Kyjev – Nová vláda v Kyjevě radikálně mění přístup k archivům sovětských bezpečnostních složek. Maximum doposud přísně tajných dokumentů z dob stalinských a dalších komunistických represí zpřístupňuje badatelům i široké veřejnosti. Pro řadu rodin – včetně těch českých – to znamená naději, že se dozvědí něco o svých dosud „ztracených“ příbuzných.
Taková tajemství jsou i v rodině Arnošta Goldflama. Dva jeho strýcové – vyhnaní Gestapem na Ukrajinu – skončili za války v sovětských lágrech. Poslední zprávy z dávné minulosti teď přišly od českých historiků. Ztracené kamínky do rodinné mozaiky pochází z nově dostupných ukrajinských archivů. „Chceme co nejvíc těchto dokumentů zveřejnit a zpřístupnit,“ tvrdí Igor Kulik, ředitel archivu SBU v Kyjevě.
Jediná šance na život - útěk
Pokud chtěli bratři Goldflamové Rudolf, Bedřich, Viktor a Otto (otec českého divadelníka a spisovatele Arnošta Goldflama) přežít nacistický holocaust, museli i oni poslechnout stráž SS, která je odvedla se stovkou dalších židovských mužů k řece San na sovětské hranici a nařídila jim jít na území Sovětského svazu s tím, že kdo se vrátí, bude zastřelen.
Většinu členů Goldflamovy rodiny nacisté později zatkli a zplynovali. Čtyři bratři se dožili Stalinovy amnestie, narukovali k čs. polnímu praporu v SSSR a nehledě na kruté boje na východní frontě (Otto byl dvakrát raněn) se dožili konce války.
Jde o tisíce nových informací a ty se týkají i osudů československých občanů: vyšetřovací spisy, zprávy tajné policie, rozsudky smrti nebo rozhodnutí o vysídlení do lágrů.
Čeští badatelé odhadují, že sovětské represe zasáhly až 25 tisíc Čechoslováků. Tragédie řady z nich nyní díky spolupráci s Kyjevem dostávají tváře, příběhy a souvislosti. „My posíláme seznamy jmen lidí, o kterých víme, že za války utekli do SSSR a zmizeli, a oni během několika týdnů nám posílají zpět informaci o tom, koho byli schopni dohledat, kdo se nachází v jejich archivech,“ dokládá historik Adam Hradilek z Ústavu pro studium totalitních režimů, jak funguje spolupráce českých a ukrajinských badatelů.
Kyjevští historici teď také hledají v Česku inspiraci, jak o komunistických zločinech mluvit, jak je popisovat a maximálně zpřístupnit veřejnosti. Chce tak navázat na české zkušenosti s postupným zpřístupňováním archivů bezpečnostních složek. Mezi Prahou a Kyjevem proto vzniká návrh zákona, který Ukrajincům pomůže vytvořit novou instituci. Ta má sovětské zločiny i jejich oběti přiblížit co nejvíce lidem.
O mnohých se dosud vědělo jen to, že zahynuli kdesi na Sibiři
Po rozbití Československa v roce 1939 řada Čechů a Slováků, většinou Židů, utíkala na východ, kde hledali záchranu před pronásledováním. Vyhnuli se sice nacistické či maďarské fašistické perzekuci, ale většinou skončili v sovětských lágrech.
Stalinský režim je totiž obvinil ze špionáže a v tom lepším případě z nelegálního překročení hranic. Automaticky je pak posílal na tři až pět let do nápravně-pracovních táborů gulag (Glavnoje upravlenie lagerej), dislokovaných v nejodlehlejších a také klimaticky nejdrsnějších oblastech Sovětského svazu.
V Sovětském svazu zmizely v prvních letech druhé světové války beze stopy tisíce Čechoslováků a dosud se o nich vědělo jen to, že zahynuli kdesi na Sibiři.
