Jiří F. Potužník

Tramvaje v sobě mají půvab dobrovolné cely. Když do ní vstoupím s pocitem, že lístek mě sice vyjde o trochu dráž než benzín, ale že udělám něco pro životní prostředí, nikdy nevím, na koho narazím - jsem odsouzen minimálně k jedné stanici v uzavřeném prostoru s podobně uvědomělými oběťmi globálního tažení proti teplu; přestože můj dvorní dodavatel vína z Bílých Karpat říká, že především červeným odrůdám pár stupňů navíc jen prospívá.

Tomáš Baťa, k jehož třiadevadesáti letům se přezdívka Tomík hodila stejně, jako by důstojnému T.G.M. slušelo hurvínkovské taťulda, vyšel z jednací místnosti. Rozhlédl se a zamířil k manželce Sonje, která ve zlínském ústředí firmy Baťa využila chvilky bez manžela a na počítači studovala grafické návrhy. Její muž za zády nechal skupinu podstatně mladších, ale po dvouhodinovém jednání mhohem unavenějších manažerů, jimž se s koncem podnikového „mozkobouření" viditelně ulevilo. Tomík, zdá se, nebyl se vším úplně spokojen, a tak byli rádi, že horké chvilky pominuly. Jenže se jim ulevilo předčasně.