Historický on-line k 17. listopadu 1989

Z 1600 příslušníků bezpečnostních složek, kteří zasahovali na Národní třídě, bylo 30 obžalováno, ale 28 z nich vyvázlo s podmíněnými tresty. Komise pro objasnění událostí 17. listopadu 1989 později s údivem konstatuje, že brutální zákrok proběhl bez jakéhokoli pokynu a že „velení pořádkových sil SNB si skutečného průběhu zásahu nebylo vědomo“.

Státní bezpečnost ukončuje hlášení. Na Národní třídě je „klid“.

Ačkoli podle zprávy Československé tiskové kanceláře bylo 17. listopadu 1989 na Národní třídě zraněno jen 17 osob, z toho 7 policistů, ve skutečnosti po zásahu vyhledalo ošetření 568 lidí. Sedm z nich utrpělo těžkou újmu na zdraví (pohmoždění mozku, plic, poškození ledvin), následky nevyloučili lékaři u celkem 180 ošetřených. Dvanácti zraněným bylo přes 60 let, nejstaršímu 83. Mezi zraněnými bylo 43 nezletilých, nejmladší z nich třináctiletý. 

Opět přicházejí lidé, zapalují svíčky a pokládají kytice v podloubí Kaňkova domu – v místě, kde později vznikne pietní místo a bude umístěna pamětní deska. 

Poslední podlý útok červených baretů prostor znovu vylidní.

Pohotovostní pluk opouští Národní třídu. Na místě je brzy znovu asi tři sta lidí, kteří opět zapalují svíčky. Přijíždějí sanitky a ošetřují raněné. Další lidé se sami belhají do nemocnice na Karlově náměstí.

Pohotovostní pluk likviduje souvislý pás svíček, který vznikl v místech, kde předtím sedělo čelo průvodu.

Na téměř vylidněné Národní třídě pokračují výpady červených baretů proti jednotlivcům, vedené s nezmenšenou agresivitou. Dochází na údery pěstí do obličeje, kopance do všech částí těla... Příslušníci pohotovostního pluku poblíž budovy Albatrosu i členové školního pohotovostního oddílu u ústí Mikulandské ulice si počínají jen o málo mírněji.

Československá televize informuje, že „ve večerních hodinách došlo v centru města v souvislosti s konáním pietního shromáždění k pokusům o narušení veřejného pořádku. Na místo se dostavili příslušníci pořádkových jednotek. Podle posledních informací byla přijata opatření k udržení klidu a pořádku“.

Řídící štáb bezpečnostní akce konstatuje, že byl obnoven veřejný pořádek. Konec ale ještě zdaleka není.

Dav je rozptýlen, prostor Národní třídy téměř vylidněn. Zůstávají tu ztracené oděvy, boty, rozbité brýle a u jazykové školy naproti Albatrosu bezvládné tělo, pro které záhy přijíždí sanitka. Jde o fiktivního nezávislého studenta, ve skutečnosti provokatéra z řad StB Ludvíka Zifčáka, jenž ale tentokrát nic nepředstírá – zřejmě z rozrušení omdlel. Fáma o úmrtí jednoho člověka, později „pojmenovaného“ Martin Šmíd, však může začít žít svým životem...  

Demonstrující prchají nově vytvořenou policejní uličkou v podloubí Kaňkova domu, kam je tlačí pohotovostní pluk. Při průchodu dostávají další rány, příslušníci jim sprostě nadávají a část z nich odvádějí do autobusů, které je pak rozvážejí po místních odděleních VB. Těm šťastnějším se daří ukrýt v chodbách okolních domů, a také v bytech. Někteří z jejich majitelů schovají ve svých domovech i přes sto lidí.

Ke kordonu u Mikulandské ulice přijíždějí dva obrněné transportéry s drátěnými radlicemi, přehrazují Národní třídu a nahrazují školní pohotovostní oddíl SNB. Řev motorů a oslňující světlomety ještě zvýšily pocit ohrožení. Panika, hysterie, zoufalé výkřiky dožadující se cesty ven – a záhy i bezvládná těla těch, kteří omdleli, vytahovaná z davu příslušníky...

Panika sílí, lidé ve stísněném prostoru omdlévají, dusí se, lehají si pod zaparkovaná auta.

Pohotovostní pluk před čelem průvodu se – i tentokrát bez jakéhokoli rozkazu z centrály – dává do pohybu a překračuje pás svíček. Dav je tak stlačován z obou stran. Pendreky mlátí stojící i sedící bez rozdílu pohlaví a věku.

Lidé se snaží sedat na zem, příslušníci do nich kopou a mlátí je. V davu jsou i děti. Je slyšet křik a nářek.

Příslušníci vytvoří ve Voršilské v kordonu uličky, kterými pouštějí demonstranty ven. Při průchodu je bezhlavě bijí obušky.

Zásah se z minuty na minutu stává brutálním. Na demonstranty začíná svévolně a bez jakéhokoli pokynu útočit 31 příslušníků Odboru zvláštního určení ministerstva vnitra, takzvané červené barety. Stlačují lidi ještě více k sobě tak, že se v davu téměř nedá dýchat, vytahují z něj vytipované iniciativní jednotlivce, ztlučou je a odvádějí do připravených autobusů.

Pohotovostní oddíl SNB znemožňuje odchod lidí k Národnímu divadlu, ačkoli tlampač je k tomu neustále vyzývá. Poslední možnost uniknout z obklíčení padla. Z obklíčeného prostoru se už nedostane ani paní, která tu jen venčí psa a prokazuje se legitimací, že bydlí ve Spálené ulici.

Lidé se neúspěšně pokoušejí odejít. Zpívají Masarykovu oblíbenou píseň „Ach synku, synku“ a volají „Masaryk!“ a „Ať žije charta!“.

Příslušníci poprvé vyzývají lidi k rozchodu – právě ve chvíli, kdy demonstranti už prakticky nemají kudy uniknout. Muži v helmách hrozí bílými obušky a rozzuřenými psy. Odpovědí je jim státní hymna.

Pohotovostní pluk se zezadu přibližuje až k Mikulandské ulici a stlačuje demonstrující čím dál více k sobě.

Lidé zpívají hymnu a píseň „Jednou budem dál“. Na transparentech v první řadě jsou vidět hesla „Ne násilí“ a „Přestaňte bít studenty“.

Zadní část stojícího průvodu řídne, jak lidé unikají průchodem k Národnímu divadlu. Vzniká prostor, kterého využije pohotovostní oddíl v „zádech“ demonstrantů – začíná dav stlačovat.