Moskva – K sovětskému výkladu invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa se vrátila ve svém dokumentu o „odtajněných stránkách“ dějin paktu ruská státní televize Rossija 1. Popsala ji jako zásah proti připravovanému převratu, prevenci proti invazi NATO a „vážnou zkoušku sjednocených ozbrojených sil Varšavské smlouvy“. V posledním čtvrtstoletí přitom ruští prezidenti hovořili o nepřípustné akci a přijali morální odpovědnost Ruska za invazi do Československa. Historici z českých institucí se nad vyzněním dokumentu podivili, Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny AV upozornil, že jeho autoři oprášili i dávno vyvrácená tvrzení.
Dokumentární film ruské státní televize vychází ze sovětského propagandistického snímku nazvaného Československo, rok zkoušek z roku 1969. Ten naznačoval, že v pražských ulicích umírali osvoboditelé z roku 1945. Odpovědnost za vpád vojsk domnělých spojenců ČSSR dává nový dokument Klubu 231. Ten sdružoval politické vězně odsouzené v 50. letech v politických procesech, účastník invaze Jurij Sinělščikov (bývalý ruský komunistický poslanec) ho však popsal jako sdružení odsouzených esesáků, fašistů a kolaborantů. Podle snímku nešlo o žádné opozičníky, ale spíše o „žoldnéře“.
Oldřich Tůma, ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR:
„Je nemožné si neklást otázku, co tento obrat a návrat k dávným metodám dezinterpretací dějin znamená. Vždyť od intervence se ve své době jasně distancovali Michail Gorbačov, Boris Jelcin i Vladimír Putin. Také celá plejáda ruských historiků.“
Venkovská podpora invaze?
Sinělščikov v dokumentu také popisoval údajné boje na Václavském náměstí. „Stříleli po nás shora z kulometů,“ líčil před budovou Národního muzea v Praze a vzpomínal na střelbu z kulometů a hořící tanky. Podle posledního náčelníka štábu sil Varšavské smlouvy Vladimira Lobova potom šlo v srpnu 1968 o preventivní zásah československých spojenců na obranu před invazí NATO. „NATO se chystalo vtrhnout do Československa, do Prahy. Byly tam už připravené jednotky,“ řekl Lobov v ruském dokumentu. Sám v Československu působil jako kapitán v tankové jednotce, tvrdí, že jeho tankisté obsadili pražské mosty, ministerstvo vnitra, generální štáb a další klíčové pozice.
Dokument popsal také sklady zbraní, které měli sovětští vojáci ve městě odhalit. „Podle svědectví očitých svědků se všechny akce proti vstoupivším vojskům odehrávaly jen v centru Prahy. Na jejím okraji a na venkově obyvatelstvo vyjadřovalo podporu akcím Varšavské smlouvy,“ uvedla Rossija 1.
Na případu skladů zbraní určených údajně pro převrat dokumentoval ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Oldřich Tůma, že se ruští dokumentaristé vrátili k dříve již vyvráceným tvrzením vzhledem k tomu, že šlo o sklady Lidových milicí. Připomněl také, jak postupoval v době „čekoslovenské krize“ Západ – po celou dobu byl zcela pasivní.
Ruský historik: Invaze jako pomoc příteli
Odborný pohled na invazi potom měl v dokumentu garantovat ruský výzkumník dějin Varšavské smlouvy Vladimir Bruz. Ten invazi vojsk pěti států do Československa charakterizoval jako splnění povinnosti „poskytnout příteli pomoc a podporu v případu ohrožení socialistických výdobytků“ vzhledem k tomu, že „je nesporným faktem, že se v Praze chystal ozbrojený převrat“.
Podle francouzské historičky a politoložky Muriel Blaiveové, která pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů v Praze se na smýšlení autorů pořadu projevuje vliv sovětské propagandy. „Na ruském přístupu je dobře vidět, jak efektivní může být propaganda, která trvá více než 40 let. A pro nás je to především další příklad toho, jak důležité je mít demokratickou společnost s nezávislou historickou reflexí,“ poznamenala Muriel Blaiveová.
Francouzský politolog a historik Jacques Rupnik v rozhovoru pro ČT:
„Nedávno Vladimir Putin řekl, že největší tragédii konce 20. století je zánik Sovětského svazu. 'Bratrskou pomoc' ostatně teď poskytl Krymu… Souvisí to s posunem ruské politiky, s návratem k jakési postimperiální rétorice. Mysleli jsme, že se to týká jen bývalého Sovětského svazu, teď poprvé se to týká i bývalého sovětského bloku.“
Dokument uzavřela ruská televize tvrzením, že se do invaze do Československa zapojily všechny země východního bloku s výjimkou Albánie. Do ČSSR přitom vpadla pouze vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky, zatímco rumunský vůdce Nicolae Ceausescu vystoupil proti invazi. Albánie potom na protest proti invazi z Varšavské smlouvy vystoupila.
Vojska pěti států Varšavské smlouvy vnikla do Československa večer 20. srpna 1968 a předznamenala konec pražského jara – období, kdy se klíčových rolí ve státě ujalo křídlo komunistické strany označované jako reformní. V jejím průběhu byla zrušena cenzura a začala vznikat nekomunistická hnutí, objevily se i požadavky na demokratizaci. Sovětský vůdce Leonid Brežněv o situaci opakovaně jednal s prvním tajemníkem KSČ Alexanderem Dubčekem. Protože ale Brežněv považoval jednání za bezvýsledná a zřejmě měl obavu, že by strategicky významné Československo mohlo postupně opustit východní blok, následovala invaze. Podle pozdějších úmluv sovětští vojáci – na rozdíl od jednotek dalších států – v Československu zůstali dlouhodobě, poslední zemi opustili až v roce 1991. Českoslovenští komunisté přistoupili na opětovné utužení režimu, ve funkcích se však většina reformistů neudržela. Srpnová invaze si mezi obyvateli ČSSR vyžádala 108 obětí, zahynuli při střetech s okupanty, požárech, ale někteří také při dopravních nehodách.
Invazi v minulosti odsoudili Jelcin i Putin
O událostech sklonku srpna 1968 přitom při svých návštěvách Prahy hovořili dva z dosavadních tří postkomunistických ruských prezidentů. Boris Jelcin v roce 1993 řekl, že byla invaze do Československa nepřípustná. Vladimir Putin o třináct let později dokonce uznal morální odpovědnost Ruska, ačkoli stejně jako Jelcin zdůraznil, že veškerá právní odpovědnost padá na SSSR. „Neneseme žádnou právní odpovědnost, ale mravní odpovědnost tady je,“ řekl tehdy prezident Putin.
Ačkoli je Vladimir Putin opět ruským prezidentem, přišla nyní státní televize s docela jiným výkladem. Rusko se přitom samo často ohrazuje proti „přepisování dějin“.
