Válečné zločiny na Ukrajině vyšetřuje tým Mezinárodního trestního soudu (ICC) i jednotlivé země včetně Česka. Žalobkyně Anna Richterová, která má zkušenosti se stíháním válečných zločinů v bývalé Jugoslávii, je přesvědčena, že důkazů se podaří shromáždit dostatek, protože agresoři se neobtěžují s jejich zahlazováním. „Věří, že nikdy nebudou za to, co spáchali, souzeni,“ říká v rozhovoru.
Válečné zločiny agresoři nezahlazují, nevěří, že budou souzeni, říká žalobkyně se zkušeností z Jugoslávie
Podílela jste se na vyšetřování zločinů v bývalé Jugoslávii. Dají se přenést zkušenosti z tohoto konfliktu na ukrajinská bojiště, nebo je třeba na každou válku uplatňovat jiné metody?
Určité zkušenosti se přenést dají. Je to jako vyšetřování jakéhokoli zločinu. Základní metody jsou obdobné, ale každé vyšetřování se bude vyvíjet jinak podle dostupnosti důkazů. V době, kdy byly páchány zločiny v Jugoslávii, nebyly ani mobilní telefony, ani se nevyužívaly sociální sítě, nebyl internet.
Nyní je to úplně jiné, otevřené zdroje jsou natolik rozšířené, že se různé fotografie objevují všude. To může být pozitivní, důkazních materiálů je více a je z čeho vycházet. Na druhou stranu hrozí nebezpečí, že může dojít k manipulaci s těmito materiály. Například někdo může tvrdit, že záběry z úplně jiné oblasti ukazují dění na Ukrajině.
Od roku 1999 pracovala devět let jako zástupkyně obžaloby Úřadu prokuratury Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Soustředila se na zločiny bosenských Srbů v Autonomní oblasti Krajina v Bosně a Hercegovině, konkrétně v Sanském Mostě.
V současnosti působí jako žalobkyně Nejvyššího státního zastupitelství a jako asistentka národního člena zastupuje Česko v evropské agentuře Eurojust.
Mezinárodní trestní soud vyšetřuje možné zločiny od začátku března. Kdybyste se nyní ocitla na Ukrajině, jak byste jako vyšetřovatelka postupovala v terénu, jaké by byly vaše první kroky?
Vyšetřování na místě je rozhodující, ale nezačíná přímo tam, nejprve je třeba si připravit plán. Pokud bych jela na Ukrajinu, zaměřila bych se vždy na jedno konkrétní místo, o kterém bych již věděla, že je důvodné podezření, že tam došlo ke spáchání trestného činu. Může se jednat o masakr, útok proti civilním objektům a podobně. Musím vidět místo v souvislostech, tedy zda k tomu jednání nedošlo v rámci vojenského objektu nebo jestli ten není v blízkosti, zda se jedná opravdu o civilní zónu.
Je také potřeba zajistit svědky. Ti se nejprve zmapují, abychom se dozvěděli, co viděli, jestli mají fotografie nebo jiné materiály, které by podpořily jejich výpovědi. V případě masových hrobů jsou velmi důležité exhumace a následné ohledání pro zjištění, kdo jsou oběti, co mají na sobě, jakým způsobem a jakými zbraněmi byly zabity. Z toho by se dalo odvodit, kdo vystřelil. K tomu se následně vyjadřují forenzní odborníci. Já byla prokurátorka, přímo jsem nevyšetřovala, ale dávala jsem dohromady důkazní materiály, tak aby podporovaly budoucí obžalobu.
Z vyšetřování v bývalé Jugoslávii vím, že jen v málo případech se pachatelům podařilo nezanechat svědky.
Prokurátor v takovém případě má kontrolu nad průběhem vyšetřování, zadává úkoly, nebo přichází na řadu právě až po sběru důkazů?
Prokurátoři a vyšetřovatelé spolu v takovém případě spolupracují v týmu, alespoň my tak pracovali a stejně postupuje Mezinárodní trestní soud. Věřím tomu, že i v národním vyšetřování tomu tak bude. Prokurátor připraví plán, potřebuje důkazy o tom, že se jedná o válečný zločin a o jaký. Podle toho se usměrňuje zajišťování důkazů, například stanovení, že nějaký civilní objekt nebyl zneužit pro vojenské účely. Prokurátor každý důkaz sám vyhodnocuje a může dávat vyšetřovateli pokyny.
Vyšetřování na místě kontrastuje se zkoumáním záznamů či fotografií ze sociálních sítí. Už jste zmínila, že to má klady i zápory. Kdo se záplavou materiálů na internetu probírá?
V současnosti asi každý, komu se dostanou do rukou, vyšetřování vede nejen Mezinárodní trestní soud, ale i Ukrajina a další evropské státy. Koordinovaný přístup zatím není, ale věřím, že postupně se to zlepší, například právě rozšířením vyšetřovacího týmu o další státy. Ověření autentičnosti materiálů ze sociálních sítí bude velmi složitý a náročný úkol.
Musejí vyšetřovatelé oficiálních orgánů všechna podezření řešit po vlastní ose, nebo se například mohou odvolat na poznatky skupin, které provádějí takzvané open-source investigace, jako je například Bellingcat?
Právě Bellingcat je skutečně významnou organizací, která spolupracuje s mnoha národními i mezinárodními vyšetřovacími orgány. Jejich závěry je možné využít i v národních vyšetřováních. Bude však zřejmě nezbytné je v trestním řízení přibrat jako expertní svědky a bude to vždy soud, který bude hodnotit přípustnost jimi předložených důkazů.
- Vyšetřování OSINT (z anglického Open Source Intelligence) se zabývá zkoumáním informací z veřejně dostupných zdrojů.
- Patří k důležitým aspektům práce tajných služeb či bezpečnostních složek, s rozvojem internetu a sociálních sítí je ale přístupné i laikům.
- Typickým příkladem takového vyšetřování je třeba identifikování vojenské techniky ze záznamů na sociálních sítích či geolokace toho, kde byly dané záznamy pořízeny.
Na vyšetřování válečných zločinů se podílí i unijní agentura Eurojust. Evropská unie by měla rozhodnout o jejím posílení. Má v tuto chvíli Eurojust dostatečné zdroje a prostředky pro vyšetřování velkého válečného konfliktu, jaký se odehrává na Ukrajině?
Eurojust zločiny nevyšetřuje ani je vyšetřovat nemůže, je to agentura Evropské unie pro justiční spolupráci v trestních věcech. Každý EU stát do Eurojustu vysílá své zástupce, kteří koordinují, usnadňují a podporují vnitrostátní vyšetřování související se závažnou trestnou činností s mezinárodním přesahem.
Nyní se připravuje nařízení Evropského parlamentu a Rady EU, kterým se mandát Eurojustu rozšiřuje, pokud jde o shromažďování, uchovávání a analýzu důkazů souvisejících s genocidou, zločiny proti lidskosti a válečnými zločiny. Tuto možnost dosud agentura neměla.
V současnosti Eurojust nemá kapacity toto dělat, ale změna je podporována ze všech stran. Ponese to s sebou i problémy, například na jakém základě se budou zajištěné důkazy sdílet nebo jakým způsobem se budou analyzovat. Aktuálně Eurojust podporuje činnost společného vyšetřovacího týmu zřízeného Litvou, Polskem a Ukrajinou.
Přidá se Česko?
Zmíněné země už oslovily další evropské státy, které vedou trestní řízení, s žádostí, aby přistoupily. Jestli tak Česká republika učiní, k tomu se nemohu vyjádřit, to budeme vědět až po koordinační schůzce na konci května.
Jen málokdy pachatel zahladí stopy
Jedním z dosavadních symbolů ruské invaze se stala Buča, kde po sobě ruská vojska nechala spoušť a skoro by se zdálo, že se ani neobtěžovala po sobě zahladit stopy. Je Buča pro vyšetřovatele silnou zbraní?
Jen málo zločinů lze úplně zahladit. Například v Bosně a Hercegovině se nacházely masové hroby dlouho po skončení tamního konfliktu. V tomto konkrétním případě jsou k dispozici nejen videozáznamy, ale na místo se dostali forenzní odborníci, kteří budou důkazy shromažďovat.
Stopy mohou Rusové zahlazovat například v Mariupolu, který na dlouhou dobu zůstal téměř zcela odstřižen od světa. Ukrajinské úřady mluví o desítkách tisíc mrtvých, používání mobilních krematorií nebo nucených deportacích. Divadlo, které sloužilo jako úkryt pro civilisty, Rusové bombardovali v polovině března. Je možné po takové době shromáždit věrohodné důkazy, které by obstály před soudem?
V okamžiku, kdy se do Mariupolu zvládnou vyšetřovatelé dostat, budou schopni zajistit spoustu důkazů o tom, k čemu tam skutečně došlo. Už nyní existuje množství materiálů, které je třeba vyhodnotit. Svědectví osob, kterým se z města podařilo dostat, budou klíčová.
Z vyšetřování v bývalé Jugoslávii vím, že jen v málo případech se pachatelům podařilo nezanechat svědky.
Překvapuje vás, že ruská armáda po sobě nechává tolik důkazů, zdánlivě bez ohledu na jakékoliv vyšetřování?
Nepřekvapuje. Je to hrozné, ale když si vezmeme jakékoliv jiné konflikty, tak většinou za sebou útočníci zanechávají spoustu stop. Nikdo z nich si nemyslí, že by mohl být souzen. Mohou pociťovat, že budou z něčeho obviněni nebo že na ně svět kouká jako na zločince, to je jedna věc, ale věří, že nikdy nebudou za to, co spáchali, souzeni.
Osobně si myslím, že v případě takovýchto zločinů není souzení v nepřítomnosti vhodné.
Bude podle vás válečné zločiny na Ukrajině soudit Mezinárodní trestní soud, nebo vznikne zvláštní tribunál?
Myslím, že jsme hodně daleko od toho, abychom mohli říct, kdo bude tyto válečné zločiny soudit. Příkladem je opět Trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii, kde vyšetřování trvalo léta. Hlavní pachatelé skončili u tohoto soudu mnoho let po konci války a další byli souzeni národními soudy.
Pochybuji, že vznikne ad hoc tribunál stejného druhu jako byl právě jugoslávský tribunál. Ten vznikl na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN, kde je Ruská federace stálým členem a takový krok bude nepochybně blokovat.
Vznik zvláštního tribunálu tedy pravděpodobný není. Zbývá pak už jen Mezinárodní trestní soud, nebo existuje ještě jiná cesta?
Mohla by se uzavřít smlouva mezi státy, ale moc dobře si to nedovedu představit, protože ad hoc tribunál pro Jugoslávii i další soudy, které takto vznikaly posléze, měly alespoň nějakou váhu. Nevím, jakou váhu by měl soud zřízený jen smlouvou mezi některými státy. Je také otázka, kdo by takový soud financoval, už nyní se musí mimořádně financovat i ICC a peníze na vyšetřování žádá i Ukrajina. Zřízení takového soudu trvá velmi dlouho, to není otázka dnů, je třeba najít odborníky i například budovu, zázemí. V případě ICC to vše už existuje.
Oběti chtějí vidět pachatele, soudit prázdnou lavici není vhodné
Bývalý český soudce ICC Robert Fremr v minulosti upozorňoval, že vysoké množství obžalob končí zproštěním pro nedostatek důkazů. V jakém momentě vyšetřovatelé řeknou, že jich mají dost? A když sledujete zprávy z Ukrajiny, dá se říct, že důkazů je třeba více než v případě jiných nedávných konfliktů?
Důkazů pro takzvané základní zločiny bude dostatek – vraždy, znásilnění, zničené civilní objekty. Nejsložitější je ale najít důkazy, které tyto zločiny propojí s nejvyššími představiteli. Bude třeba prokázat například plán, jehož cílem byly útoky proti civilnímu obyvatelstvu, vraždy, znásilnění a podobně a konkrétní účast odpovědných osob na tomto plánu.
Může tedy u soudu obstát argument, například z úst nějakého důstojníka, že nešlo o rozkaz, nýbrž selhání řadových vojáků?
Pochopitelně se lze u soudu s takovou argumentací setkat. Existuje však odpovědnost nadřízeného. Je poté na prokurátorovi, aby prokázal, že pokud se nadřízený dozvěděl o zločinu svého vojáka, neučinil nic, aby takovému zločinu zabránil, překazil jej nebo spáchání takového zločinu postihl. Mnoho zločinů bylo jugoslávským tribunálem stíháno právě na základě odpovědnosti nadřízeného.
Leží na prokurátorech při souzení válečných zločinů větší břemeno než v případě běžných zločinů? Je laťka nezpochybnitelnosti důkazů nasazena výše?
Břemeno dokazování nese prokurátor jako ve všech jiných případech, ale vyšetřování těchto zločinů podle mezinárodního práva je velmi složité a náročné svým rozsahem, množstvím jednotlivých útoků, obětí a důkazů, které je nutno vyhodnotit.
Liší se soudní řízení, pokud jsou obžalovaní souzeni v nepřítomnosti?
Například už jen samotným faktem, že poškozený nemá možnost pohlédnout obžalovaným do očí. O tom svědkové často hovoří. Osobně si myslím, že v případě takovýchto zločinů není souzení v nepřítomnosti vhodné.
Rovněž například předseda tuzemského Ústavního soudu Pavel Rychetský se nechal slyšet, že je mnohem lepší, když u soudu sedí obžalovaní. Dopadnout pachatele ale bude nepochybně nesmírně obtížné, bylo by tedy lepší soud raději nemít vůbec, než obžalované odsoudit symbolicky v nepřítomnosti?
Je třeba upozornit, že pokud by se věci ujal Mezinárodní trestní soud, tak ten nemá pravomoc vést řízení v nepřítomnosti, tudíž tato otázka je v takovém případě nadbytečná. Něco jiného je národní souzení. Pokud by Ukrajina chtěla vést trestní řízení v nepřítomnosti, vést ho může.
Názoru o symbolickém řízení, kdy se alespoň veřejnost dozví, co se stalo, rozumím, ale nepřipadá mi to vhodné. To je osobní názor, a vycházím například ze zkušenosti z Libanonského tribunálu, kdy to řízení v nepřítomnosti vedeno bylo a výsledek, myslím, není zrovna nejlepší – činnost soudu byla velmi drahá a proces nepřinesl očekávaný výsledek.
Navíc si pamatuji z Jugoslávského tribunálu, že oběti opravdu chtěly vidět odpovědné osoby. Nevím, jak velký efekt by mělo řízení, kdy bude na lavici obžalovaných prázdno. Ale mohu se mýlit.