Ani třicet let po revoluci se českému zemědělství nepodařilo vyrovnat s desítkami let socialistického hospodaření na zemědělské půdě. Naopak se stav půdy stále zhoršuje. Češi totiž, na rozdíl třeba od sousedního Polska, znovu nenalezli ztracený vztah k půdě a tu raději pronajímají velkým podnikům, uvedl ve Fokusu Václava Moravce odborník na krajinné plánování Petr Sklenička. Velké firmy však na cizí pronajaté půdě nehospodaří tak zodpovědně jako její vlastníci.
Česko je absolutním rekordmanem Evropské unie v rozloze půdy, která připadá na jeden zemědělský podnik. Jinak řečeno, české farmy, či spíše firmy, jsou daleko největší v Evropě. V roce 2016 u nás připadalo na jedno hospodářství 130 hektarů půdy.
Pro srovnání – průměrná unijní farma přitom měla necelých 17 hektarů. S uctivým odstupem za Českem je Velká Británie, kde vychází 90 hektarů půdy na jeden zemědělský podnik.
Ještě do padesátých let minulého století česká krajina podle odborníka na krajinné plánování Petra Skleničky z České zemědělské univerzity připomínala pestrou mozaiku polí a luk o velikosti kolem hektaru. Po následujících desítkách let hospodaření JZD přišel příslib návratu vztahu k půdě s revolucí.
„Kvůli velkému odloučení ale často vlastníci raději půdu pronajímají velkým podnikům,“ uvedl odborník na krajinné plánování. „Struktura Jednotných zemědělských družstev a státních statků se přenesla do následujícího období kapitalismu,“ dodal Sklenička.
„Po roce 1990 tady nebyla taková ochota, jako třeba v Polsku, jít zpátky do zemědělství, vzít si půdu zpátky a začít na půdě hospodařit,“ porovnal českou realitu se stavem v sousední zemi historik Jiří Urban.
„Téměř dvaačtyřicet let socialistického hospodaření vedlo k přerušení zodpovědnosti generace vůči generaci. Dříve bylo naprosto běžné, že přebírající generace cítila zodpovědnost vůči generaci, od které půdu přebírala, ale také k té, které předávala,“ dodal historik.
Kolektivizace let minulých ale tyto vazby zpřetrhala, restituentům se vydat hospodařit do svých polí často nechtělo. „Daleko jednodušší a plošnější řešení bylo restituovanou půdu ponechat v pohrobcích státních socialistických podniků, ať už se v rámci transformace přejmenovaly jakkoliv. Díky tomu také výměry odpovídají těmto číslům,“ dodal historik.
V Česku je podle rektora České zemědělské univerzity Skleničky mezi třemi a 3,5 milionu vlastníků půdy. „To je neuvěřitelně fragmentované vlastnictví zemědělské půdy a průměrná velikost jedné parcely je 0,4 hektaru. Na jednom listu vlastníků je navíc třeba i několik spoluvlastníků, protože půda se neustále dělí rovnoměrným dědickým systémem. To se asi nikde jinde na světě, kromě u nás a na Slovensku, nevyskytuje,“ dodal Sklenička.
Nikdo neumyje pronajaté auto
Podle něj je hlavním negativním důsledkem, že „Nikdo neumyje pronajaté auto“, použil metaforu v péči o pronajatou půdu. „Dělali jsme na České zemědělské univerzitě deset let studii a vyšlo nám, že v průměru se hospodařící vlastník půdy na svém chová mnohem udržitelněji, rozumněji, zodpovědněji než nájemce. I po roce 1990 půdy stále degradují, to jsme nikdo nečekali, že i třicet let po revoluci budou půdy mít degradační trend. Když by si někdo vzal takto zdegradovanou půdu a chtěl ji vrátit do zdravého stavu, to je na patnáct dvacet let,“ dodal.
Podle něj by dotační programy měly směřovat do neprodukční úlohy krajiny na úkor dotací produkce. „Náš trh deformují dotace. Pokud se veliké peníze vrhnou do řepky, do kukuřice, tak je pak velmi obtížné přesvědčovat některé zemědělce, aby šli do pěstování jiných plodin, třeba i náročnějších na lidskou práci a ne tak rentabilních plodin,“ řekl Sklenička.
Podle něj se tak bude muset dotační mechanismus napravit. „Stát tím, kam přesouvá dotace, říká, toto jsou priority, toto jsou cíle hospodaření v této zemi,“ dodal.
