Tradičně se uvádí, že středověký mor přišel do Evropy z Asie poté, co vznikl na území dnešní Číny. Už některé genetické výzkumy naznačují, že to tak být nemuselo. Nová analýza základního středověkého pramene teď řekla, že jde jen o vymyšlený příběh.
Nikdy v dějinách nebyla Evropa svědkem tak smrtící události. Během několika let vymřela polovina evropské populace a ti, kteří přežili, se změnili – stejně jako celý kontinent. Když přišla černá smrt neboli mor, Evropu to šokovalo. Nemoc se ale pak další stovky let vracela a smrt na mor se stala všední součástí života.
Do Evropy mor přivezly janovské galéry z Krymu, to je prokázaný historický fakt. Mnohem méně se toho ale ví o tom, jak tato smrtící choroba vznikla, kudy se šířila Asií a jak tam ničila celé kultury. Informace o tom jsou na rozdíl od Evropy velmi slabé.
Předpokládá se, že se šířila po Hedvábné stezce a pustošila tamní komunity. Problém je, že hlavní důkaz o tomto příběhu je podle nové studie nepravdivý.
Historik, básník a tisíce kilometrů
Britští historici tvrdí, že moderní popisy moru, který se rychle šířil po asijském kontinentu a následoval trasy obchodníků, jsou nesprávné kvůli tomu, že se celá staletí špatně vykládal jeden základní historický pramen. Prokázali, že rýmovaný literární příběh, považovaný za faktický popis šíření moru, je ve skutečnosti žánrem, který Arabové označovali jako „maqama“ neboli vyprávění cestujícího „podvodníka“.
Inkriminovanou knihu napsal v letech 1348–1349 v Aleppu historik Ibn al-Wardi. Pozdější vědci proto považovali text za dějepisný. Nicméně tento muž byl také básníkem, což si historici neuvědomili.
Původce černé smrti měl s největší pravděpodobností svůj původ ve střední Asii. Někteří genetici, opírající se o vyprávění v příběhu Ibn al-Wardiho, stále věří, že patogen se z tohoto místa přesunul až na konci 30. let 14. století a během necelého desetiletí se pak dostal po souši z Kyrgyzstánu k Černému a Středozemnímu moři, což vedlo k masivní pandemii v západní Eurasii a severní Africe na konci 40. let 14. století. Tato „teorie rychlého přenosu“ je založena především na doslovném výkladu maqamy Ibn al-Wardiho.
Představa, že se bakterie během několika let přesunula po souši o více než pět tisíc kilometrů a dokázala se uchytit natolik, aby způsobila devastující pandemii černé smrti na Blízkém východě a v Evropě v letech 1347 až 1350, je ale podle studie nesmyslná. Že je příběh moru jiný, než se zdálo, naznačuje také několik nových genetických výzkumů.
Střed pavučiny mýtů
Ve výše uvedeném příběhu Ibn al-Wardiho představuje mor pomocí metafory jako potulného podvodníka, který v průběhu patnácti let decimuje jeden region za druhým, počínaje neznámými oblastmi kolem Číny, pak přes Čínu, Indii, střední Asii, Persii a nakonec vstupuje do Černého moře a Středozemního moře, aby způsobil zkázu v Egyptě a Levantě.
Studie Muhammada Omara, doktoranda arabských a islámských studií, a Nahyana Fancyho, historika islámské medicíny z Univerzity v Exeteru, ukazuje, že příběh je fikcí. Brát ho vážně by bylo jako využívat Osudy dobrého vojáka Švejka pro rekonstrukci událostí první světové války.
Doboví čtenáři ho jako vymyšlený příběh chápali, ale během dalších staletí se to změnilo. Arabští historici v 15. století nepochopili žánr a vzali text jako pravdivý. A od nich pak tuto „pravdu“ přejali i evropští badatelé.
„Všechny cesty k fakticky nesprávnému popisu šíření moru vedou zpět k tomuto jedinému textu. Je to, jako by byl středem pavučiny mýtů o tom, jak se černá smrt šířila po světě,“ upozornil Fancy. „Celé transasijské šíření moru a jeho příchod do Egypta před Sýrií bylo a stále je založeno na jediném díle od Ibn al-Wardiho, které není podloženo jinými soudobými kronikami ani jinými prameny. Text byl napsán pouze za účelem zdůraznění skutečnosti, že mor se šířil a oklamal lidi. Neměl by se brát doslovně,“ dodal historik.
Stále platné emoce
Literární forma maqama vznikla na konci 10. století, ale prosadila se až o dvě stě let později, nejvíc si ji oblíbili v době takzvaného Mamlúckého sultanátu ve 14. století. Příběhy neodrážejí realitu, ale spíše emoce, jsou tedy rozhodně víc poetické než historické povahy.
Mamlúcký sultanát se říká státu ovládanému mamlúky (elitními islámskými bojovníky eurasijského původu) od poloviny 13. století do začátku 16. století. Mamlúci původně sloužili v Egyptě jako vojenští otroci, ale jejich postavení bylo vyšší než jiných otroků a běžných svobodných Egypťanů.
Poté, co se chopili moci, vytvořili vlastní dynastii, která v letech 1260 až 1517 vládla Egyptu, Sýrii a sousedním oblastem. Roku 1517 je porazili Osmanští Turci.
Z hlediska historie je tato dynastie naprostou výjimkou. Káhirští mamlúkové totiž byli jedinou dlouhodobě existující dynastií, která se držela u moci bez závislosti na vlastní reprodukci, protože jejich řady tvořili výhradně nakoupení otroci.
Co to tedy celé znamená? Je možné, že mor se opravdu touto cestou šířil, nicméně pro to neexistuje žádný historický důkaz. A vědci by proto měli dávat mnohem větší důraz na studium jiných pramenů, jako jsou například ty archeologické.
Líčení toho, jak lidé na mor umírali a jaké pocity zažívali, je ale podle vědců stále platné – odráží emoce lidí a jejich zkušenosti, které vědci mohou využít při rekonstrukci dobové atmosféry. „Tyto maqamy nám možná neposkytují přesné informace o tom, jak se černá smrt šířila. Ale tyto texty jsou fenomenální, protože nám pomáhají pochopit, jak lidé v té době žili s touto strašnou krizí,“ dodává Fancy.
