„Stará hranice mezi bývalou Podkarpatskou Rusí a Slovenskem se změnila. Namísto zemské hranice nastoupila hranice státní, která nás však nebude oddělovat od Sovětského svazu,“ informoval o definitivním konci společného soužití Čechoslováků a Rusínů Československý filmový týdeník 1945. Přesně před 75 lety, 22. listopadu 1945, Prozatímní Národní shromáždění schválilo zákon o připojení Podkarpatska k Ukrajinské SSR. Oblast se tak „vrátila“ zemi, ke které historicky nikdy nepatřila.
Podkarpatská Rus (nazývaná též Zakarpatskou Ukrajinou či prostě Zakarpatskem) byla od konce 11. století až do roku 1918 pod uherskou nadvládou. Území bylo osídleno převážně Rusíny, v jižních rovinatých oblastech však převažovali Maďaři. Existovala zde také početná německá, židovská a rumunská menšina.
Politické okolnosti po konci první světové války vedly k tomu, že oblast – jejíž velikost by zhruba odpovídala společné rozloze Jihomoravského a Olomouckého kraje – se na dvě desetiletí stala součástí Československa.
S tím, že se součástí nového státního útvaru stane také Podkarpatská Rus, přitom čeští a slovenští politici ve svých původních plánech nepočítali. Například budoucí prezident Tomáš Garrigue Masaryk se ještě v roce 1914 domníval, že oblast připadne Rusku.
Cestu k tomu, že hranice nově vznikající republiky budou sahat až k Rumunsku, otevřelo rozhodnutí Národní rady uherských Rusínů. Podle historika Bohdana Zilynského se její členové na konci války vyslovili pro variantu připojení k ČSR zřejmě proto, že žádná jiná možnost se nejevila jako životaschopná. „Vznikající Československo a autorita prezidenta Masaryka nepochybně pro vystěhovalce ve Spojených státech byly nečím, co se zdálo být možností přitažlivou a dávající určitou jistotu,“ dodal v pořadu Historie.cs.
Dohoda byla uzavřena 19. listopadu 1918 a mírová konference ve Versailles ji schválila 8. května následujícího roku. Podkarpatská Rus se tak mohla stát autonomní součástí nového státního útvaru.
Spolu v jednom státě
Československá vojska nicméně začala Podkarpatskou Rus postupně obsazovat už v dubnu 1919. Ústava z roku 1920 označila Podkarpatskou Rus za nedílnou součást ČSR, samosprávné území s autonomií. Jejím guvernérem byl jmenován Grigorij Žatkovič.
Podle sčítání lidu z roku 1921 se jednalo o území se zhruba 600 tisíci obyvateli. K největším městům patřil Užhorod a Mukačevo – dohromady v nich však žilo asi jen čtyřicet tisíc lidí.
Počet Čechů v zemi Podkarpatskoruské (což byl po roce 1926 její oficiální název jako jedné ze čtyř zemí ČSR) se odhadoval asi na 30 tisíc. Právě díky jejich pomoci v řadě ohledů zaostalá země začala prospívat.
„Neexistovaly zde žádné politické tradice a politický život se vlastně teprve začal rozvíjet, protože v době Uherského království to nebylo vzhledem k tvrdé maďarizaci možné,“ poznamenal Vladimír Černý z katedry mezinárodních vztahů a evropských studií na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.
Dodal, že v době připojení k Československu umělo na Podkarpatské Rusi číst a psát pouze 17 procet populace. Maďaři tam přitom i nadále tvořili bohatší vrstvu obyvatelstva a Rusíni na tom byli ekonomicky i sociálně mnohem hůř.
- Podkarpatská Rus představovala oblast, která měla převážně agrární charakter. „Jestliže v Čechách pracovalo v roce 1930 v zemědělství v průměru 240 osob z 1000, na Podkarpatské Rusi to bylo 663 z 1000. Celkový podíl průmyslu činil v hospodářství Podkarpatské Rusi jen 2,2 procenta,“ uvedl Černý.
„Přesto prováděné reformy postupně přinášely své ovoce a zejména ve školství a vzdělávání bylo do roku 1938 dosaženo značného pokroku. Otevíraly se nové školy a negramotnost klesala, vznikaly různé spolky, například čeští přistěhovalci zakládali sokolské jednoty. Postupně se zlepšovalo také zdravotnictví, a zejména se podařilo zastavit vysokou kojeneckou úmrtnost,“ vylíčil Černý. Díky pokroku pak ještě v devadesátých letech někteří rusínští pamětníci hodnotili období první republiky jako nejlepší, které ve svém životě zažili.
Zisk Podkarpatska byl nicméně pro ČSR významný ze zahraničněpolitických důvodů. „Ze strategického hlediska bylo pro Československo území Podkarpatské Rusi důležité především z toho důvodu, že díky němu republika sousedila se spojeneckým Rumunskem,“ vysvětlil Černý.
S Rumunskem a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců (později Jugoslávií) totiž Československo již na počátku dvacátých let uzavřelo obranný a politický pakt, jehož hlavním garantem se stala Francie. Smyslem Malé dohody, což bylo původně hanlivé označení používané maďarským tiskem, bylo zabránit revizím hranic vytyčených po první světové válce. Důležitými cíli byla i obrana před Maďarskem či zabránění návratu Habsburků na trůn.
Toto spojenectví definitivně zaniklo až spolu s mnichovskou dohodou na podzim 1938. Hroutit se však začalo už dříve - a to především kvůli rostoucímu vlivu Německa na jugoslávské i rumunské hospodářství a postupnému příklonu zemí k jiným spojeneckým svazkům.
Autonomie jako nesplněný závazek
Jak bylo naznačeno výše, dvacet let v rámci Československa představovalo v Karpatské Rusi období největšího hospodářského rozkvětu a politické svobody v historii. Co se však naplnit nepodařilo, byl závazek poskytnout Podkarpatské Rusi autonomii a vlastní sněm.
„Tohoto sněmu se však v době existence první republiky nedočkala, i když rusínští politikové v čele s prvním guvernérem Podkarpatské Rusi Grigorijem Žatkovičem za něj bojovali. Pražská vláda si však chtěla udržet přímou kontrolu a argumentovala tím, že obyvatelstvo ještě nedospělo do stavu, kdy by se mohlo aktivně podílet na politickém životě,“ vysvětlil Černý. Podle právníka a historika Reného Petráše za nevolí poskytnout Podkarpatské Rusi autonomii stály také například i obavy, že ji ovládnou místní Maďaři, kteří region dosud řídili.
Tužba po autonomii přitom zejména koncem třicátých let narůstala. To podle historika Ivana Popa v předvečer druhé světové války způsobilo nárůst nejen autonomistických, ale i iredentistických sil. „Ty se spojily jak se slovenskými autonomisty, tak s henleinovci. Poté, co bylo Československo oslabené mnichovskou dohodou, usilovaly o rychlou nápravu toho, co nebylo uděláno během dvaceti let,“ uvedl Pop v pořadu Historie.cs.
Autonomie se nakonec Podkarpatská Rus přece jen dočkala – a to pouhé dva měsíce po mnichovské dohodě – v listopadu 1938. Tehdy už byla oblast zmrzačena Vídeňskou arbitráží, na jejímž základě získalo její jižní část právě Maďarsko.
Situace v Karpatské Ukrajině, jak autonomní oblast nově nazvali proukrajinsky orientovaní politici převažující v jejím vedení, byla v té době velmi nestabilní. V regionu se totiž střetávaly zájmy mnoha států či skupin.
14. března, den před začátkem nacistické okupace českých zemí a v den vyhlášení samostatnosti Slovenska, potlačila československá armáda pokus jednotek radikálních ukrajinských nacionalistů o puč proti autonomní vládě.
Ještě ten den pak vyhlásila Karpatská Ukrajina nezávislost. „Bylo to mrtvě narozené dítě, protože v okamžiku, kdy ten stát byl vyhlášen, už maďarské jednotky okupovaly značnou část území Podkarpatské Rusi a tím se tato oblast dostává na dobu dlouhých pěti let pod nadvládu Maďarů,“ poznamenal v Historii.cs historik Jan Němeček.
„Osvobození“
Maďarsko region okupovalo až do podzimu 1944, kdy jej osvobodila Rudá armáda. Ač prezident Edvard Beneš předpokládal po válce obnovení republiky v jejích předmnichovských hranicích a na jaře 1944 se vláda s Moskvou dohodla, že osvobozená území budou po skončení bojů předána do československé správy, Stalin oblast považoval za strategické území, kterého se nehodlal vzdát.
„Sovětský svaz se připravoval na anexi Podkarpatské Rusi od bitvy u Kursku,“ poznamenal historik Pop. „Hned po ní byla v Moskvě zřízená tajná komise pro budoucí uspořádání Evropy a evropských hranic v čele s bývalým lidovým komisařem Maximem Litvinovem,“ uvedl. „V programu, který od Stalina dostal, tam figuruje: řešit problém Podkarpatské Rusi s Československem,“ dodal.
Rusíni přitom po příchodu rudoarmějců zažili podle Černého období teroru. „Násilím byli nuceni podepisovat rezoluci žádající připojení Podkarpatské Rusi k sovětské Ukrajině. Řádila zde sovětská tajná policie NKVD a pronásledováni byli všichni, kdo zachovali věrnost Československu, a také představitelé řeckokatolické církve. Řada lidí byla například zatčena jen z toho důvodu, že absolvovala střední školu, protože vzdělaní lidé se sovětskému režimu nehodili,“ podotkl Černý. Tisíce lidí podle něj byly zavražděny a další zase z území Podkarpatska násilně deportovány a už o nich nikdo neslyšel.
Výraz díků, ale i válečná kořist
Definitivní konec existence Čechoslováků a Rusínů v jednom státě nastal 22. listopadu 1945, kdy Prozatímní Národní shromáždění schválilo zákon o připojení Podkarpatska k Ukrajinské SSR. Smlouvu mezi ČSR a SSSR, podle níž byla tato část republiky odstoupena Ukrajině, podepsali 29. června 1945 v Moskvě předseda vlády Zdeněk Fierlinger a státní tajemník ministerstva zahraničí Vladimír Clementis. Dokument začal platit 30. ledna 1946.
Přenechání země Sovětskému svazu bylo komentováno jako výraz díků za osvobození, ale i jako sovětská válečná kořist. Oficiálním důvodem bylo „přání lidu“, kdy obyvatelstvo „manifestovalo vůli sjednotit opětně Zakarpatskou Ukrajinu s její velkou matkou – sovětskou Ukrajinou“. Podkarpatská Rus však nikdy k Ukrajině nepatřila.
„Je zřejmé, že kdyby obyvatelstvo mohlo svobodně rozhodovat o své budoucnosti, tak by připojení k Sovětskému svazu neproběhlo. Rusínská emigrace v USA ostatně tuto anexi nikdy neuznala. Cíle mocenské politiky Sovětského svazu však byly zcela jasné a obyvatelstvo Podkarpatské Rusi o svém osudu svobodně rozhodnout nesmělo,“ domnívá se Černý.
- „Po připojení k Sovětskému svazu se sice občané české a slovenské národnosti mohli ze země vystěhovat a žádat o československé občanství, ale Rusíni či Ukrajinci tuto možnost nedostali a museli zůstat. Někteří se ze zoufalství pokoušeli utéct, byli pak stíháni vojenskými či policejními jednotkami a zpravidla skončili v internačním táboře,“ vylíčil Vladimír Černý.
Československo tak ztrátou Podkarpatska přišlo téměř o desetinu svého území. Češi a Slováci, kteří měli v oblasti majetek, měli dle smlouvy získat odškodnění. Později však českoslovenští a sovětští komunisté podepsali tajný dodatkový protokol a rozhodli, že tisíce vystěhovalců, kteří většinou zemi opustili již po maďarské okupaci, nedostanou téměř nic.
Sovětský svaz sice poskytl zhruba 920 milionů korun jako vyrovnání za nemovitosti, někdejší majitelé z řad Čechoslováků ale od komunistické vlády dostali jen asi 13 milionů korun, zbytek si ponechal stát. Novou cestu k náhradě umožnil až zákon z roku 2009, maximální částka činila dva miliony korun za jeden majetek.
