Theodor van Gogh měl dobrý čich na umění. Obchodník s obrazy hrál zásadní roli v představení moderních impresionistů dnes už zvučných jmen. K tvorbě řady mistrovských děl však sám nepřímo přispěl. Byl to totiž právě on, kdo poradil svému staršímu bratrovi, aby opustil dráhu kazatele a věnoval se umění. Vincenta odjakživa obdivoval a byl jedním z mála lidí, kteří jeho složité osobnosti skutečně rozuměli. Přes řadu excesů se mohl rozervaný malíř vždy spolehnout na jeho podporu, často vyjadřovanou v dopisech, do kterých kromě řádků nezřídka vkládal také peníze. Po bratru pojmenoval i svého syna. Když Vincent tragicky zemřel, Theo jej nedlouho poté, 25. ledna 1891, následoval.
Před 130 lety zemřel Theo van Gogh. Bez něj by Vincenta nebylo
Vincent van Gogh je nepopiratelně jedním z nejslavnějších světových malířů. Za mimořádným dílem nestojí ale jen jeho životní příběh, ale i příběh Theodora van Gogha, Vincentova mladšího bratra. Obchodník s uměním byl tím, kdo jej nasměroval na dráhu malíře, na níž jej neváhal podporovat, a to nejen finančně. Byli si velmi blízcí a jejich životy byly spjaté tak pevně, že provázaná byla i jejich smrt.
Jako nejstarší z pěti dětí se do rodiny nizozemského protestantského kněze v roce 1853 narodil právě Vincent. Nebyl ale prvním potomkem, přesně rok před ním jeho matka porodila mrtvé dítě, které neslo stejné jméno. Theodor na svět přišel v roce 1857, bratry tak dělil čtyřletý věkový rozdíl.
Theo van Gogh
Přestože jejich kariéry byly značně rozdílné, jejich profesní dráha začala stejně. Vincent, a později i Theo, nastoupili do jedné z poboček mezinárodního obchodu s uměním Goupil. Theovi se v kariéře obchodníka dařilo, Vincentovi však o poznání méně. Z pobočky v Haagu byl přeložen do Bruselu a právě tehdy začala bohatá korespondence mezi bratry.
Dopisy doprovázel skicami
Zatímco Theo v žebříčku firmy rostl, Vincent byl opět přeložen, nejprve do Londýna, poté do Paříže. Nakonec byl z obchodu propuštěn. Pracoval jako pomocný učitel, začal se velmi zajímat o víru a působil i jako laický kazatel. Služba Bohu jej zavedla do Belgie, kde žil mezi chudými horníky.
„Je to pochmurné místo, které má v sobě na první pohled něco ponurého. Lidé jsou zde předčasně zestárlí a týraní počasím, dělníci, kvůli horečce vyhublí a bledí, působí vyčerpaně a ztrhaně,“ napsal tehdy bratrovi. Dopisy občas doplnil i kresbami okolního světa a Theo v nich rozeznal jeho talent. Vincentovi poradil, aby se soustředil právě na kresbu, což jej přivedlo na dráhu umělce.
Dopis Vincenta van Gogha bratru Theovi se skicou Jedlíků brambor (1895)
Svou techniku se vydal pilovat zpět do Nizozemska. Přišel tak ale o placenou práci, nemohl počítat ani s podporou rodičů, v jejichž očích byla jeho volba selháním. Byl to právě Theo, kdo mu začal posílat peníze. Na oplátku mu měl dodávat práce, které měl obchodník nabízet zájemcům ke koupi. „Nyní mám návrh pro zajištění budoucnosti. Budu ti zasílat svou práci a ty si z ní ponechej, co uznáš za vhodné. Ale trvám na tom, že pak můžu peníze, které od tebe obdržím po březnu, považovat za peníze, které jsem si sám vydělal,“ napsal Theovi v lednu 1884, netuše, že věhlasu nabyde až po smrti.
V té době už žil mladší z bratrů v Paříži. Francouzské umění však mělo značně jiný styl plný sytých barev. Vincent tehdy tvořil hlavně v barvách tmavých, což je vidět třeba na jeho olejomalbě Jedlíci brambor, považované za jeho první mistrovské dílo. To se změnilo, když se za Theem, tehdy už vedoucím obchodu a galerie v Montmartru, do Paříže přestěhoval.
Jedlíci brambor (1885)
Paříž vnesla do tmavých obrazů světlo
Ve městě strávil Vincent dva roky a vyvinul v něm svůj specifický styl. Theo, který oceňoval i moderní malíře jako Clauda Moneta, mu přiblížil jejich tvorbu. Vincentovy pochmurné výjevy ze života pracujících lidí tak vystřídala barevná zátiší kaváren, vyobrazení rušných bulvárů i klidné přírody v okolí Paříže. Bratři také začali sbírat japonské umění, jehož tučné obrysy a barevné kontrasty malíř zakomponoval i do své tvorby.
Uspěchané město ale začalo Vincenta vysilovat. „Zdá se mi skoro až nemožné v Paříži vůbec pracovat. Bez útočiště pro zotavení a znovunalezení klidu tu musíš otřesně otupět,“ popsal v dopisu Theovi. Přesunul se tak do malého městečka Arles na březích řeky Rhôny v Provence.
S místem plným světla, barev a malebných scenérií měl umělec velké plány. „Vždy jsem považoval za absurdní, že malíři žijí sami. Když jsi izolovaný, tak vždycky prohraješ,“ napsal bratrovi. Arles se mělo stát jakýmsi studiem na jihu, útočištěm pro malíře, jejichž dílo měl Theo v Paříži nabízet k prodeji.
Žlutý dům (1888)
Vincent si pro začátek pronajal čtyři pokoje ve „Žlutém domě“ známém z jeho obrazů, kam jej měli následovat další umělci. Jejich druhým obyvatelem se stal Paul Gauguin. „Přijede Gauguin. Přinese to do tvého života velkou změnu. Doufám, že tvé snahy proměnit dům v místo, kde se budou umělci cítit jako doma, budou úspěšné,“ napsal Theo Vincentovi. Přemluvit Gauguina ale nebylo jednoduché, Theodor mu například musel proplatit náklady na cestu.
V Arles se oba nadaní malíři společně vrhli do práce. Začal se ale projevovat i jejich rozdílný přístup k tvorbě a názory na umění. „Diskuse jsou značně napjaté. Někdy se z nich vynoříme unavení jako vybitá elektrická baterie,“ svěřil se Vincent, kterého neshody značně rozrušovaly, bratrovi. Byl to právě Theo, komu se spory mezi umělci nejprve dařilo urovnávat, díky čemuž vznikla výjimečná díla.
Vincent van Gogh maluje slunečnice (Paul Gauguin, 1888)
Místo prvních Vánoc se snoubenkou zamířil Theo za Vincentem do nemocnice
Třenice však nezůstaly jen u vzrušených debat o umění. I pro Gauguina byl tlak stresující a vyhrožoval, že ze studia odejde. To však van Gogh nemohl strávit a přítele začal ohrožovat břitvou. Tentýž večer, 23. prosince, pak došlo ke známému incidentu, kdy si Vincent v rozrušeném stavu ve Žlutém domě sám uřízl ucho, zabalil jej do novin a odnesl prostitutce z nedaleké pochybné čtvrti.
Následující den byl přijat do nemocnice, kam za ním z Paříže přispěchal i Theo. „Lidé okolo něj pochopili z jeho rozrušeného stavu, ve kterém se posledních několik dní nacházel, že vykazuje symptomy té nejhorší nemoci, šílenství. Záchvat fièvre chaude, kdy sám sebe poranil nožem, byl důvod jeho přijetí do nemocnice. Zůstane šílený? Lékaři si myslí, že je to možné, ale netroufnou si to říci s jistotou,“ popsal Theo v dopise Jo Bongerové, své budoucí manželce.
Autoportrét Vincenta van Gogha se zavázaným uchem
Vincent si sám z incidentu nic nepamatoval. Uvědomoval si ale svou nemoc a v květnu 1889 se nechal dobrovolně internovat v psychiatrické nemocnici v Saint-Rémy. Navzdory svému duševnímu stavu byl velmi produktivní, za rok, který zde strávil, namaloval 150 obrazů. V nemocnici měl k dispozici místnost, kterou proměnil ve své studio. Maloval i v zahradách a později také za zdmi nemocnice. Měl však i špatné dny, jednou se například dostal do naprosto pomýleného stavu, ve kterém snědl část svých olejových barev.
V té době už byl Theo ženatý s Jo. V lednu 1890 se jim narodil syn, kterého pojmenovali Vincent. Jeho strýc tím ale příliš nadšený nebyl. „Každopádně už se tak stalo. Začal jsem hned pracovat na obraze pro něj, který si mohou pověsit do ložnice. Košaté větve mandloně kvetoucí proti modré obloze,“ popsal Vincent v dopise své matce.
Kvetoucí mandloň (1890)
V té době si také díky Theovi začali Vincentových obrazů všímat kritici. Deset z nich prosadil obchodník do každoroční pařížské výstavy Salon des Indépendants. „Jak rád bych tě tu byl viděl. Tvé obrazy byly dobře umístěné a vypadaly skvěle. Přišlo za mnou mnoho lidí, abych ti vzkázal jejich komplimenty. Gauguin řekl, že tvé obrazy byly klíčem k celé výstavě,“ vylíčil bratr umělci.
Vincent nedlouho poté opustil nemocnici a přestěhoval se blíže k Theovi na sever od Paříže, kde na něj dohlížel lékař. Jeho zdravotní stav se však opět rapidně zhoršil, když mu bratr oznámil, že přemýšlí nad opuštěním zaměstnání a založením vlastního obchodu.
Takový krok by však nevyhnutelně znamenal i opuštění finanční jistoty. Vincent do té doby prodal jediný obraz a na Theovi tak byl stále závislý, uvědomoval si svou zátěž pro bratra s mladou rodinou a zároveň se obával o vlastní budoucnost, což jej vrhlo do úzkostlivých stavů. Theo i Jo se jej snažili přesvědčit o opaku, Vincenta však deprese zmohly.
„Smutek a naprosté osamocení“ malíř v té době promítl i do obrazů obilných polí s rozbouřenou oblohou. Do těchto polí se vydal i 27. července 1890, kdy se tam, přemožen duševní nemocí a obavami o budoucnost, střelil do hrudi. Zraněný se dopotácel domů, kam za ním přispěchal Theo. O dva dny později Vincent zraněním podlehl. Theo byl při tom, jako celý život, po jeho boku.
Ztráta Vincenta byla pro Thea tragédií. Sám měl navíc dlouhodobě podlomené zdraví, trpěl totiž syfilis, v té době poměrně běžnou bakteriální infekcí, na kterou ještě nebyl vyvinutý lék. Po Vincentově sebevraždě se jeho stav rapidně zhoršil. Vyvinula se u něj progresivní paralýza, onemocnění mozku, které provází právě syfilis. Zemřel šest měsíců po Vincentovi, jako příčinu smrti lékaři uvedli i přepracování a zármutek. Bylo mu 33 let.
Pšeničné pole s vránami (1890)
Jo zdědila stovky Vincentových obrazů
Vincent van Gogh vytvořil 850 pláten a téměř 1300 maleb na papíru. Za jeho života se však prodalo jen jeho jediné dílo, Červená vinice za 400 franků. Tvorba mimořádného malíře tak zůstala ve vlastnictví vdovy po Theovi, Jo. Uvědomovala si, jak byl její manžel svému bratru oddaný, a chtěla tak svět s jeho dílem seznámit.
Poslední obraz Vincenta van Gogha: Kořeny stromu (1890)
I s malým synem se přestěhovala zpět do Nizozemí, kde si zřídila dům pro hosty, ve kterém bydlela i řada umělců. Pomohli jí dostat se do umělecké komunity a Jo tak začala pořádat prodejní výstavy Vincentových děl. Obrazy prodávala strategicky. Mířily do celého světa do sbírek přístupných veřejnosti, aby je spatřilo co nejvíce lidí, čímž o ně zažehla zájem.
Její oddanost Theovu přání nezmizela, ani když se deset let po jeho smrti provdala podruhé. V roce 1905 uspořádala vůbec největší retrospektivní výstavu Vincenta van Gogha, která čítala více než 480 děl. Jejich cena poté prudce vzrostla. Jo zveřejnila také bohatou korespondenci mezi bratry, která vedla i k hlubšímu pochopení a uznání Vincentovy tvorby. Dochovalo se tak asi devět set dopisů.
Díky Theovi díla vznikla, díky Jo je poznal celý svět
Do své smrti v roce 1925 prodala téměř dvě stovky obrazů svého švagra. K některým však měla zvlášť hluboký vztah a rozloučit se s nimi nechtěla. Mezi ně patřil třeba i jeden z obrazů slunečnic, který však nakonec našel své místo v londýnské Národní galerii.
„Pokud se moje obrazy neprodávají, nemohu s tím nic udělat. Lidé jednoho dne uvidí, že mají větší cenu, než jsou jen ve skutečnosti velmi skromné náklady na barvy a živobytí, které do nich vkládáme,“ napsal Vincent v dopise Theovi v roce 1888. Několik desetiletí po sepsání těchto řádek už se mu uznání dostalo a jeho obrazy se prodávaly za vysoké sumy.
Jo bratrům spjatým hlubokým poutem vyšla ještě jednou vstříc. Vědoma si jejich vzájemné lásky nechala rok po smrti Theodora vyzvednout jeho ostatky ze země a uložila je vedle Vincenta.
Johanna (Jo) van Gogh-Bongerová