Najít obuvníka, který opraví podpatek nebo odlepenou podrážku, bude podle obuvnické asociace čím dál těžší. Opravny obuvi totiž provozují často starší lidé, kteří mají své dílny už několik desítek let. Práce je ale málo a mladí ji dělat nechtějí. Až do loňského roku se navíc toto řemeslo ani neměli kde naučit.
František Svoboda má v Břeclavi obuvnickou dílnu už třicet let. Opravuje podpatky, slepuje podrážky a zašívá zipy. „Teď momentálně to na uživení není, kdybych měl rodinu a měl bych ji uživit, tak to určitě dělat nebudu,“ říká.
Když začínal, zakázek měl plnou dílnu, poslední roky mu sem ale přijde sotva šest lidí za den. Tereza Dlouhá si přišla roztáhnout boty na páteční ples. „Už jsem tu byla, ale často si boty opravovat nechodím. Tak jednou za rok,“ řekla zákaznice. A podobně to mají podle obuvníka i jiní zákazníci.
Lidé si raději koupí nové boty
Někteří z nich si dokonce opravené boty ani nevyzvednou. „Třeba tady ty boty tu mám skoro dva roky. Paní říkala, že nemá tolik peněz, že si pro ně přijde, a už nepřišla,“ postěžoval si opravář obuvi. Lidé si často raději koupí nové boty, než by zaplatili například sto dvacet korun za opravu podpatku nebo tři sta korun za výměnu zipu.
Dokud to ale Františku Svobodovi zdraví dovolí, svou dílnu povede dál. Náhradníka za sebe nemá, sehnat ho je totiž téměř nereálné. Podle obuvnické a kožedělné asociace mladí obuvníci jednoduše nejsou. Řemeslo se totiž posledních třináct let nikde neučilo.
Do nově otevřeného oboru se přihlásilo jen šest studentů
Až loni tento obor opět zavedla střední škola ve Zlíně. „Věřím, že jsme na dobrém začátku a do budoucna ty mladé odborníky zase vychováme,“ řekl zástupce pro odborný výcvik Střední školy obchodně technické ve Zlíně Václav Talaš.
Chvíli to ale ještě nejspíš potrvá, v prvním ročníku je jen šest žáků. A na další rok se hlásí jen tři. Většina současných studentů navíc svou budoucí kariéru v opravárenství nevidí. „Asi si sednu za šicí stroj nebo do nějaké firmy,“ řekla studentka obuvnictví Eva Hrabicová.
