Písek – Prácheňské muzeum v Písku ukrývá nejstarší snímek, který vznikl tak, že jeho autor zachytil sám sebe. Fotograf Lobethal, jehož křestní jméno není známo, navíc snímek vytvořil pomocí staré techniky daguerrotypie. Je proto pečlivě uložen v trezoru a vyžaduje zvláštní zacházení, aby se zabránilo postupnému blednutí. Příběh 165 let starého obrázku je navíc obestřen řadou záhad, jež se dodnes nepodařilo objasnit.
Prácheňské muzeum je na svůj exponát patřičně hrdé. „Máme na 160 tisíc sbírkových předmětů, ale malá daguerrotypie fotografa Lobethala patří k těm nejcennějším,“ tvrdí ředitel Jiří Prášek. I když se vědci ještě neshodli, jestli se Lobethal fotil sám proti zrcadlu, nebo ho udělal jinak, stále platí, že se jedná o nejstarší nebo první pořízený autoportrét fotografa, uvedl historik muzea Jan Kotalík.
Do muzea v jihočeském Písku se takto unikátní snímek dostal díky stavbě Orlické přehrady. Když se obří vodní dílo v 50. letech minulého století budovalo, památkáři chtěli zachovat historicky cenný most, který tehdy vedl přes Vltavu. „Řetězový most byl rozebrán a byla nalezena schránka, která obsahovala různé dokumenty a různé cennosti,“ vypráví Kotalík. Most byl nakonec přemístěn na jiné místo a znovu postaven v obci Stádlec – nyní vede přes řeku Lužnici.
Kolem snímku je jedna záhada vedle druhé
Dodnes však nikdo nedokázal vysvětlit, jak se do schránky snímek dostal. Neví se, zda jej tam uložil fotograf osobně či jeho snímky vybral jako tehdejší novinku někdo jiný. „Vzhledem k tomu, že Lobethal cestoval po českých zemích, tak tam možná vložil doklad své činnosti,“ uvažuje o možné cestě daguerrotypie z pražského ateliéru až pod most Kotalík.
Své tajemství každopádně má i samotná schránka. Když ji při rozebírání mostu našli, byla poškozená. Zřejmě ji někdo vykradl. Tehdy bylo zvykem do podobných schránek schovávat pro příští generace i dobové peníze - ty v ní ovšem chyběly. „Předpokládáme, že zedníci nebo kameníci, kteří schránku zazdívali, ji zase vyndali a vypáčili, odnesli si peníze, a to ostatní tam zůstalo,“ myslí si Prášek. V naprosto nevyhovujících podmínkách vydržela vzácná daguerrotypie celých 113 let.
Originál snímku v depozitáři zůstane uložen v trezoru. „Musí být na kontrolovaném místě z hlediska klimatických podmínek. Omezená vlhkost, omezená teplota i redukované světelné podmínky,“ vypočítává Jan Kotalík přísná opatření, která musí muzeum splnit, aby se mu podařilo někdejší zázrak moderní doby zachovat co nejdéle. Největší nevýhodou podobných snímků totiž je, že jejich obsah z destiček postupně mizí. Na rozdíl od pozdějších fotografií nemají negativ a nedají se tedy už nikdy ničím nahradit.
