Lidé po celém Česku si připomínají památku Milady Horákové a dalších obětí komunistického režimu. Politička byla spolu s dalšími třemi lidmi odsouzena ve vykonstruovaném procesu a přesně před 66 lety popravena. Horákovou před trestem smrti nezachránilo ani to, že proces získal publicitu v zahraničí a za milost pro odsouzené intervenovala řada významných osobností jako Winston Churchill, Bertrand Russell, Eleanore Rooseveltová nebo Albert Einstein.
Nezachránila ji ani Einsteinova prosba. Před 66 lety komunisté popravili Miladu Horákovou
Výročí popravy Horákové se od roku 2004 připomíná jako Den památky obětí komunistického režimu. Platforma Bez komunistů.cz spustila kampaň Jdu s hlavou vztyčenou pojmenovanou podle věty z dopisu, který Milada Horáková napsala v noci před svou očekávanou smrtí, už 20. června.
V sobotu se několik desítek lidí zapojilo do hladovky, jež měla oběti komunistické zvůle také připomenout. Největší pietní akt se bude konat v místě popravy - v Pankrácké věznici. Lidé pak můžou přijít zapálit svíčku na pražskou Kampu. Už dopoledne se vzpomínalo v hlavním městě třeba na Újezdě u Památníku obětí komunismu nebo v Holešovicích přímo v ulici Milady Horákové.
Monstrproces s Horákovou znamenal tresty v souhrnné délce 7830 let
Soud s Miladou Horákovou a dalšími 12 obžalovanými se stal symbolem politických procesů v komunistickém Československu. Trest smrti si politička, poslankyně za Československou stranu národně sociální (ČSNS), vyslechla 8. června 1950.
„Horáková se soustředila na samotný soud, kde se snažila trochu i vyvracet nějaká obvinění, ale velmi záhy pochopila, že nemá co do činění s klasickým soudem,“ uvedl historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Petr Blažek.
Za „záškodnické spiknutí proti republice“ byly čtyři osoby – Milada Horáková, Jan Buchal, Záviš Kalandra a Oldřich Pecl – odsouzeny k trestu smrti. Další čtveřice (i v ní byla zastoupena žena – Antonie Kleinerová) měla strávit zbytek života ve vězení. Ostatním byly vyměřeny dlouholeté tresty.
Daniel Kroupa: Procesy nebyly jen Milada Horáková (zdroj: ČT24)
Politolog Daniel Kroupa v Událostech, komentářích upozorňoval, že nešlo jen o Miladu Horákovou: „Byli to i lidé z kultury, prostě významní lidé první republiky. Já jsem znal osobně jednoho člověka – byl to básník Josef Palivec, a obdivoval jsem, jak si během procesu zachoval důstojnost. Ve své výpovědi se snažil neuškodit nikomu.“
Soud trval pouhých osm dní a na přímý příkaz Klementa Gottwalda byl zinscenován jako veřejný politický proces po vzoru sovětských velkých čistek ve 30. letech. O rozsudcích bylo rozhodnuto předem a jinde než v soudní síni. Existují dokumenty, podle nichž ještě před vynesením rozsudků jednala o trestech nejvyšší místa KSČ.
Trest smrti pro obžalované si podle komunistů přálo nejméně 6 tisíc lidí. Důkazem toho je mimo jiné i to, že v průběhu devítidenního procesu dorazilo k soudu 6300 rezolucí lidu, které požadovaly trest smrti. „Mezi těmi lidmi byli například i žáci základní školy nebo někteří sokolové,“ upozornil Blažek.
Horáková žádost o milost podat odmítla, učinili tak za ni až její otec a dcera. Zpočátku tehdejší komunistický prezident Československa Klement Gottwald váhal, jelikož proces získal publicitu v zahraničí a řada významných osobností intervenovala za milost pro odsouzené. Mezi nimi se objevili například Winston Churchill nebo Bertrand Russell.
Za Horákovou se postavil i Albert Einstein, který poslal telegram s textem: „Prosím Vás o nevykonání rozsudku vyneseného nad Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou, Oldřichem Peclem a Janem Buchalem. Byli oběťmi nacismu, vězňové německých koncentračních táborů. Jsem hluboce přesvědčen, že si zasluhují žít.“
Telegram Alberta Einsteina Klementu Gottwaldovi
Přesto nakonec Gottwald rozsudek potvrdil. Horáková byla popravena v pankrácké věznici 27. června 1950 v pět hodin a 30 minut ráno. Spolu s ní na popravišti skončili i historik a kritik Záviš Kalandra, bývalý štábní strážmistr SNB Jan Buchal a podnikatel Oldřich Pecl.
Horáková na sebe upozornila výroky o omylech soudů
Osud Milady Horákové byl silně spjat s Prahou, kde se roku 1901 narodila. Po ukončení právnické fakulty nastoupila na pražský magistrát. Mimo zaměstnání Horáková aktivně působila v ženském hnutí a stala se spolupracovnicí senátorky Františky Plamínkové. Během druhé světové války se zapojila do protifašistického odboje, za což byla v roce 1944 odsouzena k osmi letům vězení a jen těsně unikla trestu smrti.
obrázek
V roce 1945 se Horáková stala poslankyní za Československou stranu národně sociální (ČSNS), jejíž členkou byla už od roku 1929. Po komunistickém převratu v únoru 1948 se Horáková na protest vzdala svého poslaneckého mandátu.
Zájem komunisty ovládané Státní bezpečnosti upoutala již v roce 1946 svými výroky o častých omylech lidových soudů. Po únoru 1948 bylo již jen otázkou času, kdy se s nepohodlnou osobností nový režim vypořádá.
Horáková iniciovala na podzim 1948 schůzku zástupců bývalých nekomunistických stran ve Vinoři, jejímž cílem měla být koordinace společného postupu. Ačkoli setkání nepřineslo žádný výsledek, obžaloba na něm později postavila značnou část procesu.
obrázek
Státní bezpečnost si pro Horákovou přijela 27. září 1949. Zpočátku vyšetřovatelé přesně nevěděli, z čeho ji obvinit. Nakonec jim však pomohly výslechy dlouholetého člena ČSNS Jaromíra Kopeckého, jenž byl zatčen při pokusu o přechod hranic.
Ten prozradil existenci ilegálního ústředí národních socialistů, takzvané „šestky“, jejímž členem byla i Horáková a který udržoval kontakt s představiteli někdejšího vedení strany v zahraničí.
„Tímto procesem byla zlikvidovaná elita národně socialistické strany. Dalším důvodem procesu bylo i ukázat na škodlivost kontaktů s emigranty. Horáková měla dobré kontakty například s Petrem Zenklem,“ uvedl Blažek.
Kompletní vyšetřovací spis Milady Horákové se stal před šesti lety archivní kulturní památkou. Nyní ho restaurují experti z Archivu bezpečnostních složek.