Florence Arnoldová je vysoká štíhlá blondýna - modelka. Před fotografy sice pózuje s perfektním make-upem a bezchybným účesem, večer se ale nebojí zpotit za bicími nebo brázdit pódium sem a tam s kytarou kolem krku. Za mikrofon si šestadvacetiletá Florrie stoupá čím dál častěji. Vydala už tři EP a čtvrté chystá na jaro. Tenhle talent se sice klube pomalu, avšak jistě. Rozhodně by neměla zapadnout.
Florrie se narodila v anglickém Bristolu, ke hře na bicí ale přičichla až na rodinné dovolené v Řecku, když jí bylo šest let. S dospíváním se pak dostavily standardní myšlenky nesouhlasu a revolty, proto si jako náctiletá založila kapelu. Hrála sice jen cover verze Avril Lavigne, všechno se ale změnilo poté, co v sedmnácti zamávala rodičům a přestěhovala se do Londýna.
Jakmile složila konkurz na bubenici kapely Xenomania, zapadla do hudební branže, z níž doposud nevylezla, a to navzdory svému módnímu angažmá. Začala vystupovat po boku známých kapel i muzikantů (např. Girl´s Aloud) , až ji producent Brian Higgins přesvědčil, aby se nebála přicházet s vlastními skladbami a klidně nahlédla za dveře se štítkem „sólová kariéra“. A tak to v roce 2010 Florrie krůček po krůčku rozjela.
Výsledkem jsou zatím tři EP: Introduction (2010), Experiments (2011) a Late (2012). Tu poslední už brzy nahradí novinka Sirens, která bude sice obsahovat jen tři skladby, každá z nich se alespoň dočká videoklipu. „Tohle jsem nikdy předtím nezkusila,“ svěřila se zpěvačka fanouškům na svých webových stránkách.
Žánry jsou věc, kterým se žádný muzikant nevyhne. Kam se tedy řadí sama hudebnice? Přiznala, že ačkoliv vyrůstala na tátových Beatles, preferuje elektroniku nutící lidi tančit. V její tvorbě lze také cítit retro šedesátých let nebo klasický středoproudý pop. Podobná kombinace sice létá éterem každý druhý den, Florrie z toho ale dokázala vykřesat pověstný faktor X. Díky lehce mrazivé, bledé a nepřístupné tváři se vyhýbá rozjuchaným polohám, a sází tak spíš na tajuplnost, sex-appeal nebo střídmost.
