Mapy Číny prozradí, že je světem sama pro sebe. Ukážou, kam chce šířit svůj vliv

Čínský císař se považoval za syna nebes. Žádného jiného světového vládce nevnímal jako sobě rovného. Moc jich totiž za dlouhá staletí nepoznal, protože Čína je svět sám pro sebe. Tak jí to dala do vínku příroda.

Na východ se čínský císař díval na Japonsko a Koreu. Dál už se donekonečna táhnou vody Tichého oceánu, k americké pevnině je to asi deset tisíc kilometrů. Na severu jsou zamrzlé lesy Sibiře, kde sice žije pár milionů Rusů, ale z pohledu Číny je to nehostinná a neobyvatelná pustina.

Na severozápadě se rozprostírají obrovské pouště, kterým vévodí Gobi a Taklamakan. Mezi nimi žijí nepočetné populace Mongolů a turkických národů. Ty sice nejednou dokázaly Čínu vojensky porazit, vždy byli ale vnímáni jako kulturně podřadní a po vojenském vítězství se asimilovali.

Na jihozápadě se tyčí střecha světa v podobě nehostinného a suchého Tibetu ohraničeného téměř nepřekonatelným Himálajem. Číňané vždy tušili, že za ním leží úrodná Indie. Přímý kontakt mezi těmito velkými civilizacemi však velehory navždy znemožnily.

Ostře řezaná vysokohorská pásma tvoří i jižní hranici Číny s Barmou a Laosem. Ani tam po staletí nebylo možné budovat dopravní tepny umožňující obchodní výměnu, dobyvačné války nebo misijní činnost. Jediné místo, kde byl kontakt s okolním světem možný, jsou hranice s Vietnamem.

Čína je tak ze všech stran odříznutá od okolního světa. Názorně to ukazuje mapa hustoty osídlení v regionu.

Té je nápadně podobná mapa zemědělských oblastí, která ukazuje navíc i rozdělení samotné Číny na dva světy. Na sever od 33. rovnoběžky se kolem Žluté řeky pěstuje v sušších a kontinentálnějších podmínkách pšenice a proso, které rostou jen půl roku mimo období drsné zimy. Na jih kolem řeky Jang-c' ťiang jsou pak hojnou vodou zalitá a subtropickým sluncem ozářená rýžová pole plodící několik sklizní celoročně.

Zemědělství v Číně
Zdroj: Wikimedia Commons

Pestrost v zemědělství s sebou nese i výrazné odlišnosti v dialektech, místní kuchyni a ve společenských a kulturních tradicích srovnatelné s rozdíly mezi evropskými národy. „Na rozdíl od Evropy však Čína, navzdory své nesmírné rozloze a různorodosti, zpravidla představovala jeden historický celek, neboť tento ,subkontinent‘ integruje určitý způsob života, jenž má mnohem delší nepřerušenou historii a způsob vlády, který zde zakořenil mnohem hlouběji, než jak tomu kdy bylo na Západě,“ píše historik John K. Fairbank v Dějinách Číny.

Zámořské objevy

Čína se jednou pokusila ze svého geografického vězení vymanit. Flotila stovek lodí s desítkami tisíc mužů pod velením admirála jménem Čeng Che vyplula z Číny v době, kdy se budoucí evropské velmoci teprve učily stavět lodě schopné přeplouvat oceány.

Výprav v letech 1405 až 1433 bylo celkem sedm. Mířily přes Jihočínské moře k Indonésii, Malackým průlivem do Indického oceánu a dál až do Persie, Arábie a východní Afriky. Neměly objevitelský, nájezdnický ani kolonizační charakter. Hlavní poslání bylo diplomatické a částečně také obchodní.

Trasy plaveb Čeng Chea
Zdroj: Wikimedia Commons

Na sedm cest však nenavázala žádná další. „Přibližně roku 1479 dal náměstek ministra války zničit všechny záznamy o Čeng Cheových cestách a až do roku 1567 čínský zámořský obchod podléhal přísným omezením. Na úsvitu éry mořeplavectví, jež se právě blížila ve světovém měřítku, měla Čína za Mingů potenciálně velký náskok před celým světem, avšak odmítla ho využít,“ píše Fairbank.

Přesné důvody přitom nejsou zcela jasné. Fairbank přináší dosud přijímané teorie o konfuciánském odmítání obchodu a cest do zahraničí, finanční krizi a neschopnosti platit další plavby, nebo žárlivosti vysokých úředníků na moc eunuchů, jímž byl i Čeng Che.

Nedlouho poté připluly evropské lodě. Pobřežní oblasti si tak udržely obchodní kontakt se světem a bohatly. Novinář Tim Marshall v knize V zajetí geografie upozorňuje, že tomu tak bylo vždy, když se Čína otevírala světu. A také vždy se bohatství jen málo posouvalo na západ do vnitrozemí.

Je to vidět i na současné mapě HDP na obyvatele v jednotlivých regionech. S více než osmdesáti tisíci dolary na jihu svítí Macao a nedaleko bohatá území Hongkong a Tchaj-wan, který je však de facto samostatný a pekingská vláda zde nevykonává svou moc. Blíží se jim Šanghaj a hlavní město a pak už výkon ekonomiky klesá směrem do vnitrozemí. Pro srovnání, český hrubý domácí produkt je 20 368 dolarů.

Čínské regiony a jejich HDP na osobu v dolarech podle Světové banky v roce 2018
Zdroj: Wikimedia commons, WB

Otevřenost se však Číně nakonec nevyplatila. Evropané v 19. století začali do Říše středu pronikat a před pádem císařství už ji měli rozdělenou na sféry vlivu. 

Zóny vlivu evropských mocností v Číně na přelomu 19. a 20. století
Zdroj: Facing History

Toto období dodalo nový rozměr dlouhodobé čínské zkušenosti s nájezdníky ze severu a ze západu. Noví vládci Číny v podobě komunistů si proto vytkli za cíl dostat plně pod kontrolu neklidné oblasti na periferii. Plně si podmanili Tibet a Sin-ťiang a rozhodně vojensky podpořili severokorejské i severovietnamské ideologické spojence jako hráz proti pronikání západního vlivu.

Přetlačovaná v Jihočínském moři

S rostoucím bohatstvím a zajištěnými hranicemi na zemi si na přelomu tisíciletí mohla Čína dovolit budovat i námořní moc. Začít musela přímo u svých břehů. „Od konce druhé světové války operovaly Spojené státy v západním Pacifiku, jako by to bylo soukromé americké jezero,“ upozorňuje americký spisovatel se zaměřením na geopolitiku Robert D. Kaplan. Poukazuje přitom na americkou vojenskou přítomnost v Japonsku, Jižní Koreji, na Filipínách a v Singapuru nebo spojenectví USA s Thajskem či s Tchaj-wanem.

Americká vojenská přítomnost v západním Pacifiku
Zdroj: Wikimedia Commons

To chtějí komunisté v Pekingu změnit. Jako první místo, odkud se Američany rozhodli vypudit, si vybrali Jihočínské moře. To je strategicky důležité především proto, že přes jeho vody plují lodě s dobrou polovinou všeho zboží, které se po světovém oceánu vozí. A čínská ekonomika je na tamními vodami procházejícím dovozu surovin z Blízkého východu a Afriky a vývozu zboží do Evropy závislá.

Hlavní námořní trasy
Zdroj: Wikimedia Commons

Čína si nárokuje téměř celé Jihočínské moře. O jeho části se tak pře s Filipínami, Malajsií, Brunejí a Vietnamem. 

Spory v Jihočínském moři
Zdroj: Wikimedia Commons

V této při je zdaleka nejaktivnější. Využívá mělčin a neobydlených ostrůvků ve Spratlyho a Paracelském souostroví, které během několika let pomocí přesunu milionů tun písku vytáhla z hladin a postavila na nich své vojenské základny.

Čínské lodě budují základnu na Spratlyho ostrovech, 2015
Zdroj: Reuters

Čínské lodě budují základnu na Spratlyho ostrovech, 2015
Zdroj: Reuters

Čínské ambice jsou však perspektivně daleko rozsáhlejší. Vláda je rámuje do projektu Nové Hedvábné stezky. Ta se oproti své středověké jmenovkyni masivně rozrostla. Zatímco tehdy byla spojením Číny se střední Asií, Íránem, Blízkým východem a Evropou, nyní zahrnuje i většinu Afriky nebo některé jihoamerické státy. Jejím hlavním smyslem je zajistit Číně suroviny a odbyt pro vlastní zboží. A také hospodářský růst, bez něhož by se vláda jedné strany mohla začít otřásat.

Státy, které s Čínou podepsaly dokumenty týkající se Nové Hedvábné stezky
Zdroj: Wikimedia Commons