Do jaké míry mění válka na Ukrajině fungování světa? Jak může změnit vztahy mezi velmocemi a proč Rusové mluví o změně světového řádu? Na tyto a další otázky hledali odpovědi v pořadu Devadesátka ČT24 političtí geografové Michael Romancov a Vladimír Baar.
Putin chce invazí ukázat, že je Rusko světovou mocností, shodují se političtí geografové
48 minut
90’ ČT24: 2022: Sféry vlivu světových velmocí
Vladimir Putin před válkou tvrdil, že se na Ukrajinu zaútočit nechystá, později se nechal slyšet, že byl konflikt nevyhnutelný. Romancov si myslí, že jsme pořád neslyšeli skutečný důvod toho, proč Rusové rozpoutali válku. Geograf nevěří, že důvody, které Kreml uvádí, jsou pravdivé. Má za to, že Putinovy důvody jsou politické a můžeme o nich pouze spekulovat, protože nevíme, co se v Kremlu skutečně děje.
Dle Romancova také nevíme, zda Putinovi vadí europeizace Ukrajiny, či to, že Ukrajina není podřízena jeho kontrole a není ochotná táhnout s Ruskem za jeden provaz. Možná se Putin domníval, že válkou dá najevo, že se Rusko stále snaží ponechat si svou výlučnou sféru vlivu.
Baar si myslí, že jedním z Putinova důvodu k invazi je ukázat světu, že Rusko je světovou mocností. Byť ruský vládce mluví i o tom, že chce, aby se multipolarizovat svět, v zásadě ho chce spíše tripolarizovat. Uznává vliv USA, smířil se s vlivem Číny a chce dokázat, že je dostatečně silný. Ve střední Asii začíná tahat za kratší konec, a tak si to chce vynahradit na Ukrajině.
Zda mohl nebo měl Západ udělat něco jinak směrem k Rusku, aby k tomuto konfliktu nedošlo, odpovídá Romancov takto: Putin nemusel zaútočit na Ukrajinu, kdybychom mu ji dali, kdyby ze Západu znělo, ať si ji vezme a nikdo se za ni nepostavil. Je to v podstatě něco, o co Putin usiloval. Jeden z největších neúspěchů Putina je to, že nenašel na Západě partnera, který by mu v tom vyhověl, myslí si Romancov. Domníval se, že tímto partnerem bude Donald Trump. Upozornil, že svět mohl přijít s tvrdší reakcí po anexi Krymu. Putin totiž Ukrajinu nenapadl až nyní, ale už před osmi lety, připomněl.
Zničení Ukrajiny
Baar si myslí, že chování ruské vlády a její politika, která směřuje vůči jinému národu, potlačuje jeho ambice a dělá z něj někoho, kdo je určen k likvidaci, se dostává na stejnou úroveň, na jaké byl Adolf Hitler. „Putin se dostal na platformu nacismu a nyní z toho obviňuje někoho jiného. Takové skupinky, které mají blízko k nacismu, má mnoho zemí, takové mají i v Rusku. Tento režim, co je v Rusku, je fašistický, už i s prvky nacismu, nestydím se to říct,“ řekl.
Ruského prezidenta Vladimira Putina a jím rozpoutaný konflikt na Ukrajině podporuje podle dvou čerstvých průzkumů více než 80 procent Rusů. Dle Romancova v tom hraje podstatnou roli propaganda. Více než 70 % obyvatel Ruské federace pravděpodobně nikdy nevycestovala za hranice. Nikdy nebyli ani v Bělorusku nebo v Kazachstánu, mají tedy velmi omezenou osobní zkušenost s tím, jak to vypadá někde jinde. Navíc 75–78 % obyvatel má jako jediný zdroj veškerých informací vysílání jednoho z pěti státních kanálů, které všechny vysílají oficiální interpretaci dění.
„Tomu jsou Rusové vystaveni už velmi dlouho. Tomuhle bych přičítal nejvýznamnější podíl na tom, že má Putin takovou podporu. V Rusku nikdy nebyla žádná zkušenost s dlouhodobě otevřeným, kriticky nastaveným veřejným prostorem. Nikdy tam neexistovala opozice, která by byla schopná bez konfliktu s vládní mocí artikulovat svá témata a případně nahradit vládu,“ řekl.
Studená válka neskončila
Podle některých expertů takzvaná studená válka nikdy neskončila. Během ní byl svět rozdělen na země pod americkým vlivem a na ty pod vlivem Sovětského svazu. Tyto mocenské vztahy se začaly formovat po druhé světové válce. Sovětský svaz vytvořil blok ze států východní a střední Evropy, které se seskupily do Rady vzájemné hospodářské pomoci. Spojené státy zase vyhlásily Marshallův plán, který sdružil státy západní Evropy. Začala tím éra vysokého mezinárodně-politického napětí, které se uvolnilo rozpadem Sovětského svazu v roce 1991.
Zbigniew Brzezinski v knize Velká šachovnice napsal: „Poslední dekáda dvacátého století znamenala tektonický zlom ve světovém dění. Poprvé v dějinách se neeurasijská mocnost stala arbitrem eurasijských mocenských vztahů a navíc nejdůležitější světovou silou. Porážka a rozpad Sovětského svazu byly posledním krokem rychlého nástupu Spojených států do role jediné a první skutečně globální velmoci.“
Baar se nicméně domnívá, že unipolární pozice USA je spíše minulostí. „Stále jsou USA nejsilnější vojenskou mocností, ale výrazně jim ubraly na prestiži nedotažené akce v Afghánistánu i Iráku. USA ale nejsou samy, je to blok v rámci NATO, který je nesmírně silný a vůči němuž je Rusko trpaslík,“ řekl.
Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov nedávno řekl, že: „Současná krize je osudovým okamžikem, epochálním okamžikem moderní historie, protože odráží bitvu v jejím nejširším slova smyslu o to, jak bude vypadat světový řád.“
Podle Romancova by světový řád v představách Ruska měl vypadat tak, že kterákoliv země na světě, včetně Číny a USA, pokud se rozhodnou něco dělat, tak nejprve přijedou do Moskvy se zeptat, zda to dělat mohou.
Válku tohoto rozsahu jsme ve světě dlouho neměli, přesto si ale nemyslí, že by byla rozsahem srovnatelná s první či druhou světovou válkou.
