Klíčovou roli v rozkrývání tajemství, které po tisíciletí pro lidi představovala jejich krev, sehráli jeden rakouský a jeden český vědec. Díky nim víme například to, jak správně provádět transfuze.
Před měsícem „odešel do důchodu“ jednaosmdesátiletý Australan, který po dobu 60 let téměř každý týden daroval krev. Zachránil tak životy zhruba 2,4 milionu dětí.
James Harrison si poprvé nechal odebrat krev v 60. letech poté, co vědci zjistili, že krevní transfuze může pomoci ženám, které mají krevní skupinu s negativním Rh faktorem a čekají dítě, jež má Rh faktor pozitivní. Kvůli tomu se v krvi nastávající matky vytvoří protilátky proti Rh pozitivní krvi a ty pak napadají červené krvinky plodu. Dětem tak mohou způsobit mimo jiné těžkou anémii. Pomoci jim může dárce, jehož krev obsahuje látku anti-D globulin.
- 8 procent hmotnosti celého lidského těla – tolik průměrně váží naše krev.
- V těle jí máme čtyři až šest litrů.
- Okysličuje orgány a tkáně, dopravuje živiny a odvádí škodliviny.
- Podle různých vlastností červených krvinek se krev dělí do čtyř skupin. Nejčastějším typem na světě je nula, naopak nejméně lidí má skupinu AB. Součástí klasifikace je taky RH faktor. Rozlišuje krevní typy A, B, AB a 0 na pozitivní a negativní.
Harrison daroval krev za svůj život 1173krát, z toho 1163krát z pravé a desetkrát z levé ruky. Pomohl tím vyprodukovat více než tři miliony dávek anti-D globulinu. Skončit teď musí proto, že pro dárcovství už dávno překonal věkový limit, který je v Austrálii 70 let. „Pro mě je to smutný den. Konec dlouhého běhu… Dělal bych to dál, kdyby mě nechali,“ řekl novinářům.
Začalo to před 150 lety
Tento příběh by nebyl možný, kdyby nebylo Karla Landsteinera, muže, který objevil krevní skupiny. Díky němu a jeho výzkumu se podařilo vytvořit systém, kdy je darování krve bezpečné pro dárce i obdarovaného.
Rakouský lékař a patolog Karl Landsteiner, jenž se narodil před 150 lety, 14. června 1868, se ihned po vystudování medicíny rozhodl pro vědeckou dráhu. Od počátku se zajímal o problematiku krevního séra.
V roce 1901 uveřejnil na základě vyšetření menší skupiny osob práci, ve které rozdělil lidskou krev do tří krevních skupin. „Krevní sérum normálního člověka je často schopno shlukovat červené krvinky jiného zdravého jedince,“ prohlásil už roku 1900. Aby to potvrdil, odebral krev sobě a 21 kolegům a pak zjišťoval reakci každého vzorku krvinek na každý vzorek krevního séra.
Landsteiner se narodil v dolnorakouském Badenu a od svých šesti let vyrůstal po smrti otce s matkou, se kterou ho pojilo silné pouto. Medicínu absolvoval na Vídeňské univerzitě a na několika prestižních univerzitách studoval i chemii.
Další významný objev se Landsteinerovi, jenž ve 20. letech přesídlil do Ameriky, podařil v roce 1940. Držitel Nobelovy ceny za lékařství (1930) ve spolupráci s americkým sérologem Alexandrem Wienerem rozluštil další důležitý faktor krve a nazval jej rhesus faktor (známý jako Rh-faktor). Jednalo se o antigen odlišující krevní skupiny a poslední veledůležitý prvek k bezpečné krevní transfuzi. Landsteiner zemřel v roce 1943 v New Yorku na srdeční záchvat při práci v laboratoři.
Češi a krev
V roce 1907 nezávisle na Landsteinerovi objevil a správně klasifikoval krevní skupiny také český psychiatr Jan Janský. Ten se většinu života věnoval vztahu mezi shlukováním krve a duševními poruchami. Zkoumal to na vzorku 3160 pacientů s touto charakteristikou – po mnoha letech zkoumání ovšem dospěl k tomu, že žádný takový vztah neexistuje.
V rámci tohoto výzkumu popsal jako vedlejší část výzkumu čtyři základní krevní skupiny – byl tedy sice o něco pomalejší než slavnější Landsteiner, ale dospěl k přesnějšímu výsledku individuálně. Měl ale také štěstí – respektive rakouský vědec smůlu. Mezi jeho spolupracovníky totiž nebyl nikdo se skupinou AB, proto ji ani popsat nemohl.
- Krevní transfuze až do roku 1915 probíhala tak, že musel být dárce a pacient vedle sebe, tzn. museli být propojeni hadičkou, a krev přímo z dárce tekla do pacienta. Teprve v roce 1915 byl objevený konzervační roztok nebo antikoagulační roztok, který zabraňuje srážení krve, a citronan, poté co se začal používat, nám umožnil vznik transfuzních oddělení nebo krevních bank.
Vědecké poznání bylo v té době takové, že ke stejnému výsledku dospěl o tři roky později i Američan Moss – ten ale uznal, že Janský byl první. Na počátku 20. století ještě neexistovalo takové propojení vědy jako v současné době, Janský a Landsteiner o sobě vůbec nevěděli. V USA se používala Janského metoda, aniž by o tom kdokoliv u nás věděl.
Janský se už ale později výzkumu krve nevěnoval, považoval jej za ukončený. Patřil sice k propagátorům dárcovství, ale vědecky se zaměřil na problematiku mozkomíšního moku. Jeho práce byla v Československu nesmírně populární zejména díky filmu Tajemství krve z roku 1953, který natočil režisér Martin Frič. Janského v něm hrál Vladimír Ráž.
