Praha – Divadlo představuje jakýsi obraz každé země. Na to naše, národní, se dokonce vybíraly peníze do speciálních kasiček. I díky všelidové sbírce patří Národní divadlo k jedné z největších chloub Prahy. Právě pro tyto důvody nastala doslova zkáza v den, kdy se zmítalo v plamenech. Ještě nedokončená „zlatá kaplička“ vzplála zřejmě vinou neopatrnosti při dokončovacích pracích 12. srpna 1881. Požár provázelo až neuvěřitelné množství nešťastných náhod a podivných okolností. Dohady však už asi nikdy nebudou objasněny.
U zrodu katastrofy zřejmě stálo bezpečnostní opatření, instalace módní novinky hromosvodu. Traduje se, že klempíři, kteří končili práci na střeše, špatně uhasili dřevěné uhlí v kamínkách na letování. Uhlíky vysypali do žlabu a zalili vodou. V dřevěném uhlí ale při nedostatečném uhašení zůstane žhavé jádro, které se může znovu rozhořet. To se i podle tehdejšího vyšetřování příčin požáru stalo. Měděný okap se od uhlíků rozžhavil a od něj chytilo dřevěné bednění střechy. Oheň zpozoroval hasič při obchůzce divadlem. Ačkoli včas sepnul hlásič v budově, shodou okolností ve stejný moment nahlásil požár i strážník z nedaleké Poštovské ulice, a tudíž v hasičské centrále zaznamenali místo kódu ND v Morseově abecedě jen čáru a nepoznali, kde hoří. Zhruba po půlhodině opakované hlášení pak přišlo pozdě.
Mezi prvními, kdo hasili oheň na střeše, byl i sochař Bohuslav Schnirch, jehož Trigy zdobí divadlo dodnes. Voda ale za pár minut přestala tryskat. Současně totiž bylo spuštěno kropicí zařízení nad jevištěm a otevřeny všechny hydranty v budově, což srazilo tlak vody a brzy vyčerpalo její zásoby. Navíc divadlo zásobovala vodárna na Karlově, kde den před tím prasklo přívodní potrubí a v nádrži značně klesla hladina vody. Železnou oponu nakonec spustili jen částečně, to už byl oheň i v hledišti. Šíření ohně podporoval tehdy i silný vítr. Vzplanul také zbytkový plyn v potrubí. Když se zřítil strop s lustrem, byl konec. Hasiči ale naštěstí uchránili před ohněm okolní budovy, zejména sousedící Prozatímní divadlo.
Hasičům se podařilo zachránit i několik uměleckých děl
Oheň zcela zničil střechu divadla, jeviště i hlediště včetně dekorací k chystané premiéře Libuše. Zachoval se vestibul, foyer, lodžie a řada místností, jako archiv, šatna a divadelní kancelář. Hasiči zachránili i mnoho uměleckých děl. Když se ve zjitřené atmosféře po tragédii hledal viník, šuškalo se také, že divadlo shořelo kvůli národnostním třenicím mezi pražskými Čechy a Němci. Vyšetřování se ale zaměřilo na oba řemeslníky a určilo, že oheň zavinili svou nedbalostí. Mezi dalšími příčinami, proč se požár zhoubně rozšířil, jmenovala zpráva Výboru sboru pro zřízení Národního divadla mimo jiné špatnou funkčnost hydrantů, ale kritizovala i údajnou zmatečnou organizaci a nedostačující techniku hasičů. „Posuzujeme-li událost v kontextu tehdejší doby, tak je potřeba říci, že se ten zásah zdařil. Zdařil se proto především proto, že se požár nepřenesl na ostatní budovy,“ podotkl hasičský historik Radek Stránský.
Národní divadlo snad ještě hořelo a už se sbíralo na nové. Za čtyři týdny se sešlo přes milion zlatých a do dvou let stála budova opět v celé kráse, dokonce vylepšená o elektrické osvícení. Obnovu dokončil architekt Josef Schulz. Autor projektu Josef Zítek pro rozpory s Výborem přestavbu odmítl a do budovy Národního divadla už nikdy nevkročil. Obnovené divadlo bylo slavnostně otevřeno 18. listopadu 1883. Po sto letech se podezřelé množství náhod kolem požáru pokusil ve své knize vyjasnit spisovatel literatury faktu Miroslav Ivanov. Expertiza, kterou pro něj ve Výzkumném a zkušebním leteckém ústavu udělali, prokázala, že od neuhašených oharků budova vzplanout nemohla.
