Před 70 lety prožívala v Pankrácké věznici své poslední hodiny Milada Horáková. Byla to významná právnička, historička, osobnost první a druhé republiky. Její justiční vražda byla dokonána 27. června. Česko si ji připomíná transparenty s jejím portrétem a s nápisy„Zavražděna komunisty“ i na řadě pietních akcí.
Socialistka, feministka i protivnice nacismu a komunismu. Historici připomněli šíři odkazu Horákové
90’ ČT24 - Milada Horáková nebyla jenom symbolem boje proti komunismu (zdroj: ČT24)
Ve čtvrtek se například konala pietní akce na Karlově mostě, kde středoškoláci vytvořili na Miladu Horákovou živou vzpomínku. Na jedné straně stály studentky s rodinnými fotografiemi z jejího života, na druhé straně studenti s výstřižky z médií, například z Rudého práva, které o vykonstruovaném soudním procesu s právničkou informovaly. Ředitel programu Jeden svět na školách Karel Strachota vysvětlil, že akcí chtěli vzdát Horákové a ostatním úctu a zároveň připomenout, v jaké kulise proces probíhal.
V Devadesátce ČT24 ve čtvrtek večer debatovali tři historikové, kteří zasvětili mnoho let bádání o životě Horákové a okolnostech soudního procesu.
Historik Karlovy univerzity Petr Koura nastínil mírný nesouhlas s tím, jak jednostranně česká veřejnost Horákovou vnímá, dle něj hlavně jako oběť vykonstruovaného procesu z 50. let. Její odbojová činnost během druhé světové války, která ji poprvé přivedla do vězení, tak bývá trochu upozaďována. „Měli bychom jedním dechem dodávat, že Milada Horáková je sice symbol boje proti komunistickému režimu, ale i nacistickému. I tehdy projevila určitou statečnost. Ta její činnost po květnu 1945 je logickým pokračováním její činnosti po březnu 1939,“ uvedl.
Historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Jan Synek zase připomněl, že Horáková v dvanácti letech ztratila oba sourozence, a právě to ji pravděpodobně nasměrovalo sociálním směrem, chtěla pomáhat lidem. Bolestná ztráta ji v tomto motivovala.
Synkův kolega z Ústavu pro studium totalitních režimů Petr Blažek zase vzpomenul na to, že Horáková byla velmi významnou političkou, která se zabývala i ženskou otázkou, což je dle něj také téma, které není příliš zpracované. Současná levicová feministická literatura se Horákovou nezabývá.
„Člověk by čekal, že bude symbolem českého feminismu, ale není to tak. Vzhledem k tomu, že navazovala na Františku Plamínkovou, se kterou se spřátelila, měla řadu mezinárodních kontaktů, které se pak objevily i v tom procesu. To je věc, která by stála za další výzkum,“ přemítal Blažek.
Přístup žen do státního aparátu
Po roce 1918 nastal velký zlom v přístupu žen do politiky. Například jeden z prvních zákonů umožnil, aby se mohly vdávat učitelky. Horáková sice vystudovala práva, ale velice rychle zamířila do odboru sociálních služeb pražského magistrátu, což byla její celoživotní služba.
Národní socialisté, v jejichž čele právnička stála, byli velcí bojovníci za práva žen už v době Rakouska-Uherska, uvedl Koura. Měli i první českou poslankyni, byla tam i osobnost Františky Plamínkové a Fráni Zemínové. Chtěla-li se žena angažovat za práva žen, tak musela logicky směřovat do této strany. Tato strana v sobě ale dle Koury nesla i vlastenecký proud, ke kterému se hlásil právě otec političky.
Před rokem 1948
Horáková měla s komunistickou rétorikou zkušenost už ze 30. let. Tím, že se věnovala sociální politice, na kterou se komunistická strana úzce zaměřovala, byla i na pražském magistrátu vystavována útokům, například ze strany Josefa Krosnáře. To pro ni byla dle Synka zkušenost, kterou později zúročila. Nevíme však, jak na tyto útoky reagovala, ale asi to bylo v rovině osobní.
„Ona v roce 1938 vstoupila do druhé strany, to byla Strana národní jednoty, což bylo překvapivé, protože se očekávalo, že spíše skončí ve Straně práce. Ty strany ale nebyly ostře vymezené, neměly na to ani během druhé republiky tolik času. Ale tím, že přešla do spíše pravicové strany, se potvrdilo, že nebyla příliš levicová radikálka. Na rozdíl od svého mládí,“ řekl Blažek.
Tehdy byla Horáková dokonce vyloučena z gymnázia kvůli svým protiválečným protestům. Během prvního Máje prý darovala vojákovi květinu a řekla mu protiválečnou průpovídku. Někdo ji ale udal, byla tedy vyloučena a mohla dostudovat na reálce.
„Myslím, že i proto, že byl její otec zdrcen smrtí dětí, byl tolerantní k věcem, které by běžně netoleroval,“ uvedl Blažek s tím, že právnička neměla ani příliš dobrá vysvědčení, která byla navíc plná hodin absence. To se rychle změnilo i pod vlivem jejího manžela, který byl věřícím evangelíkem, a převedl celou rodinu od katolictví. Její manžel jí byl velkým vzorem.
V jejím zapojení do odboje sehrálo roli její angažování do sociální oblasti, myslí si historik Koura. Domácí odboj si kladl otázku, proč došlo k destrukci Československo na podzim 1938. A jedna z možných odpovědí zněla, že ten stát nebyl sociálně spravedlivý. Takže vedle boje za svobodu národa přemýšlel, jak sestavit novou osvobozenou republiku, aby byla sociálně spravedlivější a aby se nic takového znovu neopakovalo. Horáková se do odboje zapojila i s manželem Bohuslavem a jejich přáním bylo, aby jejich dcera žila ve spravedlivějším světě.
Osud rodiny
Právě manžel Milady Horákové dokázal estébákům uprchnout a emigrovat, dcera političky Jana Kánská se k otci připojila později ve Spojených státech. „Bohuslav Horák o činnosti své ženy věděl. Nějaký podíl na činnosti své ženy měl, zřejmě by se perzekuci nevyhnul. Ta by ale asi spočívala jen v nějakých letech vězení,“ uvedl Synek. Velkou manželovou snahou bylo varovat svoji ženu před zatčením, to se mu bohužel nepovedlo, a tak jeho jedinou možností bylo utéct do exilu.
Vypadá to, že nabídek na emigraci měla i samotná Horáková více, a podle Blažka byla celá rodina rozhodnuta prchnout společně. „Ty zahraniční důvody byly důležité, lidé uvažovali stejně jako za války. Zkušenost války byla hodně důležitá, doufalo se ve vytvoření exilové vlády, zároveň se očekávalo, že by mohla vypuknout třetí světová válka. To přispělo k tomu, že váhala s odchodem do exilu,“ shnrul Blažek s tím, že právě nerozhodnost v tomhle ohledu se jí nakonec stala osudnou.