Werichův pekař a císař: Agitka, legenda, historie - ale hlavně sranda

Hra Golem Jana Wericha a Jiřího Voskovce, uváděná o 20 let dříve v Osvobozeném divadle, se stala inspirací pro scénář, jeho autory jsou vedle Wericha Jiří Brdečka a Martin Frič. Ten se také ujal režie poté, co mezi Werichem a původním režisérem Jiřím Krejčíkem vypukly neshody. Některé scény se proto musely přetočit, protože se změnilo i herecké obsazení. Původní představitele nahradili převážně herci z bývalého Osvobozeného divadla.

Celý příběh se odehrává na pražském císařském dvoře Rudolfa II., který proslul vášní pro umění a alchymii. Nicméně ve filmu je vylíčen jako komická figurka, která si s vládnutím nijak hlavu neláme a touží pro svoje zálety získat elixír mládí. Ten se sice jeho alchymistům vyrobit nepodaří, díky nechtěné záměně s mladším pekařem Matějem Kotrbou si ale všichni myslí, že císař vskutku omládl. Matěj je pravým Rudolfovým protipólem – poctivý dělník, který se dočasně ujme role panovníka a vládne moudře a spravedlivě. Překazí spiknutí proti císaři a v duchu budovatelských filmů té doby využije sílu bájného Golema ve prospěch lidu – konkrétně na pečení chleba.

I když leckdo snímku vytýká prvky komunistické agitky, především pak kvůli písní Ten dělá to a ten zas tohle a závěrečné rozjásané budovatelské scéně ve stylu „zítra se bude tančit všude“, tehdejšímu ministrovi kultury Zdeňku Nejedlému se prý film paradoxně nelíbil a udělil Fričovi dvouletý distanc. Pár let si nezahrál ani Werich, byť za film dostali státní cenu.

Původní obsazení rolí v Krejčíkově podání bylo odlišné: místo Jiřího Plachého měl roli magistra Kelleyho hrát Karel Höger, místo Saši Rašilova si Werich do úlohy Scotty prosadil Františka Černého, roli maršála Rusworma odmítl Jan Pivec a nahradil ho Zdeněk Štěpánek. Jednu ze svých mála ryze veseloherních rolí si ve filmu zahrála představitelka tragických postav Marie Vášová, která ztvárnila Rudolfovu přítelkyni hraběnku Stradovou.

Éterickou Sirael neboli Kateřinu ztvárnila místo Ireny Kačírkové Nataša Gollová, jíž tak Frič s Werichem pomohli vymanit se z poválečné klatby a dostali ji po několikaleté pauze před kameru. První hereckou příležitost naopak dostala tehdejší studentka architektury a pozdější režisérka Věra Chytilová, která hrála jednu z dvorních dam. Ve filmu se objevila i řada dalších známých herců, například Bohumil Záhorský, František Filipovský, Josef Kemr, Miloš Kopecký, Václav Trégl, Miloš Nedbal nebo Lubomír Lipský.

Téma bájného Golema, jemuž podle legendy vdechl život učenec rabi Löw na konci 16. století, se objevilo ve filmech několikrát. V tomto snímku se poprvé objevil jako hliněný obr se svorníky na hrudi. Do té doby si jej umělci představovali různě, převážně jako oblečenou lidskou postavu. Autorem výtvarného návrhu filmového Golema, který ožívá po vložení magického šému do otvoru na čele, byl sochař Jaroslav Horejc. Kameramanem snímku byl Jan Stallich, který v roce 1936 točil v barrandovských ateliérech film Golem francouzského režiséra Juliena Duviviera, jenž rovněž zpracoval toto téma staropražské legendy, ovšem nikoli jako veselohru.

Rozpočet filmu činil 27 milionů korun, výměna režiséra a nutnost přetočit některé scény údajně schlamstla dalších deset milionů. Nákladná byla v neposlední řadě i kostýmní výprava Jiřího Trnky. Císařův pekař - Pekařův císař má dvě části v délce 80 a 64 minut. Kromě dvoudílné verze byla sestřihána i exportní jednodílná verze trvající 112 minut pod názvem Císařův pekař a pekařův císař; z této zkrácené verze byly vystříhány nejvíce ideologicky zaměřené pasáže, především píseň Ten dělá to a ten zas tohle. Exportní využití filmu bylo také hlavním důvodem, proč byl natáčen barevně. Dva filmy se uváděly jako dvojprogram za dvojnásobné vstupné, až od šedesátých let se promítala zkrácená jednodílná verze. Ta byla také uvedena mimo jiné ve Švédsku, Finsku, Francii či Belgii, ale také v USA, kde měl snímek The Emperor and the Golem premiéru v lednu 1955.

Utne se i mistr tesař a do závěru filmu se vloudila chybka. Při krátkém záběru na Prahu nad hlavami tančícího davu je vidět malostranský kostel svatého Mikuláše a Národní divadlo. Ani jedna z obou staveb přitom za vlády Rudolfa II. ještě neexistovala – o anténách na střechách nemluvě.