„Mladá dívka se mě zeptala: ,Jak dlouho to trvá?‘ Oni už věděli… Odpověděl jsem, že asi 10 minut.“ Podobné svědectví o hrůzně efektivní likvidaci lidí v Treblince už nikdo nahlas nevydá. Samuela Willenberga tam smrt provázela dennodenně, jeho samotného dostihla až před několika dny – jako posledního zázračně zachráněného. Několik střípků mrazivých vzpomínek skládal před třemi lety v exkluzivním rozhovoru s Josefem Pazderkou.
Willenberg sám měl obrovské štěstí. Nacisté ho vybrali na pomocné práce, a proto jako jeden z mála nemířil od nástupiště rovnou na smrt. Měl za úkol třídit šaty po mrtvých – mezi nimi brzy narazil na oblečení svých sester. „Bylo jasně zelené, hned jsem ho poznal…,“ říká Willenberg. V tu chvíli pochopil, že obě jeho dvě sestry už nejsou mezi živými.
- Z tábora unikl během povstání v srpnu 1943. Po válce jako první detailně popsal a nakreslil hrůznou mašinérii Treblinky.
Treblinka patřila k trojici vyhlazovacích táborů, které vznikly v rámci operace Reinhard. Původně se do roku 1941 jednalo o pracovní tábor, ale již v červenci 1942 byl založen vyhlazovací tábor, tzv. Treblinka II, zde bylo prováděno systematické vyhlazování, především polských Židů.
V srpnu 1943 se vězni z obslužného tábora vzbouřili a zapálili baráky. Pobili sice několik strážných, utéci a přežít do konce války se ale podařilo jen několika desítkám z nich. Tábor fungoval ještě chvíli poté, nicméně Němci se brzy snažili zamést stopy. Areál začali likvidovat, postupně jeho prostor zaorávali a před příchodem východní fronty spálili budovy, které se v něm nacházely.
Odhady počtu zavražděných se velmi liší, nejčastěji bývá udáváno 730 až 900 tisíc mrtvých. Treblinka má ale hrůzné prvenství. Přežili totiž pouze uprchlí vězni. Vzhledem k relativně krátké době provozu (červenec 1942 – srpen 1943) a počtu obětí Treblinka drží děsivý rekord v počtu zavražděných na jednom místě v celé historii lidstva.
