Tokio - Japonský premiér Naoto Kan označil páteční zemětřesení a následnou vlnu tsunami, které postihly severovýchod země, za největší katastrofu od druhé světové války. Dnes se z katastrofy Japonsko vzpamatovává již třetím dnem, tisíce lidí zemřelo a další tisíce se pohřešují. Pomineme-li sílu otřesů (devátý stupeň Richterovy škály) a rozsah škod, nejedná se přitom v Japonsku o nečekaný jev. Země totiž leží na spojnici několika tektonických desek a každoročně je zde zaznamenána asi pětina ze všech světových zemětřesení o síle šesti a více stupňů Richterovy stupnice.
Páteční zemětřesení vstoupilo do světové historie jako páté nejsilnější a v Japonsku se jednalo o největší otřesy za posledních 140 let. V uplynulých 100 letech zemi zasáhlo nejničivější zemětřesení v září 1923, kdy otřesy v okolí měst Jokohama a Tokio o síle 7,9 stupně Richterovy škály a následné záplavy pohřbily 143 000 lidí a podle neoficiálních zpráv si katastrofa vyžádala 300 000 obětí.
Sílu zemětřesení potvrdila i Americká geologická služba (USGS), když uvedla, že Honšú se posunul v důsledku otřesu o 2,4 metru. Jedná se přitom o největší ostrov japonského souostroví, který s plochou 230 500 kilometrů čtvereční odpovídá rozloze Velké Británie. Podle italského Národního institutu pro geofyziku a vulkanologii se posunula o 25 centimetrů i zemská osa.
Japonský premiér Naoto Kan:
„Páteční zemětřesení, tsunami a situace v elektrárně Fukušima, to je nejtěžší krize, jakou Japonsko zažilo za 65 let od 2. světové války.“
Na vině je nešťastná geografická lokalita, v níž Japonsko leží. Souostroví se totiž rozkládá na místě, kde se dotýkají tři zemské (též litosférické) desky: euroasijská, filipínská a severoamerická, která se nedaleko dotýká i desky pacifické. Společně (s několika dalšími) vytvářejí horní vrstvu zemské kůry. Neustálý pohyb těchto desek, jež do sebe vzájemně narážejí či se pod sebe podsouvají, na povrchu vyvolává výraznou tektonickou aktivitu, která se projevuje nejen intenzivní sopečnou činností, ale i otřesy. Právě jeden z nich vyvolal mohutnou vlnu tsunami, jež zpustošila prefektury Mijagi a Fukušima.
Stejný scénář jako v Indonésii
Neustálý pohyb litosférických desek, tentokrát australské a eurasijské, stál i za přírodní katastrofou z 26. prosince 2004. Otřesy o síle 9,15 stupně Richterovy škály s epicentrem u indonéského ostrova Sumatra tehdy vyvolaly mohutné vlny tsunami, které zpustošily pobřeží států jihovýchodní Asie, prohnaly se Indickým oceánem a citelné byly až u afrického pobřeží. Jedna z největších přírodních katastrof v historii lidstva si vyžádala asi 228 000 obětí, včetně osmi Čechů.
Vzpomínky na Kóbe
V aktuální paměti Japonců bylo až do pátku nejničivějším zemětřesením to ze 17. ledna 1995. Otřesy na hlavním ostrově Honšú v okolí města Kóbe dosáhlo síly 7,2 stupně Richterovy škály a zabilo nejméně 6 500 osob. Otřesy zničily infrastrukturu, poničeno bylo 41 000 budov, škody dosáhly 60 miliard dolarů. Poslední silné zemětřesení zaznamenalo Japonsko před třemi lety. Se sílou 7,2 stupně si otřesy z 14. června 2008 vyžádaly na severu Japonska nejméně šest mrtvých a přes dvě stovky zraněných.
Bez nadsázky se tedy dá říct, že otřesy půdy jsou přirozenou součástí japonského života a spolu s tsunami i jedním z aspektů japonské kultury. Jsou to právě japonští architekti a stavitelé, kdo světu přináší stále nové technologie vzdorující otřesům a děti jsou na podobné situace připravovány již od školky. Není náhodou, že samotné slovo tsunami popisující vzedmutou mořskou vlnu dopadající na pobřeží pochází z japonštiny: „tsu“ jako přístav a „nami“ jako vlna.
