Na rozhovor získal talibanského ministra zahraničí, několik talibanských teroristů nebo druhého muže libanonského hnutí Hizballáh. Kdyby ale dnes dělal to, co vystudoval, řídil nebo sestrojoval by elektrickou lokomotivu. Protože ale Břetislav Tureček vždycky šel proti proudu, opustil železnici a po revoluci se místo na západ vydal na východ. A stal se jedním z nejzkušenějších českých blízkovýchodních zpravodajů. Který, mimochodem, neumí dobře hebrejsky ani arabsky. Jak v těchto zemích žít, přežít a pracovat, přiblížil v podcastu Background ČT24.
Chtěl psát reportáže z Blízkého východu, tak na tři měsíce odjel vlakem do Řecka a pak lodí do Izraele. A procestoval ještě Egypt, Jordánsko, Sýrii a Libanon. Přestože ještě nebyl novinář, posílal poštou články Lidovým novinám. Redakce ho za často nebezpečnou práci v oblasti začaly platit až později.
„Řekli mi, tak nám tady něco fiktivně napiš. Napsal jsem nějaké smyšlené články a bylo mi řečeno, jsi poměrně gramotný, tak jeď,“ popisuje Břetislav Tureček, jak v roce 1993 přišel do Lidových novin s nápadem, že pro ně bude psát z Blízkého východu. Bylo mu třiadvacet a vystudovanou měl Vysokou školu dopravy a spojů a před sebou kariéru strojaře.
Místo toho ale zůstal u novinařiny i u Blízkého východu. Ještě v 90. letech tam jezdil za peníze vydělané z kuponové privatizace a doufal, že jeho reportáže nějaký časopis otiskne a zaplatí. Na konci nultých let už to byl on, kdo se dennodenně z Jeruzaléma hlásil jako stálý zpravodaj Českého rozhlasu.
„Angličtina bude lepší než ta tvoje arabština,“ řekli mu v Libanonu
„Pamatuji si, že jednou byl takový příval informací, že jsem každou hodinu živě mluvil do vysílání, protože jsem neměl čas to napsat, natočit a poslat jako mp3. V jednu chvíli jsem byl tak opotřebovaný, že mi uprostřed zprávy přestal docházet dech, takže jsem se odhlásil po patnácti sekundách místo třiceti,“ vzpomíná na chvíle, kdy měl v regionu nejvíc práce.
Procestoval téměř všechny země širšího Blízkého východu, psal a natáčel v nich reportáže, mluvit umí ale jen persky, anglicky a rusky. Hebrejštinu ani arabštinu se nikdy pořádně nenaučil. „Poprvé, když jsem se v 90. letech učil arabsky, tak jsem si říkal, teď to rozbalím. Přijel jsem do Libanonu, začal jsem tam koktat spisovnou arabštinou a oni se zeptali: ,Francouzsky nemluvíš? A anglicky? To bude lepší než ta tvoje arabština.' A to člověku vezme energii a zájem,“ vysvětluje svůj jazykový neúspěch.
Ve chvílích, kdy mu jazyky nestačily, využíval tlumočníka. „Třeba v Íránu to nebyl jen tlumočník, ale člověk, který pracoval pro iránské tajné služby. Který hlídal, co děláme, o co se zajímáme. To všichni věděli. Kolikrát byl tlumočník v řadě těchto zemí také člověk, který dbal na moji bezpečnost,“ vysvětluje. Podobně to bylo v Afghánistánu. A třeba na afghánsko-pákistánské hranici, kde byl hostem kmenového náčelníka, dostal na ochranu čtyři bodyguardy s kalašnikovy.
„Není možné popisovat Afghánistán jen tím, co říkají Američané a jejich čeští přátelé“
Po deseti letech specializace na Blízký východ v deníku Právo a po pěti letech práce blízkovýchodního zpravodaje Českého rozhlasu se do médií na stálo už nevrátil. Přispívá různým redakcím, píše ale také knihy a vyučuje na vysoké škole. Stále se ale snaží o totéž – informovat o regionu bez zkratek a bez ohledu na to, komu „se zrovna fandí“.
„Nemůžeme koukat, odkud vane vítr a co je bezpečné psát. Musíme být féroví a koukat, jestli to náhodou za fasádou, která se ukazuje tak samozřejmá, není komplikovanější,“ upozorňuje Tureček. A přidává příklad z izraelsko-palestinského konfliktu: „Když se Izraelci stahovali z Pásma Gazy v roce 2005, chtěli to světu prodat jako velký ústupek. Byl jsem tam jako reportér ještě za Právo a dostávali jsme ruční ventilátorky na baterie, abychom se ovívali, abychom se cítili dobře. To je PR, to Izraelci umí. Ale to neznamená, že mají o tolik větší pravdu než Palestinci. To, že je problém dostat se do Palestiny, že tam neteče voda a nefunguje proud neznamená, že rezignuji na přinášení palestinského pohledu na konflikt s Izraelem,“ říká Tureček.
Podobnou zkušenost si přivezl také z Afghánistánu v době po teroristických útocích z 11. září. Tehdy podle něj selhala americká i česká média. „Není možné popisovat Afghánistán jen tím, co říkají Američané a jejich čeští přátelé. Je potřeba se na to podívat perspektivou místních lidí i odpůrců Američanů. V tom by měla být role médií klíčová,“ vysvětluje Tureček.
Proto tehdy mluvil s místními obyvateli nebo dělal rozhovor s talibanským ministrem zahraničí, i když ho někteří měli za propagátora špatné strany konfliktu.
Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify, Soundcloud, Youtube a Podcasty Google a Apple.
