Southampton – Britské loďstvo se jím chlubilo, představoval dokonalost a chloubu země. Řeč je o parníku Titanic, jemuž v roce 1912 stačily tři hodiny na to, aby se jeho neomylnost definitivně rozplynula. Jeho první plavba ze Southamptonu do New Yorku proběhla bez problémů, o čtyři dny později se ale jižně od kanadského New Foundlandu změnil v obrovské pohřebiště. Ve vlnách Atlantského oceánu tehdy zmizelo více než 1 500 lidí.
Bezmála 270 metrů dlouhý Titanic společnosti White Star Line měl vytvořit soupeře pro parníky konkurentů. Zakázka na stavbu obřího plavidla se svěřila belfastské loděnici Harland & Wolff. Její dělníci se do díla pustili v březnu 1909, pracovali rychle a s neuvěřitelným nasazením. Právě rychlost práce ale mohla ovlivnit její kvalitu. Analýza vzorků z vraku lodi ukázala, že část nýtů obsahovala vysoký podíl nečistot, a byla tudíž méně pevná. Rovněž ocelové pláty trupu mohly kvůli svému chemickému složení v ledové vodě severního Atlantiku zkřehnout a být náchylné k praskání.
Obrovský parník se poprvé položil na vodu dne 31. května 1911. Dalších deset měsíců byla ale práce na jeho stavbě dokončována. Instaloval se zde luxusní interiér kajut první třídy a salonů. Na svou první plavbu se Titanic vydal pod velením kapitána Edwarda Smithe v pravé poledne dne 10. dubna 1912. Moc nechybělo, a cesta by skončila nehodou už na samotném počátku. Po odražení od southhamptonského mola se totiž Titaniku připletla do cesty jiná loď, která se utrhla ze svého kotviště. Kolizi se nicméně podařilo odvrátit, a Titanic mohl vyplout do francouzského Cherbourgu a irského Cobhu pro další pasažéry. Pak už loď s více než 2 200 osobami na palubě zamířila do New Yorku.
Posádka byla před ledovci varována, chtěla ale překonat rekord
Čtvrtý den plavby obdržela posádka několik varování před výskytem ledovců. Její touha překonat rychlostní rekord byla ale bohužel silnější než opatrnost. Krátce před půlnocí ze 14. na 15. dubna se přímo před přídí objevil ledovec. Důstojník ve snaze zabránit střetu s horou ledu čnící z mořské hladiny nechal službu změnit kurz prudce vlevo. Setrvačností hnaný Titanic se i přes maximální vychýlení kormidla „otřel“ pravobokem o kru. Náraz byl sice sotva znatelný, ale pod čarou ponoru povolily nýtované spoje, a dovnitř se začala valit voda. K vytvoření trhliny v lodi možná přispěl i požár, který vypukl v jednom z podpalubních skladišť uhlí nedlouho před vyplutím.
V důsledku srážky s ledovcem bylo zatopeno šest ze 16 oddílů, na něž byla loď rozdělena. Příď lodi se nebezpečně naklonila pod hladinu, a protože vodotěsné příčky nesahaly až k vrchní palubě, mohla se voda přes jejich horní okraj přelévat do sekcí, které ještě nebyly zaplavené. Za necelé tři hodiny se nad Titanikem zavřela hladina. Ledové moře jižně od New Foundlandu se proto stalo hrobem pro více než 1 500 osob. Katastrofu přežilo 711 trosečníků, které vzala na palubu loď Carpathia, jejíž posádka zachytila nouzový signál. Vysoký počet obětí nehody způsobil i nízký počet záchranných člunů. Část úlomků a předmětů z velkolepého plavidla byla vylovena a dodnes slouží jako hmatatelná připomínka příběhu o pýše a pádu zřejmě nejslavnější lodi světa.
Na můstku potápějící se lodi stáli kapitán Edward Smith a někdejší kapitán, dnes admirál Alan West. První velel Titaniku a spolu s ním zmizel v oceánu. Druhý se před třiceti lety zachránil z britské válečné lodi Ardent, kterou u Falkland potopila argentinská letadla. „Byl jsem poslední, kdo loď opustil. Takže vím, jaké to je, být na potápějící se lodi,“ vysvětluje admirál královského námořnictva Alan West.
Za katastrofou těchto rozměrů stálo i málo záchranných člunů
Na takovou situaci se podle Westa nikdy nedá dost dobře připravit. Jenže na Titaniku s ní nepočítal nikdo. Kapitán Smith sice reagoval rychle, vykouzlit další záchranné čluny ale nemohl. „Byla to katastrofa. Předpokládám, že měl potíže hned zjistit, co se přesně stalo. Musel ho šokovat obrovský rozměr celé situace,“ říká West o Smithovi.
Ani dnes není mnoho hodnověrných svědectví o činnosti 62letého kapitána poté, co pověřil své podřízené evakuací lodi. I jeho legendární poslední rozkaz „Buďte Britové“ je nejspíš opravdu jen legenda. Některé výpovědi ho obviňují z bezradnosti, ale žádná ze zbabělosti. „Jsem si jist, že kapitán Smith zůstal na můstku. Cítil zodpovědnost za lidi na palubě. Věděl, že tam je jeho místo až do chvíle, kdy se jeho loď potopila,“ dodává West.
Vrak ležící na dně Atlantiku podle vědců ale dlouho nevydrží. Jeho zbytky totiž likvidují bakterie, rozklad materiálu se tak zrychluje. Ode dneška je vrak pod ochranou UNESCO.
Na místě katastrofy se vzpomínalo
Přesně sto let po havárii Titaniku se na místě jeho potopení v severním Atlantiku konala v noci na dnešek vzpomínková bohoslužba. Minutou ticha, modlitbami a hlubokým hlasem lodní píšťaly pasažéři lodí Balmoral a Journey, které na místo připluly z anglického Southamptonu a amerického New Yorku, uctili památku obětí. Akce byla zarámována dvěma hlavními okamžiky - nárazem Titaniku do ledovce ve 23.40 místního času (4.40 SELČ) a potopením lodi v 2.20 místního času (7.20 SELČ) - mezi nimiž se rozhodovalo o životech lidí na vlnách ledového Altantiku.
Poslední hodiny plavby luxusního parníku ale mohli prožívat téměř na vlastní kůži při rekonstrukci nejen cestující na palubách. Vývoj dění na Titaniku bylo možné sledovat minutu po minutě také například na sociální síti Twitter: „Nádherné ráno, abychom si mohli vychutnat další fantastickou snídani.“ Později přicházely spíše znepokojivé zprávy jako: „Víme jen to, že jsme narazili do ledovce, škody nejsou známy.“ A ještě o něco později: „Moře je plné křičících lidí a těl - nepředstavitelný pohled“.
