Podle Psychiatrické kliniky pražské Všeobecné fakultní nemocnice se zhruba každý čtvrtý Čech potýká se syndromem vyhoření. Čísla se zvýšila po covidu a se zhoršením ekonomické situace. Příčinou podle odborníků nebývá jen pracovní vyčerpání, ale jakákoliv dlouhodobá zátěž.
Lukáše Millera před vyhořením zachránila před několika lety jeho rodina. „Přišly nějaké postupné příznaky. Problémy se zády, problémy s nespavostí, ztráta dobrých nálad,“ popisuje.
V práci trávil i čtrnáct hodin denně. Pak přišla poslední kapka. Podle jeho slov se v něm „všechno zhroutilo“. „Sešel jsem dolů za ženou, padl jsem jí do náruče a řekl jsem jí, že se stávající prací končím.“
Od roku 2020 lidí se syndromem vyhoření přibylo. Podobně jako pacientů s depresí, která může po vyhoření následovat. Proto je potřeba včas vyhledat specialistu.
„Jestliže se člověk cítí unavený, jestli má pocit, že jeho činnosti jsou neefektivní a cítí, že ztrácí smysl anebo půdu pod nohama, je to velmi pravděpodobně to, co bychom mohli nazvat vyhořením,“ vysvětluje Radek Ptáček z Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
Některé firmy se snaží vyhoření svých zaměstnanců předcházet. Třeba tím, že jim dají několik měsíců volna navíc. V té době za ně platí odvody a drží jim místo. Aby k vyhoření nedošlo, člověk by se měl pravidelně věnovat koníčkům, sportovat a pečovat o dobré vztahy s blízkými.
O to se teď snaží i Lukáš Miller. Po tři čtvrtě roce rehabilitace se vrátil do pracovního rytmu. Chce se ale více věnovat rodině.
