Tramvaje v sobě mají půvab dobrovolné cely. Když do ní vstoupím s pocitem, že lístek mě sice vyjde o trochu dráž než benzín, ale že udělám něco pro životní prostředí, nikdy nevím, na koho narazím - jsem odsouzen minimálně k jedné stanici v uzavřeném prostoru s podobně uvědomělými oběťmi globálního tažení proti teplu; přestože můj dvorní dodavatel vína z Bílých Karpat říká, že především červeným odrůdám pár stupňů navíc jen prospívá.
Spolucestující mě vždy utvrdí v tom, co se jinak z pohodlnosti bráním poznat sám na sobě: že svět je pestrý až křiklavý, že kladné úmysly mohou vést k bolesti a naopak i zlé skutky mimoděčně vyloudit dobro. Například obyčejný smeták. Žena, která s ním nastoupila u Podolské vodárny, mohla být právě tak bohyní úklidu, jako striptérka u tyče. Násada moderního nástroje byla žlutá, nahoře s kovově zbarveným očkem, odlehčená patrně kosmickými technologiemi, a proto šířkou až marnivě robustní. Aby se lépe držela, či se kolem ní lépe tančilo. Umělecká svoboda provedení volala po svobodném použití.
Nebo kniha. Začtený mladík, vážně obracející list za listem hned vedle tanečnice, něžně držel dvojjazyčné vydání Saroyanova Tracyho tygra (takže těžko říci, komu kočkovitá šelma vlastně patří - mladíkovi z tramvaje, Tracymu z titulu, Saroyanovi z New Yorku nebo někomu, komu patřil Williamsám…?). A mohl číst originální verzi, překlad, nebo řádku anglicky a řádku česky, a tak probouzet novou melodii textu. Literární svoboda volala po svobodném výkladu.
Začínal jsem litovat, že tak inspirativní společenství opustím již na Palackého náměstí. Naštěstí ale na Výtoni přibyl do oreklameného doutníku na kolejích muž, jehož ponurý výraz by neomluvilo ani to, kdyby byl revizorem-mstitelem (v dětství vypískaným černým pasažérem s psychikou nalomenou směrem k odplatě na druhých). V ruce nedržel ani nákup ani nic ke čtení a oblečen byl tak nezajímavě, že nahotou by sotva tolik popuzoval. Měl jsem stejný pocit, jako když mi během reklam nevděčné děti přepnou film a já si nevšimnu, že pak sleduji jiný - nevím, co se stalo, ale atmosféra i hlavní hrdinové jsou jiní. Dlužno dodat, že já své děti vzdor odlišným věkovým kategoriím a jejich motivacím za takové záludnosti vždy netrestám; už mnohokrát tak do nudného příběhu vnesly nečekaný zvrat a připravily mi téměř buňuelovský zážitek. Poslední příchozí do naší cely ale patřil jistě k těm, kteří bezdůvodně dítěti vrazí po příchodu domů pár facek a mají pocit, že tím přispěli minimálně k jeho výchově a osobnímu dobru, ne-li k míru ve světě. Cesta začala být nesnesitelně dlouhá. Protivná.
Pak náhle tramvaj prudce zabrzdila. Statisticky vzato je na úseku mezi železničním mostem a sousoším hlasů dějin a génia historie událost typu únos či srážka s meteorem vyloučena. Následky přesto nebyly méně dramatické. Čtenář maně máchl rukou původně obracející stranu (od oka tak 23) po tyči, která měla zastavit nepříznivý efekt setrvačnosti. S neomylností profesionálního uklízeče ovšem uchopil násadu smetáku, která barvou téměř splývala s vnitřní konstrukcí tramvaje. Domnělá tanečnice prudký útok na soukromý majetek v prostoru, kam s ním nebylo kam utéci, zjevně nečekala, nebo se o něj nechtěla tahat. Ani zlatá Bára Špotáková, ta skvělá dcera národa knížete Břetislava, již by Kosmas neváhal nazvat českou achillkou (žít dnes, možná „ruskou achillovkou“ - humor!), by se nemusela stydět za nápřah, jenž měl být patrně poslední - ať už vědomou, či pudovou - snahou mladého milovníka literatury zabránit pádu. Ke světovému rekordu nedošlo, myslím, jen proto, že se oštěpu, náhle procitnuvšímu v těle žlutého smetáku, do cesty připletl zmiňovaný podzimní melancholik. Kdyby si četl, padl by také a zásahu se vyhnul. Kdyby měl rovněž alespoň smeták, mohl se bránit. Kdyby se nekabonil, bylo by mi ho líto. Nebo alespoň jeho ramene, kam se skrz očko kovové barvy napřela energie vší brzdivší tramvaje. Nehoda se obešla bez krve, ale jedno bylo jasné: tahle paže dnes nikomu určitě nenafackuje. Bezvládí místo bezpráví.
Nevím, jak drama dopadlo: zda přijela policie a zatkla mladíka za krádež smetáku, nebo ženu za nedovolené nošení zbraně, nebo muže za nevhodné chování a sprosté nadávky. Nevím. Vystoupil jsem a jako bych si film uprostřed přepnul sám. Ale to podstatné už jsem měl čas si ověřit: že svět je pestrý až křiklavý, že kladné úmysly mohou vést k bolesti a naopak i zlé skutky mimoděčně vyloudit dobro.
