Petrohrad – Turisty nejvyhledávanější cíl v Rusku a nejsevernější město s více než milionem obyvatel láká nejen svou atmosférou někdejšího carského sídla, ale i vodními kanály a řekou Něvou se 40 ostrovy a 300 mosty. Kdo nenavštíví Ermitáž, jako by v Petrohradě ani nebyl. Za návštěvu ale určitě stojí i Zimní palác, Petropavlovská pevnost a také bulváry, třeba ten Něvský, po kterém se procházel už Puškin.
Založení města provází legenda o mladém carovi, který v močálech, nedaleko odkud se široká Něva vlévá do Finského zálivu, položil na sebe ve tvaru kříže dva drny a prohlásil: „Tady bude město!“, sám pak vlastníma rukama postavil dřevěný domek, a tak začaly se psát první kapitoly historie města. Tím carem byl Petr I., tehdy, v roce 1703, ani ne jedenatřicetiletý.
„Benátky východu“ vydobyl car z bažiny
Jako příští centrum města si car vybral Zaječí ostrov, který řeku rozděluje na dvě ramena, Malou a Velkou Něvu. Petropavlovská pevnost se stala základem města, vyrostl tu i první chrám ve městě, zasvěcený svatým Petrovi a Pavlovi, ve kterém jsou pohřbeni členové carských rodin za celou dlouhou historii Ruska.
Car chtěl, aby se Petrohrad podobal městům v západní Evropě. V okolí nebyly kameny, jen dřevo, ale car našel způsob, jak stavbě pomoci. Za vjezd do města bylo nutné zaplatit daň, každý nově příchozí musel přivézt kameny i stavební materiál. Z původních domků a chýší tak vyrostlo v močálech a bažinách město, které se stalo oknem Ruska do Evropy.
Ještě v první polovině 19. století přitom město připomínalo jedno velké staveniště. Stavěly se především paláce. Jedním z nejluxusnějších na tehdejší dobu byl ten, jehož majitelem byl hrabě Alexandr Sergejevič Stroganov, známý jako autor chutného pokrmu.
Petrohradská NEJ – katedrála pro 14 tisíc věřících i čtyřkilometrový bulvár
Nad všemi petrohradskými střechami ční od poloviny 19. století chrám svatého Izáka, hlavní chrám bývalého carského Ruska, symbol velikosti a pýchy impéria po vítězství v napoleonských válkách. 101 metrů vysokou dominantou města se stal chrám, jehož kupole byla pokryta sto kilogramy zlata, hned poté, co byl postaven. Je to jedna z největších katedrál na světě, do níž se vejde 14 tisíc lidí. Hlavní stěně dominuje uralský nazelenalý malachit spolu s modrým lazuritem, interiér zdobí 16 druhů mramoru.
Kvůli bažinám, na nichž chrám stojí, muselo být do země vbito deset a půl tisíce šestimetrových kůlů, jen to trvalo pět let, teprve pak se začalo stavět. Na stavbě se za 40 let vystřídalo 400 tisíc dělníků, každý čtvrtý na ní zahynul.
Nejznámější ulicí města je čtyři kilometry dlouhý Něvský prospekt, tolik opěvovaný v dílech ruských klasiků. Ulice je stará jako město samo a na začátku 20. století se stala jedním z nejvelkolepějších evropských bulvárů s jednou z prvních koněspřežných tramvají v Evropě. Dnes je to rušná nákupní třída, centrum zábavy, a to i té pouliční.
A největší obrazárnou na světě je zase petrohradská Ermitáž se svými třemi miliony uměleckých děl. Kdybyste si chtěli prohlédnout všech 1 057 sálů, strávili byste tu doslova týdny. Kdo chce navštívit všechny sály, musí ujít téměř dvacet kilometrů. Součástí Ermitáže je i Zimní palác, sídlo ruských carů, nebo třeba místo, kde začala říjnová revoluce.
České stopy v Petrohradu
Většina návštěvníků Petrohradu si město a řeku Něvu spojuje s křižníkem Aurora, kotví tu přitom i další, neméně slavná loď, ledoborec Krasin. Do historie se zapsal v roce 1928, kdy se stal poslední záchranou pro posádku vzducholodi Italia, která ztroskotala cestou k severnímu pólu a na jejíž palubě byl i český fyzik a vzduchoplavec František Běhounek.
Z děla Aurory, vyřazeného křižníku z rusko-japonské války, vypálila její posádka v noci 25. října slepou střelu, která se stala se symbolem začátku Říjnové revoluce. Za druhé světové války Rusové křižník potopili, aby ho ochránili před německými bombami, loď se ale podařilo zrekonstruovat a dnes uvnitř sídlí muzeum.
Už 230 let je Mariinské divadlo centrem ruské opery a baletu, s jeho jevištěm jsou spojeny premiéry světoznámých ruských oper, ale i baletních představení, jako například Čajkovského Labutího jezera. Padesát let v Mariinském divadle strávil český dirigent a hudební skladatel Eduard Nápravník. Petrohradští o něm dodnes mluví jako o vůbec nejslavnějším dirigentovi carské opery. Nastudoval 80 premiér, jeho důvěrným přítelem byl Čajkovskij ,a dokonce získal i šlechtický titul.
