Podle zprávy madridské nevládní organizace Prisoners Defenders je na Kubě nuceno pracovat na výrobě doutníků a dřevěného uhlí určených pro export nejméně šedesát tisíc vězňů. Ti pracují za minimální či žádnou odměnu, často v nelidských podmínkách a pod hrozbou násilí, upozornil deník The Guardian.
Zpráva Prisoners Defenders popisuje „národní a institucionalizovaný systém nucené práce“ ve věznicích po celém ostrově. V rámci tohoto systému jsou trestanci nuceni vyrábět proslulé kubánské doutníky a dřevěné uhlí, které často míří i na evropské trhy. Organizace z těchto praktik viní kubánskou vládu, která se tak snaží podpořit export.
Vyšetřování těchto praktik začalo poté, co zvláštní zpravodaj OSN pro otázky otroctví Tomoja Obokata v loňské zprávě pro Radu OSN pro lidská práva upozornil na problematiku nucené práce vězňů, píše britský deník.
Mezi dubnem a srpnem 2025 tak provedli výzkumníci z Prisoners Defenders rozhovory s třiapadesáti vězni podrobenými nápravné práci ze čtyřiceti kubánských věznic. Respondenti byli vybráni náhodným způsobem z celkové populace asi 90 tisíc vězňů a 37 tisíc osob ve volnějším režimu. Kromě toho výzkumníci provedli na šedesát dodatečných rozhovorů, přičemž všechna zjištění byla externě ověřena Institutem pro výzkum politiky v oblasti trestní justice (ICPR) při Birkbeck University v Londýně.
Všichni dotazovaní uvedli, že byli nuceni pracovat „pod nátlakem, hrozbami, násilím či výhrůžkou odvety“. Devadesát osm procent nemělo potřebné nástroje ani školení, čtyřicet pět procent respondentů pak zažilo fyzické násilí.
Nucená práce je podle definice Mezinárodní organizace práce (ILO) „veškerá práce nebo služba, která je vyžadována od jakékoli osoby pod hrozbou trestu a pro kterou se tato osoba nenabídla dobrovolně“.
Zdroj: Evropská rada
Bez přestávky a reálné mzdy
K nucené výrobě kubánských doutníků dochází například ve věznici Quivicán v provincii Mayabeque, kde se nachází továrna Tabacuba, jejíž výrobky jsou určené přímo na export. V zařízení pracuje čtyřicet vězňů a dva odborníci na tabák, kteří učí trestance základům ruční výroby tabákových produktů.
Vězni zde pracují od pondělí do soboty od půl sedmé do 21. až 22. hodiny. Ve směnách nemají nárok na přestávku ani svačinu. Zatímco dva odborní pracovníci si vydělají až čtyřicet tisíc pesos (asi dva tisíce korun), vězni mají dostávat tři tisíce pesos (150 korun měsíčně).
Tento výdělek je však často pouze teoretický, protože peníze mají být převáděny rodinám vězňů. Ty ale často dostávají nižší nebo žádnou částku. Navíc je výplata podmíněna stanovenými výrobními cíli, které se pohybují od padesáti do sto třiceti kusů doutníků za den na jednoho vězně. Do kvóty se započítávají pouze doutníky, které splňují „exportní kvalitu“.
Navíc jsou trestanci pokaždé, když opustí pracoviště, prohledáváni strážci. I nejmenší kousek tabákového listu u nich nalezený pak znamená bití, urážky, kruté kázeňské tresty a ztrátu „práce“, tedy návrat do uzavřeného režimu s nejpřísnějšími podmínkami.
„Nikdy jsem nepodepsal žádnou smlouvu. Bylo mi řečeno, že pokud nebudu pracovat, týdny neuvidím slunce – že buď budu makat, nebo skončím v kobce,“ popsal jeden z vězňů své rozhodnutí pracovat v nucených podmínkách.
K nucené práci dochází nejméně v sedmi věznicích
Celkově vyšetřování potvrzuje, že k nucené výrobě doutníků dochází nejméně v sedmi kubánských káznicích. Ročně se díky tomu vyrobí asi 11,7 milionu doutníků, což představuje přibližně 7,5 procenta celkové národní produkce, uvádějí výzkumníci.
Je však problematické určit, jaký podíl exportovaných doutníků pochází přímo z nucené práce, protože trestanci je vyrábějí bez jasného označení. Prezident neziskové organizace Javier Larronda podle deníku The Guardian uvedl, že je těžké zjistit, pod jakými konkrétními značkami se tyto tabákové produkty dostávají ke spotřebitelům.
Organizace však tvrdí, že výroba určená pro globální trh zahrnuje „všechny nejznámější a nejuznávanější značky doutníků“ – například Cohibu, kterou kouřil i revolucionář a dlouholetý kubánský vůdce Fidel Castro.
Nucená práce se má týkat také značky Mareva, jejíž produkty jsou spolu s Cohibou vyráběny ve věznici Boniato. Podle výzkumníků je logické předpokládat, že touto praxí mohou být zasaženy všechny nebo většina kubánských značek doutníků.
„Můžeme pít jen špinavou vodu z koryta“
Vězni na Kubě se podílejí také na výrobě dřevěného uhlí, které je rovněž převážně určeno na export. Podle dostupných dat Kuba v roce 2023 vyvezla uhlí v hodnotě 61,8 milionu dolarů (asi 1,27 miliardy korun), což karibský ostrov řadí na deváté místo mezi exportéry této komodity ve světě. Do produkce byly zapojeny desítky tisíc „běžných“ i několik politických vězňů, píše Prison Defenders.
Hlavními destinacemi pro kubánské uhlí jsou Španělsko, Portugalsko, Řecko, Itálie a Turecko. Přestože bývá uhlí označováno jako „ekologické“, zpráva Prisoners Defenders upozorňuje, že je vyráběno „ve stavu absolutního moderního otroctví“.
Pracovní podmínky vězňů jsou podle výpovědí extrémně tvrdé. „Abychom vyrobili uhlí, spíme na poli, bez postelí, bez střechy. Musíme si sami stavět provizorní chýše a je nám dovoleno spát jen na balících slámy. Matraci mít nesmíme. Můžeme pít jen špinavou vodu z koryta, odkud pijí krávy na blízké farmě,“ popsal jeden z respondentů.
Organizace Prisoners Defenders dále uvedla, že kubánská vláda „musí být za tyto zločiny pohnána k odpovědnosti“, a zároveň vyzvala k otevření vězeňského systému ostrova nezávislým mezinárodním misím a k zákazu obchodu s produkty vzniklými nucenou prací. „Kubánské věznice nejsou rehabilitačními zařízeními, ale prostory trestu, kontroly a vykořisťování. Jejich strukturální přeměna je dluhem lidské důstojnosti,“ apeluje zpráva.
