Nesouhlas s přijetím tzv. extradičního zákona vyhnal do ulic Hongkongu statisíce lidí. Ti se obávají, že by mohli být pod prakticky jakoukoliv záminkou vydáni do pevninské Číny, kde je na rozdíl od Hongkongu nečeká spravedlivý proces, tvrdí sinoložka Olga Lomová z Ústavu Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Peking se podle ní snaží o naprostou kontrolu společnosti. „To je naprosto nelidská představa, v tom se nedá žít. Hongkong si chce v příštích letech uchovat svůj transparentní právní řád, proto vyšli lidé do ulic,“ říká Lomová.
Čína směřuje k nelidskému systému. Hongkong to ví, proto protestuje, vysvětluje sinoložka Lomová
Dá se dnes ještě říct, že pro Hongkong platí princip jedna země, dva systémy? To je motto, které popisuje pozici města v rámci Číny. Nebo už je to jen jeden a půl systému, jak řekl jeden z vůdců tzv. deštníkového hnutí z roku 2014?
Formálně stále platí dohoda uzavřená před víc než dvaceti lety, na základě které byl Hongkong předán Číně. A ta uvádí, že po padesát let od roku 1997, kdy k předání došlo, nenastanou žádné změny právního řádu a vnitřního uspořádání Hongkongu.
Jenže politici na Západě tehdy věřili, že Čína bude tou dobou v důsledku rozvoje tržního hospodářství plně demokratická a už to bude jedno. Dnes se ukazuje, jak pošetilé to bylo. A navíc se zdá, že komunistická strana tak dlouho na plné ovládnutí Hongkongu čekat nechce.
V uplynulých dnech vyšly do ulic Hongkongu statisíce lidí, celá země má sedm milionů obyvatel. Lidé protestovali proti přijetí tzv. extradičního zákona, na základě kterého by mohli být obyvatelé Hongkongu vydáváni do pevninské Číny, pokud by o to čínské úřady požádaly. Mohou protesty odvrátit přijetí normy?
Moc velká šance to není, už proto, že vedení Hongkongu prosazuje politiku, kterou žádá Peking, a zároveň dnes nemá Hongkong nijak silnou vyjednávací pozici. Propekingské vedení města zatím o zrušení návrhu zákona nehovoří a nejnovější vývoj, kdy došlo k násilnostem a policie tvrdě zasáhla proti demonstrantům, naznačuje, že je odhodláno protesty zlomit silou.
Když Peking před víc než dvaceti lety přebíral správu Hongkongu, tamní hospodářství představovalo zhruba 20 procent HDP celé Číny. Hongkong byl významný přístav, obchodní centrum, zdroj zahraničních investic a investic obecně. To se změnilo, podíl Honkongu dnes tvoří jen asi 2,5 procenta HDP Číny a tím ztrácí pro Peking jakýkoliv zvláštní význam.
Po nástupu Si Ťin-pchinga do čela Komunistické strany Číny se v Čínské lidové republice (ČLR) klade čím dál větší důraz na kontrolu a návrat k hodnotám budování nové Číny po roce 1949, kdy se strana chopila moci. A Hongkong s jeho privilegii, svobodou slova, bohatou publicistickou a nakladatelskou činností, kde se píše o věcech, o kterých se v Číně nesmí mluvit, představuje pro Peking nepříjemnou záležitost. Vedení komunistické strany chce Hongkong proměnit, jak říkají sami obyvatelé Hongkongu, jenom na další čínské město.
Čeho přesně se demonstranti v souvislosti s extradičním zákonem obávají?
Než na to odpovím, je dobré si připomenout složení obyvatel Hongkongu. Jeho značnou část tvoří lidé, kteří v různých dobách emigrovali z ČLR mimo jiné proto, že nechtěli žít ve společnosti řízené komunistickou stranou a báli se politického pronásledování. Také platí, že hongkongská mladá generace je dnes velmi kosmopolitní, otevřená a žije západním způsobem života. Proto se lidem nelíbí, že by se měli přizpůsobovat normám, které jsou běžné v ČLR.
Konkrétně se pak bojí toho, že najednou budou souzeni za něco, co v Hongkongu není trestné, ale v Číně ano – a na základě čínské žádosti, podle čínských zákonů budou vydáváni na pevninu. Mluvíme třeba o trestu za publikaci kritických názorů na poměry v komunistické Číně.
To přímo v zákoně stojí? Nebo mluvíme o černých scénářích?
Přesně tohle může zákon implikovat. A to mluvíme jen o důvodu vydání, dále jde i o to, jak jsou kriminální aktivity v Číně vyšetřovány a souzeny. Na pevnině se používá mučení, vynucená doznání, arbitrární zadržování, kdy člověk může čekat velmi dlouho jenom na samotné obvinění a vůbec nemá šanci na spravedlivý proces. Nejde jen o vysloveně politické delikty, například hongkongští podnikatelé, kteří zároveň působí na území ČLR, se mohou bát, že si s nimi bude konkurence vyřizovat účty tím, že je z něčeho obviní.
Jak zní ty nejhorší scénáře, kterých se obyvatelé Hongkongu obávají? Že je bude možné vydat do Číny kdykoliv, za jakýkoliv prohřešek?
Přesně tak. Čínský právní řád je s tím hongkongským naprosto nesouměřitelný. V Hongkongu je vlastně britský právní systém se všemi pojistkami a zárukami a poskytuje transparentní a objektivní proces. Nic takového v Čínské lidové republice neexistuje, ta naopak zná trestné činy jako podvracení státní moci a řadu činů v rovině nesvobody svědomí a slova.
Je tento extradiční zákon prvním případem, kdy se Peking rozhodl takzvaně utáhnout v Hongkongu šrouby?
Ne, to nahlodávání stávajícího systému Hongkongu probíhá už delší dobu. Za nejvýraznější projev považuji třeba to, že se v Hongkongu stalo trestným činem znevažování čínské hymny, hrozí za to vysoké pokuty.
Máme tu také příklad vůdců tzv. deštníkového hnutí. Někteří z nich byli zvoleni do hongkongského parlamentu, ale odmítli přísahat věrnost pekingské vládě, protože byli přesvědčeni, že je k tomu v Hongkongu nenutí žádný zákon. Ale na základě této neposlušnosti byli nakonec svého mandátu zbaveni. Jsou i další události, které lidem v Hongkongu ukazují, že i když si myslí, že mají jasně vymezená práva a žijí v transparentním a regulovaném systému, tak tlak Pekingu je natolik silný, že se věci začínají měnit.
A teď přichází zmíněný extradiční zákon – když Čína požádá, může být kdokoliv vydán na pevninu. Správkyně Hongkongu Carrie Lamová sice tvrdí, že všechny jednotlivé případy budou pečlivě posuzovány a hromadné vydávání lidí nehrozí, ale to jsou jen slova, nic to negarantuje.
Hongkong má ostatně případ místních knihkupců, kteří byli z města uneseni a proti své vůli převezeni na pevninu, protože v Hongkongu mimo jiné vydávali publikace zveřejňující informace o soukromém životě čínských vůdců a jejich rodin, včetně závažných korupčních kauz.
Seznam trestných činů, za které mohou být lidé z Hongkongu vydáni do Číny, obsahuje 37 prohřešků. Ze seznamu ale vypadly některé aktivity spojené s podnikáním, jak upozornil server Quartz. Není to ze strany Pekingu dostatečný ústupek?
Myslím, že to není nic zásadního, rozhodně to není zásadní pro obyvatele Hongkongu. Podle reportérů z místa se do demonstrací zapojili i lidé, kteří jinak na protesty nechodí.
Kdo jsou obyvatelé Hongkongu, kteří se do ulic na protest proti pravděpodobnému přijetí zákona nevydali? Je někdo, komu může připravovaný zákon vyhovovat?
Nejsem si jistá, že někdo takový vůbec v Hongkongu je, protože ten zákon místním lidem nepřináší vůbec žádnou výhodu. Dokonce i ti, kteří se identifikují s Čínskou lidovou republikou, si moc dobře uvědomují výhody hongkongského právního systému.
Nicméně i tak jsou v Hongkongu skupiny lidí, kteří dávají najevo svoji sounáležitost s Pekingem a vůči protestujícím se vymezují. Je jich mnohem méně, ale i tací jsou. Pravděpodobně za nimi stojí oficiální podpora z Pekingu, takové aktivity totiž Čína v zahraničí podporuje v rámci své strategie jednotné fronty. V těchto kruzích se v Hongkongu ostatně pohyboval i Jie Ťien-ming, ztracený poradce českého prezidenta.
Postup Číny vůči Hongkongu může odradit Tchaj-wan od dalšího sbližování
Víme, jak Peking vnímá hongkongské protesty?
V Číně se o protestech v podstatě mlčí. Demonstrace jsou výraznějším tématem pouze v anglicky psaném oficiálním tisku, kde se uvádí, že protesty jsou vyprovokovány západními imperialistickými mocnostmi, a bagatelizuje se jejich rozsah.
Já se domnívám, že v nejužším vedení komunistické strany musí představovat protesty velké a znepokojivé téma, protože v ulicích byl skutečně až milion lidí, i kdyby jich bylo o sto tisíc méně, pořád je to značná část obyvatel. Znepokojivé to musí být proto, že vidí, že obyvatelé Hongkongu se nechtějí dát a nechtějí poslouchat. To může vést k podobné akci i v Číně, kde si lidé mohou uvědomit, že oni sami mají svá vlastní témata, za která by mohli vyjít do ulic.
Taky si umím představit, že se ve vedení komunistické strany vede spor o to, jak situaci v Hongkongu řešit. Ve straně se mohou najít lidé, kteří budou pragmatičtí a ochotní ustoupit čistě proto, že koneckonců v roce 2047 bude mít Hongkong stejné zákony jako pevnina. Zároveň je zřejmé, že generální tajemník Si Ťin-pching a lidé okolo něj jsou stoupenci tvrdého zásahu.
Čím Peking zdůvodňuje nutnost přijetí extradičního zákona?
Přiznám se, že neznám argumenty Pekingu. Ale správa Hongkongu, která je notoricky pro-pekingská, tvrdí, že kdyby k přijetí zákona nedošlo, tak by se město mohlo stát útočištěm čínských kriminálníků, vrahů, mafií a gangů.
Zmínila jste obavy vedení komunistické strany, že hongkongské protesty by mohly inspirovat další obyvatele Číny. Co by si z nich mohl vzít Tchaj-wan, který je de facto na Pekingu nezávislý, nebo bývalá portugalská kolonie Macao, jež se vrátila pod správu Číny podobně jako Hongkong?
Situace v Macau je velmi specifická a je celkem mimo politické aspirace a debaty obyvatel.
To Tchajwanci dění v Hongkongu velmi pečlivě sledují, sledovali už i deštníkové hnutí před téměř pěti lety. To, co vidí, je utvrzuje v tom, že se na projekt „jedna země, dva systémy“, který byl původně vymyšlený pro Tchaj-wan a měl být pro něj lákadlem a příslibem do budoucna, nedá spolehnout a že se mu nedá věřit. Tchaj-wan je dnes srovnatelný v institucích a demokratickém systému s evropskými zeměmi, což je zásadní rozdíl v kvalitě života oproti ČLR.
Na Tchaj-wanu jsou lidé dlouhodobě rozpolcení, někteří jsou jednoznačně stoupenci nezávislosti. Další váhají a cítí identitární sounáležitost s Čínou a uvědomují si výhody ekonomické spolupráce s Pekingem. Čína to ví a manipuluje s tím, některým firmám upírá přístup na pevninu. Na jedné věci se ale všichni shodnou – že nechtějí přijít o výhody demokratického zřízení, právního státu a ochrany lidských práv.
Proto dění v Hongkongu může vést k většímu odcizení Tchaj-wanu a Číny a posílení touhy po nezávislosti. Tak ostatně může dopad hongkongských protestů vidět i vedení Komunistické strany Číny – jako kontraproduktivní ve smyslu přičlenění Tchaj-wanu k Pekingu v dlouhodobé perspektivě.
Peking usiluje o naprostou kontrolu všech, to ale není k žití
Je extradiční zákon ta hranice, kdy Hongkong ztratí své výjimečné postavení a stane se, jak říkáte, obyčejným čínským městem?
Ne, je to jenom další krok. Můžeme ho vnímat i jako jeden z projevu Si Ťin-pchingova postupného přitvrzování a jeho snahy dostat v maximální míře pod kontrolu celou společnost a každého jednotlivého obyvatele Číny.
Proč tedy není Peking trpělivější, když se mu tlak na Hongkong může vrátit v podobě oslabení vazeb s Tchaj-wanem?
To je věc, o které přemýšlím, ale nemám na ni odpověď. Ten důvod může být, že systém v Číně, ačkoliv se nám to nezdá, eroduje. Mocenský monopol komunistické strany, který byl koneckonců potvrzen masakrem na náměstí Nebeského klidu a uvědoměním si, že Komunistická strana Číny je připravena použít armádu proti vlastním lidem, není tak neotřesitelný, jak se zdá. Zvnitřku je nahlodáván, autorita komunistické strany je otřesena a lidé nevěří, že systém, v němž žijí, je nejlepší na světě. Na to podle mě Si Ťin-pching reaguje zpřísněním kontroly úplně všeho, až to má někdy podobu hysterie.
Za této situace je Hongkong zdrojem nezávislých informací, je tam svoboda slova, i oficiální tisk, jehož majitelé mohou mít dobré kontakty na mocenské špičky v Číně, se vyjadřuje o řadě věcí otevřeně. A tyto informace se dokážou dostat do Číny. Případ zmíněných knihkupců, které Peking unesl, souvisel mimo jiné s tím, že své publikace pašovali do Číny a tam je úspěšně prodávali.
Extradiční zákon proto ohrožuje všechny. Každý si někdy něco pomyslí, přečte si to a napíše na sociální síť. Lidé v Hongkongu si uvědomují, že nynější beztrestnost názorů se týká každodenního života a že Peking by byl rád, aby se o spoustě věcí nemluvilo.
Když mluvíte o nejistotě čínského režimu, znamená to, že se může zhroutit?
Ne. Znamená to, že režim hledá prostředky, jak své pozice znovu opevnit. Je to vědomí nebezpečí a hledání cest, jak se uchovat a posílit. Znovu se roztáčí politická školení a výchovné kampaně, které už lidé nebrali moc vážně, jen si je občas odseděli. Ale najednou musí studovat Si Ťin-pchingovy myšlenky pod dozorem svých zaměstnavatelů.
Co je cílem takového utužení? Jak má podle představ komunistické strany vypadat čínská společnost?
To je jádro celé věci a já jsem v tomto smyslu opatrně optimistická, i když mám zároveň strach. Představa komunistické strany o tom, jak by měla vypadat společnost, je obludně technokratická. Je to společnost, kde lidé mají jasně vymezenou úlohu naplňovat cíle „čínského snu“ – jinými slovy snu komunistické strany o silném státu a světové velmoci. Tomu musí přizpůsobit všechny své individuální zájmy a přání. Ve svém myšlení, v každodenním jednání mají všichni být uniformními jednotkami státu řízeného politickou stranou založenou na přesvědčení, že jako nositelka učení marxismu-leninismu a Mao Ce-tungova učení zná jediný správný vědecký názor na řízení státu.
To je naprosto nelidská představa. Člověk přece není uniformní. Každý má své slabosti, jiné zájmy, v něčem mohou být lidé konformní a nebouřit se proti poměrům, ale zároveň potřebují mít svůj prostor a svou důstojnost. S tím spojená představa, že technologiemi se docílí toho, že lidé budou dělat přesně to, co se po nich chce, a o každém se bude všechno vědět, prostě není k žití. Ignoruje přirozenou spontaneitu lidského bytí a nepředvídatelnost lidského jednání.
Nebezpečím takového systému je v případě úspěchů militantní nacionalismus, který nikdy žádnému státu neprospěl, a z historie víme, co všechno se v takových situacích děje. Na druhou stranu se lidé můžou proti extrémním formám nesvobody vzbouřit – i za tu cenu, že riskují svůj život. A z toho mohou vzniknout velké konflikty, vlastně cokoliv, od občanské války po rozpad celé společnosti. Harmonická společnost, o které mluví čínští ideologové, nemůže vzniknout násilím.
Vystudovala sinologii – orientalistiku na FF UK v Praze. Jako pedagog zde působí od roku 1987. Od roku 2014 je profesorkou a také ředitelkou Ústavu Dálného východu FF UK. Přednáší o starší čínské literatuře, moderní poezii, dějinách kontaktů mezi Evropou a Čínou, vztahu mezi tradicí a moderností v Číně a ideologii ČLR. Překládá také čínskou literaturu.
Olga Lomová