Berlín - Vánoce bez televizní klasiky Tři oříšky pro Popelku? Nemyslitelné, tvrdí německý deník Die Welt. U našich západních sousedů je koprodukční snímek režiséra Václava Vorlíčka dodnes stejně populární jako v Česku a o letošních svátcích tam poběží celkem desetkrát. Die Welt se proto pokusil najít odpověď na otázku, proč si ani Němci nedokážou představit Vánoce bez Popelky.
Česko-německý pohádkový film patří přes 35 let k vánočnímu programu stejně jako adventní kalendář, svíčky, stromeček a perníčky, píše list. Protože je to čas rituálů a čas pohádek. Svým schématem přehledně rozlišujícím dobré a zlé postavy, přiměřeným množstvím zvířat a pořádnou špetkou lesa a zázraků uspokojí nejen potřeby dětské duše, ale i duši dospělých, prahnoucí po rozjímavosti.
Neboť v tento čas má všechno vypadat „opravdu hezky“, teď nám bude „opravdu pohodově“ a uděláme si „opravdu čas“ - zkrátka všechno bude opravdu a správně. Například se budeme dívat na televizi s dětmi a pedagogicky na ně promlouvat („Na tohle se maminka koukala, když byla stejně stará jako ty!“) namísto mlčenlivého kysnutí před obrazovkou jako po zbytek roku.
A proč se každý rok díváme na 3opP, jak fanoušci tento film zkráceně nazývají (což je samozřejmě lenost, ale také kód, který tuto skupinu odlišuje od nezasvěcených)?
Protože tahle Popelka je princezna, ale je to cool princezna, a odpovídá tak obrazu, který o sobě rády malují moderní, postfeministické ženy. Tato Popelka nepotřebuje ani prince, ani kočár z tykve. Má svého bílého koně a umí na něm jezdit jako ďábel. Místo, aby si pletla copánky, si jde raději zastřílet kuší, a než jí na konci může nazout ztracený střevíček na tu správnou nohu, naučí také nemotorného prince, že se nejprve musí zeptat, než něco může mít: „Moje Popelko! Pokud mě chceš?“
Co se chtění týče, samozřejmě, že se chce stát princeznou, tak dalece její láska k zástěře a slavnému chlupatému kožíšku, který si přes sebe přehazuje a který vypadá jako kobereček, který používalo sedm trpaslíků jako předložku k posteli, přeci jenom nejde. Stejně tak kouzelné oříšky neplní přání po vlastním zámku a zajímavé práci, ale po plesových a svatebních šatech.
Existuje tak přímá spojnice od Popelky s oříšky až po Carrie v lodičkách od Manola Blahnika: život ve stylu Sexu ve městě je sice dlouho krásný a prima, cílem všech přání je ale nakonec stejně pohádková svatba s panem Božským.
Dívat se na „3opP“ v pokročilejším věku je pak tak trochu jako jet na Vánoce k rodičům a znovu spát ve starém dětském pokoji. Ten už byl mezitím přestavěn na místnost pro hosty a člověk se tam cítí trochu cize. Pár reliktů tu však ještě zbývá, možná medvídek, několik sportovních medailí z mládí a třeba na zdech ještě visí pár starých plakátů. Je to trochu trapné, ale důvěrně známé. A když pak Vánoce skončí, bylo to zase hezké a člověk si neumí vůbec představit, že by příští rok nepřijel znovu.
