Jaký byl uplynulý rok 2012 v hudebním průmyslu? Kulturní redakce webu ČT24 „vypíchla“ ty nejlepší i nejhorší výkony, které podle ní stojí za zmínku. Kdo vévodí české scéně? Která kapela odehrála vynikající koncert, a který interpret by udělal nejlépe, kdyby se už v ničem neangažoval? Tohle všechno a mnohem víc se dozvíte v této hudební ročence, která je součástí cyklu Co nás zaujalo v kultuře. Věnovat se budeme ještě divadlu, filmu a literatuře. Odkazy na další „bilanční“ články najdete na konci textu.
DOMÁCÍ SCÉNA
Co by na české scéně za uplynulý rok nemělo uniknout vaší pozornosti? Na našem rybníčku kralují ve všech ohledech (ano, opravdu ve všech) kluci z Hanspaulky neboli Tata Bojs. Na paty jim šlape skupina Kryštof, která s novinkou Inzerát chytila (konečně!) druhý dech. Většinou neproniknutelné řady mužských interpretů pak brilantně narušuje Lenka Dusilová bodující na všech frontách. Na podobnou strunu se ostatně naladila také její kolegyně Jana Lota s deskou Děvčátko.
Za povšimnutí rozhodně stojí také klubová scéna, kde se o místo na slunci udatně pere alternativní trojice A Banquet, psychedeličtí Luno nebo indierockoví The Prostitutes.
Pro hudební fajnšmekry
Samostatnou kategorii tvoří formace:
- Květy, Zrní, Umakart, Listolet, Fiordmoss
Proč? Stačí si poslechnout jen jednoho z nich a odpovíte si sami. Všechny kapely spojuje jeden prvek, nebo spíše varování – není to muzika pro každého. Kdo si v jejich tvorbě ale něco najde, bude se z ní radovat ještě dlouho, ne-li natrvalo…
NEJlepší/horší
- Nejhorší zjevení na scéně: Mandrage (a je úplně jedno, že letos nic nevydali), Max Jason Mai (Svalnatější já Mira Šmajdy nikdy nemělo vzniknout. A je úplně jedno, že letos nic nevydal, i to, že je Slovák).
- „Bizzár“ roku: Kapitán Demo (projekt Jiřího Buriana aka Gregoryho Finna v kostýmu přidrzlého tlouštíka vyžaduje dlouhodobější… vstřebání).
- Nejlepší „živáci“: Krucipüsk (pekelníci v čele s Tomášem Hajíčkem na pódiu vám vždycky ofouknou účes).
- Nejlepší comeback: Pražský výběr.
ZAHRANIČNÍ SCÉNA
Zahraniční dění v hudbě přesahuje lidské schopnosti všechno vnímat a stíhat. Kdybychom si měli do detailu zrekapitulovat, nebo se snažit definovat, co bylo úplně nejlepší, zešedivěli bychom. I tak jsme ale na udičce vytáhli hrstku jmen, jejichž vystoupení nebo počin nám nejvíce utkvěly v paměti.
Dámy mají přednost:
- Selah Sue – protipól mainstreamových ladies, ragga-soulová Belgičanka Selah, vyrazila fanouškům dech pražským vystoupením. Poznávací znamení: chraplák a drdol.
- Ellie Goulding – deska Halcyon je nebezpečná pro všechny, kteří už teď nestojí nohama pevně na zemi.
- Ladyhawke (Anxiety) – pro zlobivé holky, které mají rádi kytaru i elektro.
- Emeli Sandé (Our Version Of Events) – romantička tělem i duší rozněžní nejednoho cynika.
A takhle jedou páni:
- Royal Republic – Pomáda, kytara, tenisky a jejich mise za záchranu rock’n’rollu nemůže selhat. Koncert v Lucerna Music Baru dokázal, že rozumná dávka showmanství a talentu pořád funguje.
- Skrillex (Bangarang) – Dubstepový bůh současné mládeže servíruje skřípavé, žvatlavé, trhané a pískací zvuky. A ono to funguje!
- Deftones – Na kontě mají už 7. album a zatím ani jeden krok vedle.
- Enter Shikari (A Flash Flood Of Colour) – Elektro-hardcore pro velké kluky.
- Nejlepší koncert – Coldplay
- Nejhorší koncert – The Cranberries, LMFAO
- Podařený comeback – Garbage
- Největší zklamání – No Doubt, Alanis Morissette
- Nejdiskutovanější – Muse, Lana Del Rey
- Nejdelší přešlap – Green Day (tři plnohodnotné desky během tří měsíců jsou zkrátka moc, i kdyby byly sebelepší)
- Největší katastrofa pro svět teenagerů – Justina Biebra pomalu dohání boyband slaďoušků One Direction
POHLED JOSEFA RAUVOLFA
Skvělých koncertů bylo letos požehnaně, a přestože mě celkem pochopitelně dostal jak Bruce Springsteen, tak třeba nedávno Agon Orchestra s novými skladbami Milana Adamčiaka či FDG 307, též s novým programem, vrcholem, a zdá se nadlouho, bylo listopadové vystoupení amerických Swans. Neviděl jsem je poprvé, to bylo v roce 1987, ale tentokráte naživo potvrdili, že fámy mluvící o absolutním vrcholu nelhaly. Swans dokáží hrát relativně jemné pasáže, když se ale v kapelníkovi Michaelu Girovi rozběsní démoni, je vše, a to doslova, puštěno ze řetězů a hudba nabývá přímo hmatatelného, fyzického rozměru. Výplach na entou, sofistikovaný i brutální, archetypální i zcela jedinečný. Jako celí Swans.
Druhý tip bych rozdělil na domácí a zahraniční část: za ty druhé by to bylo album Patti Smith Banga, dokazující, že ani v pokročilejším věku zpěvačka a básnířka neustupuje ze své cesty, a dokáže přijít s deskou naprosto svěží, mladou – ale poučenou. To samé platí i pro album Lou Reeda a Metalliky Lulu, počin téměř všemi ublíženě popravený. Jejich chyba, Reed s metalisty zde dosáhl jednoho ze svých vrcholů.
A pokud jde o domácí scénu, pro mě je tím „nej“ album dua Jiří Durman a Miroslav Posejpal In The Circles Of Time. V nahrávkách z let 1977 až 2012 oba mulitinstrumentalisté dokazují, že improvizace nemusí být jen bezbřehé projíždění stupnic, ale i vzájemnou, až neskutečnou empatií prodchnutou tvorbou, mající až duchovní rozměr – omlouvám se, ale lepší označení mě nenapadá. Skutečně, jeden z vrcholů. A bohužel, zcela opomíjený…
POHLED PETRA VIZINY
Pro vedoucího kulturní redakce ČT je albem roku 2012, a to doslova, už zmíněná deska Patti Smith Banga. „Je pro letošní rok symbolická, budu ji mít s ním navždy spojenou,“ říká Petr Vizina. Proč? A jaké další nahrávky právem patří do ohlédnutí za hudebním rokem? Poslechněte si reportáž a rozhovor:
