Vídeň - „Málokterému státníkovi jsem tak dobře rozuměl, měl ho tak rád a tolik jej respektoval jako Bruna Kreiského,“ prohlásil veterán světové politiky Henry Kissinger. Někdejšího rakouského kancléře si vážil pro jeho mezinárodní angažmá a mírové vize, které o mnoho let předstihly svoji dobu. V domácí politice byl však znám jako „král Slunce“ i „král dlužníků“. Jeho éra, 70. a začátek 80. let, je dodnes rozporuplná jako Kreiského přezdívky. Jedna z klíčových postav rakouské sociální demokracie se narodila 22. ledna 1911.
Kreisky nastoupil do čela levicové SPÖ v roce 1967. Strana tehdy ztratila podíl na vládě a procházela vážnou krizí. Zkušený diplomat pro ni získal v roce 1970 znovu moc v čele menšinové vlády a poté třikrát za sebou v letech 1971, 1975 a 1979 vyhrál se ziskem absolutní většiny parlamentní volby.
Svým důrazem na reformy a plnou zaměstnanost dokázal Kreisky k sociální demokracii připoutat i voliče, kteří si od ní do té doby drželi odstup. Masivní podporu ztratil až vlivem série afér a konfliktů na počátku 80. let. V rakouské politice však byl přítomný až do své smrti v červenci 1990.
Syn z úspěšné vídeňské židovské rodiny, který byl za austrofašistického režimu odsouzen za velezradu k roku vězení a před nacisty prchl do Švédska, měl k levici blízko od mládí. Už v letech exilu se angažoval ve prospěch Rakouska a pomáhal budovat politickou reprezentaci, která by zemi mohla sloužit po válce.
V roce 1946 nastoupil do diplomatických služeb. V letech 1959 až 1966 řídil ministerstvo zahraničí. Diplomacie se Kreisky nevzdal ani po převzetí kancléřského úřadu. Malé neutrální Rakousko se mu podařilo povýšit na platného hráče na mezinárodní scéně a Vídeň, mimo jiné sídlo kartelu OPEC a části OSN, na významné centrum mezinárodní politiky.
Více porozumění pro otázky světové politiky
Podle Kissingera měl Kreisky „více porozumění pro otázky světové politiky než mnozí premiéři důležitých zemí“. Angažoval se při řešení blízkovýchodního konfliktu, chudoby třetího světa i soužití se socialistickými státy ve středovýchodní Evropě.
Mnozí mu však vyčítali, že byl ochoten „mluvit i s ďáblem“. Ve snaze omezit terorismus zahájil dialog s libyjským vůdcem Muammarem Kaddáfím nebo tehdy odmítaným Jásirem Arafatem a jeho Organizaci pro osvobození Palestiny.
Vláda židovského uprchlíka a několik bývalých nacistů
Problematičtí byli také Kreiského partneři na domácí scéně. Jeho menšinová vláda, ve které v roce 1970 zasedlo několik bývalých nacistů, vznikla jen díky podpoře Svobodné strany (FPÖ), vedené zasloužilým důstojníkem SS Friedrichem Peterem. Ironií osudu to byl právě Kreisky, židovský uprchlík před nacismem, který poválečnou FPÖ uvedl do „slušné společnosti“.
Jenže o víru svých otců, oběti holokaustu nebo sionismus se rakouský kancléř staral pramálo. Jako ošklivá skvrna ulpěl na Kreiského pověsti i jeho dlouholetý spor se Simonem Wiesenthalem, ve kterém kancléř prominentního lovce nacistů označil za kolaboranta a nakonec byl odsouzen k peněžité pokutě.
V roce 1983 byl ještě nemocný a stoupající kritikou oslabený Kreisky architektem vládní koalice SPÖ a FPÖ, poté se ale stáhl do ústraní. V roce 1988 jej opustila jeho celoživotní opora, manželka Vera, se kterou se seznámil ve švédském exilu a měl dvě děti. Sám zemřel o dva roky později ve Vídni na srdeční selhání.
Hlavní ideou Kreiského hospodářské politiky byla plná zaměstnanost, kterou neváhal vykoupit vysokým zadlužením. Převážně pozitivně pak bývá hodnoceno jeho reformní úsilí, soustředěné zejména do prvních let sociálnědemokratické vlády.
Do rakouské patriarchální společnosti vnesl novinky jako liberalizaci školství, usnadnění rozvodů, právo na potrat, zrovnoprávnění nemanželských dětí, zavedení 40hodinového pracovního týdne, prodloužení dovolené, zkrácení vojenské služby či zavedení její civilní náhrady.
