na Nobelovu cenu za medicínu, ocenění ale nedostal. O tři roky později ho komunisté nuceně penzionovali a jeho odkaz zamlčovali.
Jeho význam svět ocenil teprve po roce 1989, kdy Weigl získal in memoriam ocenění Spravedlivý mezi národy jeruzalémského památníku Jad Vašem.
Čtvrtá krevní skupina
Jan Janský byl významný český neurolog a psychiatr, profesor Karlovy univerzity v Praze. Světovou proslulost mu přinesla klasifikace čtyř krevních skupin. Ty objevil jako první v roce 1900 Karl Landsteiner, popsal ale pouze tři. Až smíchovský rodák Janský dokázal celý systém krevních skupin zmapovat úplně. Pozoruhodné je, že šlo vlastně jen o vedlejší objev jeho hlavního výzkumu, v němž chtěl zjistit, jestli jde nějak předpovědět výskyt duševních nemocí podle některých vlastností krve.
O tom, kdo byl doopravdy objevitelem krevních skupin, se vedly dlouhé roky spory, roku 1921 byla v USA přiznána priorita Janskému a v americké literatuře bývá Janského klasifikace stále citována. Jinak je ale veřejně mimo české prostředí mnohem známější Landsteiner – což bylo vyjádřeno roku 1930 udělením Nobelovy ceny. Vžilo se také Landsteinerovo značení krevních skupin A, B, AB a 0.
Janského medaile
Janský byl ale expertem nejen přes krev. Trvalý význam mají také další jeho výzkumy, zejména v oblasti neuropatologie. Byl ale také jedním z průkopníků likvorologie (tedy vědy zkoumající mozkomíšní mok) ve světovém měřítku. S jeho jménem je spojován i objev nemoci ceroidlipofuscinózy, i když i u ní je spor o autorství objevu.
Zemřel ve věku pouhých 48 let na následky anginy pectoris.
Nobelova cena za polarografii
Polarografie je metoda, která využívá rtuťové kapkové elektrody. Pomocí ní umožňuje rozpoznat složení i těch nejslabších roztoků. Objevitelem této významné analytické metody byl Jaroslav Heyrovský, který zemřel 27. března 1967. Za svůj objev, jenž měl velký vliv na vývoj elektroanalytické chemie ve dvacátém století, získal Heyrovský také jako první Čech v roce 1959 Nobelovu cenu za chemii – celkem na ni byl nominován osmnáctkrát.
Heyrovský byl vášnivým vědcem, jehož práce byla natolik vážená a ceněná, že ho tolerovaly všechny režimy. Svou kariéru začínal za první republiky, ale ve výzkumu směl pokračovat ve své laboratoři i za nacistické okupace. Po válce to řada jeho kolegů, kteří nesměli učit ani se věnovat vědě, i část laické veřejnosti považovaly za kolaboraci.
Profesor Heyrovský (zdroj: ČT24)
Heyrovský musel své protektorátní působení řešit několik let, problémem se zabývala Akademie věd i speciální vyšetřovací komise. Nakonec byl po omluvě „omilostněn“ a směl se své polarografii věnovat nadále. To už jako ředitel specializovaného ústavu, který dostal později jméno po něm – Ústav fyzikální chemie a elektrochemie Jaroslava Heyrovského.
Jeho zásadní dílo vzniklo sice v polovině minulého století, ale využívá se dodnes. Počítačové polarografy nechybějí v žádné chemické laboratoři, slouží ale i v biologii, farmacii nebo v biochemii. Lékařům pomáhají sledovat některé choroby včetně rakoviny, zkoumat DNA či bílkoviny, anebo monitorovat látky v životním prostředí.
V medicíně jsou považovány za naprostou samozřejmost, zachránily desítky milionů lidských životů. Polarografie má význam také v mnoha dalších oborech lidské činnosti, je užitečná například při kontinuálním měření obsahu kyslíku v atmosféře, měření obsahu oxidu siřičitého v kouřových plynech či zjišťování obsahu jedovatých kovů ve vodě.
Holý dal světu lék proti HIV
Profesor Antonín Holý byl jedním z nejvýznamnějších českých vědců posledních desetiletí. Chemik světového formátu dokázal dotáhnout výsledky základního výzkumu do praktické realizace. Stál za objevy řady látek, které nyní pomáhají léčit miliony lidí na celém světě.
Profesor Holý stál například za jedním z nejúčinnějších léků proti AIDS.
Antivirotikum Viread je vyráběné na základě licence jeho původních objevů, stejně jako jiný účinný lék působící proti viru pásového oparu, viru pravých neštovic a virovému zánětu oční sliznice. Další preparát zase úspěšně potírá virovou hepatitidu typu B. Výsledkem Holého výzkumů je i původní český lék na opary.
Události: Zemřel Antonín Holý (zdroj: ČT24)
U Antonína Holého vždy platilo, že chemii věnoval celý život a laboratoř považoval za svůj živel. To, co leckomu přijde jako odříkání, bylo pro rodilého Pražana každodenní praxí. Dvanáct hodin v laboratoři obvykle vystřídal večer vyplněný studiem odborné literatury, přípravou přednášek, publikací a vědeckých výsledků.
Holý je autorem či spoluautorem několika stovek publikací a šesti desítek patentů. Patenty na léky z jeho laboratoře v současnosti zajišťují významnou část rozpočtu Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd.
Vědec, který se dlouhodobě potýkal s chronickým zánětem hrtanu, získal řadu ocenění včetně Descartovy ceny Evropské unie (2001) nebo Medaile Za zásluhy (2002). Zemřel 16. července 2012.
Emil Paleček otevřel nové možnosti molekulární chemie
Jedním z cílů moderního lékařství je, aby lidé dostávali léčbu co nejpřesněji určenou právě pro ně. Pokud se tento sen stane jednoho dne realitou, bude to velkou zásluhou brněnského biochemika Emila Palečka, který zemřel před třemi roky. Vyvinul totiž způsoby, jak lépe, levněji a rychle zkoumat molekuly, které mohou být příčinou nemocí. Současně se díky němu mnohem snadněji zkoumá DNA.
obrázek
Koncem 50. let se obecně soudilo, že molekuly DNA jsou moc veliké a elektrochemicky zkoumat nejdou. Už jako student ale Paleček našel způsob, o němž ostatní vědci prý ani neuvažovali. Svůj výzkum publikoval v zahraničním časopise Nature, přestože bylo tehdejší Československo sevřeno komunistickou diktaturou.
Vzápětí dostal pozvání do USA, mimo jiné na Harvardskou univerzitu. Z ústavu jej nechtěli pustit, Paleček totiž nebyl členem komunistické strany. Nakonec strávil v USA rok a téměř celou dobu čekal na laboratorní přístroj, který si z Československa nechal poslat.
Došel až za devět měsíců nefunkční a poškozený. „V laboratoři řekli, že to je jasné. Tajné služby na obou stranách železné opony ho rozmontovaly a neuměly složit,“ vzpomínal. Přístroj pak dal dohromady až opravář televizí. Teprve poslední měsíc Paleček metodu v USA použil a pokusy předvedl. Jeho celoživotní dílo pak vešlo do učebnic biofyziky a molekulární biologie.
"Českou nobelovku" získal Emil Paleček (zdroj: ČT24)
Profesor Paleček pracoval v Biofyzikálním ústavu Akademie věd v Brně od roku 1955. V 60. letech minulého století objevil, jak pomocí elektrochemie zkoumat životně důležitou nositelku genetické informace – molekulu DNA. Až za třicet let se ale dočkal uznání světové vědecké komunity. Obor se poté od 90. let začal bouřlivě rozvíjet, protože elektrochemickou metodou se dají zjišťovat genetické informace jednodušeji a levněji než jinými cestami.
Paleček spolupracoval také s Masarykovým onkologickým ústavem v Brně, kde pomáhal se založením elektrochemické laboratoře pro výzkum a diagnostiku rakoviny. „S rakovinou je to podobné jako s lidmi a jejich myšlenkami. Stačí jediná škodlivá buňka, takový Hitler. Když se rozbují, vznikne hrozivý nádor,“ uvedl v rozhovoru pro MF Dnes roku 2014.
Čech, který vymýtil nemoc
Zakladatel moderní československé epidemiologické školy Karel Raška, který zemřel 21. listopadu 1987 jen několik dnů po svých 78. narozeninách, se po celém světě proslavil jako spoluautor globálního vymýcení pravých neštovic.
obrázek
V roce 1963 se stal ředitelem sekce infekčních nemocí Světové zdravotnické organizace v Ženevě a o čtyři roky později započal jím řízený boj proti neštovicím. A po pouhých dvou letech už bylo dvacet nejpostiženějších afrických států této smrtící choroby zbaveno.
Svět ho nosil na rukou, ale doma jeden z nejvlivnějších českých vědců 20. století narazil na normalizační režim. Už v roce 1970 ho komunisté odvolali z vedení Ústavu epidemiologie a mikrobiologie, který vedl od počátku 50. let, a nakonec musel své působiště opustit úplně. Navíc mu úřady odepřely penzi. Zásluhy za vymýcení neštovic, završené v roce 1978, získali jiní.
Svět však na Karla Rašku nezapomněl, v roce 1984 mu například Královská lékařská společnost v Londýně udělila prestižní Jennerovu medaili. Rodák ze Strašína na Klatovsku se už jako mladý lékař stal odpovědným za zdravotní situaci českých uprchlíků ze Sudet.
V roce 1945 pak organizoval likvidaci velké epidemie skvrnitého tyfu v terezínském ghettu – pomáhali mu s ní dobrovolníci i manželka Helena. V komplikované době jeho razantní přístup zabránil rozšíření nemoci do Evropy. Nemenší odvahu Raška prokázal také například při studiu ohnisek moru v oblastech bývalého Sovětského svazu, Indie nebo Číny.
Karel Raška (zdroj: ČT24)
Vymýcení pravých neštovic přitom nebylo jediným úspěchem, kterého Raška dosáhl. Prosadil také revoluční léčbu spály pomocí penicilinu, zavedl metodiku pro diagnostikování střevních onemocnění či eliminoval epidemie virových hepatitid. Podařilo se mu výrazně omezit výskyt černého kašle, záškrtu nebo dětské obrny.
Z Ústavu epidemiologie a mikrobiologie, do jehož čela nastoupil v roce 1952, vybudoval jedno z nejlepších světových pracovišť svého druhu.
Dar zraku věnoval světu profesor Wichterle
Prostějovský rodák Otto Wichterle se vlastně medicíně nikdy primárně nevěnoval ani ji nestudoval. Potomek průmyslníků začal před druhou světovou válkou se studiem chemie, ale věnovat se jí akademicky nestihl – okupace znamenala uzavření univerzit i zákaz vědecké činnosti. Místo toho nastoupil ve Zlíně u Bati do výzkumu nylonu; velmi rychle se mu ho podařilo upravit tak, aby se z něj dalo vyrábět vlákno, které po válce dostalo jméno silon.
Nově patentovaný hojivý gel českých vědců navazuje na objevy Otty Wichterleho (zdroj: ČT24)
Po válce se vrátil do Prahy, kde ve výzkumu umělých hmot a jejich využití pokračoval. Roku 1952 jel vlakem a jeho náhodný spolucestující během hovoru nadhodil téma očních náhrad. Wichterleho to zaujalo a rozhodl se ho spojit se svým výzkumem.
Našel řešení v takzvaném HEMA (poly-hydroxyethyl-methakrylátový) gelu, který pohlcoval asi 40 procent vody, byl průhledný a měl současně vynikající mechanické vlastnosti. Sám dokonce doma a bez nadsázky na koleně vyvinul způsob, jak tyto čočky vyrábět – využil k tomu stavebnici Merkur.
Když se povedlo rozjet výrobu v průmyslovém měřítku, podařilo se Wichterlemu vyjednat licenční podmínky pro výrobu „jeho“ čoček i v zahraničí – díky tomu se tento vynález dostal ke stovkám milionů lidí po celé planetě.
Odkaz profesora Wichterleho žije dodnes nejen v kontaktních čočkách, ale také v ceně, která se jeho jménem uděluje mladým, perspektivním vědcům, kteří nepřesáhli 35 let věku.
Bohdan Pomahač, mistr transplantací
S Wichterlem je spojený i další slavný český lékař Bohdan Pomahač. Vystudoval totiž Wichterlovo gymnázium v Ostravě. Po něm absolvoval medicínu v Olomouci – protože to bylo až po sametové revoluci, mohl se hned během studií vypravit na prestižní americké univerzity.
To mu – spolu s jeho mimořádnými schopnostmi – pomohlo, aby se roku 2017 stal profesorem chirurgie na Lékařské fakultě na Harvardské univerzitě, kde pracuje dodnes jako vedoucí oddělení transplantační plastické chirurgie. Právě v tomto oboru dosáhl světové proslulosti, podařily se mu totiž operace, které byly považované za ty nejsložitější, či dokonce zcela nemožné.
Interview ČT24: Bohdan Pomahač (zdroj: ČT24)
Do dějin medicíny se zapsal před deseti lety, když jako první ve Spojených státech transplantoval obličej. Tento náročný zákrok od té doby Pomahač už desetkrát zopakoval, naposledy loni koncem léta. „Mám v sobě nějakého červíka, který mi nedovolí spokojit se s tím, že jdu do práce, odvedu své penzum a jdu domů. To by mi nestačilo,“ svěřil se nedávno v rozhovoru.
Někdejší nadaný šachista a otec dvou dětí, které už jsou doma spíše v USA, má nyní za sebou tisíce operací. Kromě toho se pokouší také o transplantace končetin, zatím se mu to povedlo v případě paží, uvažuje i o transplantaci nohou.
Profesor Harvardovy univerzity Pomahač dostal za svou práci řadu ocenění, mimo jiné od České transplantační nadace (2012), dostal také Cenu Neuron za přínos světové vědě v oblasti medicíny (2014). V roce 2015 mu pak prezident Miloš Zeman udělil medaili Za zásluhy.
Tomáš Cihlář, jedna z tváří boje proti covidu
Když na začátku roku 2020 přišly z Číny první informace o novém neznámém viru, proti němuž nezabírají žádné známé léky, vyvolalo to vlnu paniky a beznaděje. Od té doby se sice už několik nadějných léčiv objevilo, ale tím vůbec prvním byl remdesivir, který se používá dodnes.
Jeho otcem je český vědec Tomáš Cihlář, který pracuje pro společnost Gilead. Remdesivir ale není zdaleka jediným lékem z jeho laboratoře, který zachraňuje po celém světě životy.
Interview ČT24 s Tomášem Cihlářem (zdroj: ČT24)
Do Gileadu se severočeský rodák dostal krátce po škole a postgraduálním studiu, které strávil na Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd. Tam se věnoval výzkumu antivirových látek, u nichž už zůstal i v Gileadu, zejména u přípravků proti infekci HIV – léky jako výše zmiňovaný Viread a řady lékových kombinací dnes pomáhají více než deseti milionům lidí na celém světě.
Ve společnosti Gilead Sciences je v současnosti Tomáš Cihlář viceprezidentem pro virologii a jeho tým čítá více než stovku vědců. Specialisté v jeho oddělení pracují na výzkumu nových látek pro léčbu virových onemocnění, zejména HIV, ale také virové hepatitidy B a respiračních infekcí. Vyvíjejí také další léky na ebolu, MERS, horečku dengue a řadu dalších.