Jako kluk jsem se od Vánoc těšil na dvě věci: až na jaře vyrazím poprvé na kole a až o prázdninách pojedeme na Šumavu. Dobrodružná už byla cesta parním rychlíkem do Strakonic a lokálkou přes Vimperk na zastávku v boubínských hvozdech. Odtamtud do Horní Vltavice nám těžké kufry snesl ochotný pan Hrdlička, v jehož hostinci jsme pak bydleli skoro měsíc. Nezapomenutelné byly průzkumnické výpravy do opuštěných sudeťáckých chalup a lesů plných hřibů, kozáků a křemenáčů, ale také prosluněné dny u Vltavy, k níž jsme s tatínkem nosili dřevěného „maňáska“ – moje první plavidlo. Rokem 1953 to všechno skončilo – dovolenou nám spolkla měnová reforma.
Ale kdyby jen dovolenou, nedostupné bylo najednou každé dražší zboží. A nouze byla i o pořádné jídlo. Bylo osm let po druhé světové válce, právě končila Gottwaldova pětiletka, během níž byly potraviny na lístky (donedávna platily i poválečné „šatovky“ na textil a „tabačenky“ na cigarety). Komunistická měnová reforma, spuštěná k 1. červnu právě před 60 lety, byla oficiálně zdůvodněna jako opatření proti znehodnocení měny a pro odstranění lístkového systému i černého trhu.
V praxi tak byla měnová reforma loupeží zbytků úspor z předkomunistických dob a také úspor z výnosu práce pro socialismus. Spočívala v tom, že zatímco ceny a platy se měly přepočítávat v poměru 5:1 (pět starých korun za jednu novou), hotovost se v tomto poměru vyměňovala jen do 300 Kčs (a to jen u osob, nepoužívajících námezdní práci). Celý zbytek se měnil ve zlodějském poměru 50:1. Také bankovní vklady byly v poměru 5:1 převedeny pouze do částky 5 000 korun, vyšší vklady se převáděly v různě odstupňovaných vyšších kursech. Zdařilá loupež byla korunována anulováním tzv. vázaných vkladů (z měnové reformy v r. 1945) a veškerých státních dluhopisů.
Komunisté pod vedením sovětských poradců tak „vyřešili“ bankrotující ekonomiku, která po celou pětiletku vykazovala disproporci mezi upadající nabídkou a trvale převyšující poptávkou. Drastické snížení oběživa mělo za následek, že obyvatelstvo ze dne na den pozbylo takřka veškerou kupní sílu. Navíc řada potravin ještě zdražila. Máslo, které stálo na vázaném trhu 80 Kčs/kg, nestálo po reformě pětinu, tj. 16 korun, ale více jak polovinu původní ceny – 44 korun. Kostkový cukr, třebaže měl stát rovněž pouze pětinu původní ceny, stál po reformě prakticky stejně jako před reformou. Výstižně to v červenci 1953 okomentoval v Rádiu Svobodná Evropa ředitel české sekce Ferdinand Peroutka: „Měnovou reformou si vláda ztropila žert z lidu. Řekla: Každý si může volně koupit, co chce, za dvou podmínek – za prvé bude-li mít dost peněz, za druhé bude-li dost zboží. A zároveň s touto proklamací vláda zmenšila počet peněz, aby jich každý měl méně, a ani výrobou, ani dovozem nezvýšila počet zboží v zemi. Výsledek měnové reformy tedy je: každý si může koupit to, co není, za to, co nemá.“
Koupit nebylo co už v sobotu 30. května, třebaže prezident Antonín Zápotocký ještě dopoledne prohlásil, že měna je pevná a žádná reforma nebude. Naivní lidé (i komunisté) prezidentovi věřili, ovšem “šeptanda“ o přípravě měnové reformy už regály preventivně vyprázdnila. Odpoledne téhož dne byl ozbrojeným složkám Lidových milicí předán rozkaz k zahájení akce Kulomet: „Soudruzi příslušníci Lidových milicí, dnes bude v rozhlase a v zítřejším denním tisku zveřejněno usnesení vlády Republiky Československé a Ústředního výboru Komunistické strany Československa… Všichni členové strany, zvláště pak příslušníci Lidových milicí, ozbrojené to pěsti strany, postaví se do bojové pohotovosti za prosazování tohoto usnesení… Zajistěte vzorné provedení všech rozkazů a uložených úkolů! Kupředu, kupředu, zpátky ni krok!“
Pokud nějaká důvěra v komunistický vývoj ještě existovala, zlodějská ruka v kapse obyčejného člověka ji spolehlivě zlikvidovala. Za nízkost (i komunističtí) dělníci pokládali, že Zápotocký chladnokrevně lhal ještě v době, kdy už nové peníze byly natištěné (pro utajení v Rusku). Proti reformě se zvedla vlna odporu, došlo ke spontánním stávkám. Rolníci protestovali proti reformě i proti násilné kolektivizaci. V Plzni komunisté nasadili armádu, bylo zatčeno přes 600 osob, desítky dalších byly zatčeny na Ostravsku, v Praze, ve Strakonicích a ve Vimperku. V červenci 1953 se v Plzni konalo 14 politických procesů, v nichž bylo odsouzeno 331 osob, mnoho dalších bylo podrobeno mimosoudní perzekuci, vyhozeno ze zaměstnání či nuceně vystěhováno.
Měnovou reformu a všeobecný odpor proti ní literární historik Václav Černý označil za „obratové dějinné datum“. Doba pro otevřený boj proti režimům sovětského bloku skutečně dozrála. Jen o pár dní později ve východním Berlíně vypukly stávky proti zvyšování pracovních norem a divoké pouliční bouře proti komunistické vládě. „Východní Berlín není tak daleko od světa, jako je Plzeň nebo Moravská Ostrava, a tak jsme viděli obrazy z berlínského povstání ve filmu a v televizi. Spatřili jsme, jak lid bije komunistické funkcionáře. Tak hrubě, tak pádně může bít jen nenávist, která se nashromáždila za léta,“ poznamenal k tomu Ferdinand Peroutka na Svobodné Evropě. Komunističtí funkcionáři se ovšem lidu krvavě pomstili: nad celým východním Německem vyhlásili výjimečný stav a stanné právo, do ulic vyjely sovětské tanky a obrněné transportéry. Po potlačení povstání bylo 21 německých dělníků odsouzeno k smrti a popraveno.
Rok 1953 končil ztrátami: finančními, na svobodě i na životech. Ale také lidé před 60 lety poprvé nebojácně vystoupili proti totalitnímu zlu. Opozice nezanikla, přes pronásledování sílila a dovedla svůj boj do konce. Jen na dovolenou s rodiči jsem už nikdy nejel – kvůli maminčině nemoci a zakrátko ani nebylo s kým. Ale možná tomuhle světu, v němž prodávali věci z bytu, aby uživili dítě, tatínek s maminkou už dávno odpustili. Na svém obláčku.
